Li Kuang-jao: zakladatel Singapuru, od kterého se učili v Pekingu i Washingtonu

Zakladatel a mnohaletý předseda vlády Republiky Singapur Li Kuang-jao (Lee Kuan Yew, Li Guanyao 李光耀) se narodil před sto lety, 16. září 1923, zemřel 23. března 2015 ve věku 91 let.

„Během posledního půl století jsem měl tu čest setkat se s mnoha světovými lídry. Žádný z nich mě toho tolik nenaučil, jako Li Kuang-jao.“ Henry Kissinger

 

„Během svého funkčního období jsem podrobně zkoumala každý Liův projev. Vždy dokázal protnout mlhu propagandy a jasně pojmenovat problémy naší doby i způsob, jak je řešit. Nikdy se nespletl.“ Margaret Thatcherová

 

„Li je ten nejchytřejší lídr, s jakým jsem se kdy setkal.“ Tony Blair

 

Když v roce 1965 vznikla samostatná Republika Singapur, hrozilo, že coby nejmenší stát v jihovýchodní Asii bude přežívat ve stínu větších sousedů, ne-li že přímo zanikne. Li Kuang-jaovi se podařilo tuto perspektivu zvrátit. Během dvou desetiletí se pod jeho vedením Singapur stal největším obchodním a finančním centrem jihovýchodní Asie. S vysokou životní úrovní (druhý nejvyšší hrubý domácí produkt v paritě kupní síly na obyvatele), v kombinaci se supermoderní výstavbou, s nulovou korupcí, s vyspělým školským a zdravotnickým systémem a s důrazem na dlouhodobě udržitelné cíle je dnes Singapur jedním z nejlepších, a také nejdražších míst pro podnikání i pro život.

 

Li Kuang-jao se narodil v Singapuru 16. září 1923 do rodiny, hlásící se k národnosti Hakka (Kche-ťia, Kejia 客家), která přišla na Malajský poloostrov z jižní Číny v polovině 19. století, stejně jako předci asi 80 % dnešních obyvatel Singapuru. V britské kolonii hledali práci v dolech a na kaučukovníkových plantážích. Rodina Li pocházela z provincie Kuang-tung, z města Mej-čou 梅州 v okrese Ta-pu 大埔.

 

Li Kuang-jao získal vzdělání na místní prestižní anglické škole Raffles Institution 菜佛士书院 a v Londýně na London School of Economics and Political Science, dále na University of Cambridge, kde studoval ekonomii a práva. Již během studia se zapojil do aktivit Malajského fóra 马来亚论坮, organizace malajských studentů v zahraničí, která usilovala o ukončení koloniální nadvlády Velké Británie nad Malajským poloostrovem. Po návratu do Singapuru se věnoval advokacii. Zastupoval odbory ve sporech se zaměstnavateli.

 

Spolu s několika levicově smýšlejícími spolužáky založil v říjnu 1954 politickou stranu nazvanou Lidová akční strana 人民行动党  (známou pod anglickou zkratkou PAP), dodnes dominantní politickou stranu Singapuru.

 

Členství v Malajské federaci

V roce 1956 se Li Kuang-jao účastnil složitých jednání s britskou vládou, kdy se Singapuru podařilo prosadit statut samosprávného člena Commonwealthu. V prvních volbách, konaných v květnu 1959, zvítězila Liova Lidová akční strana s programem slibujícím sociální reformy a spojení Singapuru s Malajsií. Li Kuang-jao se stal poprvé předsedou vlády, tehdy ještě Samosprávné oblasti Singapur 新加坡自治邦. O čtyři roky později, v roce 1963, splnila PAP předvolební slib. Singapur se začlenil do nově vzniklé Malajské federace.

 

Tím ale nastaly problémy. Vstup etnicky převážně čínského Singapuru do federace, kde téměř polovinu obyvatel tvořili rovněž etničtí Číňané, rozkolísal těžko udržovanou etnickou rovnováhu. Aby byl zajištěn malajský charakter federace, byla přijata četná opatření, která etničtí Číňané cítili jako diskriminační. Napětí na několika místech přerostlo v pogromy na čínské obyvatelstvo. Li Kuang-jao jako hlavní mluvčí nespokojených Číňanů, musel nakonec pod tíhou událostí připustit, že jedinou možností, jak situaci uklidnit, je odchod Singapuru z federace.

 

Samostatná Republika Singapur

Samostatná Republika Singapur byla vyhlášena 9.8.1965. Mnozí komentátoři poznamenávají, že Singapur byl vlastně k samostatnosti dotlačen. Li Kuang-jao se oprávněně obával, že Singapur svou samostatnost neuhájí proti tlaku ze strany Indonésie a zároveň proti čínskému vlivu.

 

Z toho důvodu se odchodu Singapuru z Malajské federace původně bránil. A když k rozchodu došlo, netrval ani na okamžitém vystoupení z Commonwealthu. Zároveň usiloval o co nejrychlejší přijetí Singapuru do OSN (přijat v září 1965) a o diplomatické uznání co největšího počtu států. Zárukou samostatnosti se měla stát silná armáda a ekonomika.

 

Role armády a partnerství s Izraelem

V okamžiku, kdy se stal nezávislým státem, měl Singapur pouze dva pluky pěchoty, kterým do roku 1971 veleli britští důstojníci. Britská angažovanost skončila mimo jiné z toho důvodu, že Singapur zásadně odmítal nechat se zatáhnout do válečných a ideologických konfliktů, které v té době ohrožovaly země jihovýchodní Asie. Trval na neutralitě a za účelem vycvičení a vyzbrojení vlastní armády uzavřel dohodu se zemí, která měla stejnou zkušenost malého státu, ohroženého větším sousedem, totiž s Izraelem.

 

Dnes má Singapur technologicky vyspělou armádu, na kterou každý rok vydává téměř 5 % HDP. Jeho armáda je určená výlučně na obranu republiky a na pomoc při mimořádných událostech, především při živelných pohromách.

  

Ekonomika

Druhým pilířem, jistícím svrchovanost Republiky Singapur, se stala cílevědomě budovaná ekonomika. V první fázi se Li Kuang-jaova vláda zaměřila na odstranění nezaměstnanosti. V prostorách, které opustila britská armáda, byly zakládány rukodělné manufaktury, využívající místní surovinové zdroje a místní, převážně nekvalifikovanou pracovní sílu. Spolu se snížením nezaměstnanosti se zlepšila i bezpečnostní a hygienická situace na singapurských ulicích.

 

Zároveň se vládě po konzultacích se zahraničními ekonomy podařilo nastavit podmínky pro přilákání movitých zahraničních investorů. S investicemi, které přinesly Texas Instruments, Hewlett-Packard nebo General Electric, se rukodělné manufaktury postupně měnily v moderní provozy, produkující výrobky s vysokou přidanou hodnotou, většinou na export. Získané prostředky vláda využila na výstavbu bytů, zdravotnických zařízení, škol a na modernizaci infrastruktury, včetně ozelenění města.

Singapurská ekonomika má pověst inovativní, spolehlivé, pro podnikání maximálně přátelské ekonomiky, jediné v Asii, které ratingové agentury soustavně přidělují rating AAA. Láká investory zručnou a odborně vzdělanou pracovní silou, nulovou tolerancí vůči korupci, a také nízkými daněmi.

 

V Singapuru dnes žije víc milionářů na jednoho obyvatele než v kterékoli jiné zemi. Zároveň existuje celá řada nejrůznějších sociálních programů, které mají zajistit slušnou životní úroveň i těm, kdož se z nějakého důvodu ocitli v nouzi.

Úspěch Singapuru je o to cennější, že ho bylo dosaženo ve složité multinárodnostní a multikulturní společnosti. Kromě etnických Číňanů (77 %), žijí v Singapuru Malajci (14 %) a Indové (7 %). Celých 42 % obyvatel Singapuru vyznává buddhismus, 15 % islám, 14 % křesťanství. Zastoupený je i taoismus a hinduismus. 

 

Singapur není třetí Čína

Li Kuang-jaově vládě a jeho Lidové akční straně se od počátku dařilo systematicky tlumit etnické a náboženské rozdíly a zdůrazňovat společnou singapurskou identitu, zastřešenou užíváním angličtiny jako prvního jazyka. Kromě angličtiny zůstávají živé i další jazyky, především čínština, malajština a tamilština, jejichž znalost je považovaná za nezbytnou pro zachování a kultivaci kulturního dědictví. A když měl na počátku 80. let Li Kuang-jao pocit, že mládež zanedbává studium čínštiny, vyhlásil kampaň „华语 (hua-jü) cool“.  (华语 hua-jü znamená čínštinu)

 

Vztah mezi čínskou a singapurskou identitou charakterizoval Li Kuang-jao v jednom z proslovů: „Celý svět ví, že se v Singapuru skoro každý jmenuje Li, Kao, Jang, Wang nebo Lin, že vypadáme jako Číňané a mluvíme čínsky. Přesto se od Číňanů odlišujeme. Máme čínskou krev a v krvi čínské tradice. To nepopíráme. Ale důležité je, že uvažujeme jako Singapuřané, že stojíme na pozicích Singapuru, že máme na srdci zájmy Singapuru. Neuvažujeme jako Číňané a neprosazujeme zájmy Číny.“

 

Přesto, že ovládal čínštinu i některé jihočínské dialekty, trval Li Kuang-jao při oficiálním kontaktu s cizinci na angličtině jako jednacím jazyku, a to i v případech, kdy byl jeho partnerem Číňan. Jak říkal, bylo to nutné, aby nevznikl dojem, že je Singapur třetí Čína.

 

Li Kuang-jao: pro a proti

Přes všechna pozitivní hodnocení je Li Kuang-jaovi vytýkáno, že systém, který v Singapuru zavedl, není demokratický, ale autoritářský. Jako důkaz slouží kritikům kromě jiného skutečnost, že výkonná moc je od založení republiky až do současnosti prakticky v rukou rodiny Li. Sice se každé 4 roky konají volby, ale v nich soustavně vítězí Lidová akční strana, která nominuje předsedu vlády. Prezident, respektive dnes prezidentka, má jen funkci reprezentativní. 

 

V čele PAP stál nepřetržitě od založení až do roku 1992 Li Kuang-jao. Zároveň byl od založení republiky v roce 1965 až do roku 1990 předsedou vlády. I poté, co ho ve funkci vystřídal Goh Chok Tong (Wu Cuo-tung 吴作栋), zajistil si Li Kuang-jao vliv na vládu z titulu staršího poradce premiéra. Poslancem parlamentu byl až do své smrti v roce 2015.

 

Po rezignaci Goh Chok Tonga v roce 2004 se předsedou vlády stal Liův nejstarší syn Lee Hsien Loong (Li Sien-lung 李显龙;). Ani jeho dosud nikdo v této funkci nestřídal. Po volbách 2020 plní Li Sien-lung už své páté funkční období.

 

Podle západních parametrů tedy v Singapuru neexistuje pravá demokracie. Neexistuje ani úplná osobní svoboda a svoboda slova a ve srovnání se západními demokraciemi mají obyvatelé Singapuru jen omezené právo na protestní akce.

 

Úřad pro vyšetřování korupce má podle kritiků až příliš velkou pravomoc zatýkat, vyšetřovat, prověřovat bankovní konta a daňové doklady podezřelých i jejich rodinných příslušníků. Jsou známy případy, kdy praktiky protikorupčního úřadu dohnaly podezřelé k sebevraždě.

 

V Singapuru, stejně jako například v USA, Japonsku a na Tchaj-wanu nebyl zrušen trest smrti. Nejvyšší trest je ale uplatňován především proti překupníkům drog.

 

Disciplina je vymáhána způsobem, na jaký nejsou cizinci zvyklí. Potvrzují to podnikatelé, kteří mají se Singapurem osobní zkušenosti, stejně jako turisté, které občas vyvádějí z míry vysoké pokuty za zdánlivě malicherné porušení pravidel.

 

Možná by bylo zajímavé zamyslet se nad otázkou, zda by bylo možné, respektive proč není možné aplikovat singapurské zkušenosti v Evropě? Nebo naopak, proč se Li Kuang-jaovy vize tak úspěšně zhmotnily právě v Singapuru a v některých dalších asijských zemích, včetně ČLR?

Li Kuang-jao a Teng Siao-pchingovy ekonomické reformy

Bezprostředně po svém vzniku navázala Republika Singapur oficiální styky také s vládou Čínské republiky na Tchaj-wanu. Režim, který vznikl v roce 1949 na čínské pevnině, a především snahu pekingské vlády šířit komunistickou ideologii za vlastní hranice, Li Kuang-jao odmítal. Americkou agresi do Vietnamu podpořil, protože podle jeho názoru uchránila země jihovýchodní Asie před ideologií šířenou z Pekingu a Hanoje a poskytla jim čas zbavit se postkoloniálních reziduí a konsolidovat vlastní vnitřní politiku a ekonomiku.

 

Teprve od poloviny 70. let, kdy vznikla naděje, že po odchodu „velkého kormidelníka“ dojde v ČLR ke změnám, se datují první kontakty Li Kuang-jaoa s ČLR. Peking navštívil poprvé v květnu 1976. Ještě se stačil setkat s Mao Ce-tungem, který zemřel v září téhož roku. Setkal se i s dalšími vedoucími představiteli ČLR a trvalejší kontakty navázal se skupinou politiků, experimentujících s ekonomickými reformami, zatím jen na úrovni některých provincií.

 

Do Singapuru přijela skupina čínských ekonomů seznámit se s principy fungování singapurské ekonomiky a bývalý singapurský ministr financí Goh Keng Swee (Wu Čching-žuej 吴庆瑞) přijal místo ekonomického poradce Státní rady ČLR. 

 

Osobně se oba politici, Li Kuang-jao a hlavní iniciátor politiky ekonomických reforem a otevření se světu Teng Siao-pching, poprvé setkali v Singapuru v listopadu 1978. Asi ne náhodou přijel Teng Siao-pching do Singapuru právě v listopadu 1978, tedy těsně před 18. prosincem 1978, kdy svou politiku reforem oficiálně představil ústřednímu výboru KS Číny.

 

Po zahájení politiky ekonomických reforem a otevření se světu vztahy Singapuru s ČLR zintenzivněly. V roce 1981 byla v obou zemích otevřena obchodní zastupitelství. Během osmdesátých let přijel Li Kuang-jao do ČLR celkem čtyřikrát, a to přesto, že Singapur stále ještě ČLR oficiálně neuznával.

 

Politika ekonomických reforem a otevření se světu a další vývoj ČLR inspiraci Singapurem nezapřou. Stejně jako vláda Singapuru po roce 1965, se nové čínské vedení po roce 1979 soustředilo na vybudování dvou pilířů: silné obranné armády a silné ekonomiky. Inspirace Singapurem je vidět i z tzv. zvláštních ekonomických zón, budovaných na jihu Číny s cílem přilákat zahraniční investory.

 

Není bez zajímavosti, že dokonce i u nás s takovou oblibou kritizovaná politika regulované porodnosti (nepřesně nazývaná politika jednoho dítěte), našla svůj předobraz v Singapuru. Stejně jako v Pekingu na počátku 80. let, v Singapuru již koncem 60. let pochopili, že populační exploze zpomalí ekonomický růst. V Singapuru se politika omezené porodnosti konala pod heslem „dvě a dost“. Přespočetně narozené děti měly ztížený přístup ke vzdělání a jiným benefitům a jejich rodiče byli sankcionováni. Politika „dvě a dost“ byla v Singapuru ukončena na počátku 80. let, kdy se ukázalo, že v kombinaci s kampaní za rovná práva žen byla až příliš úspěšná.

 

V červnu 1989 Li Kuang-jao podpořil razantní ukončení studentských demonstraci na Náměstí před Bránou nebeského klidu. Zásah byl podle jeho názoru nutný pro zachování stability státu. A zatímco razantní zásah represivních složek proti studentům v červnu 1989 ovlivnil vztahy ČLR s většinou zemí spíše negativně, v případě Singapuru tomu bylo naopak.

 

Na začátku roku 1990 Singapur konečně navázal diplomatické styky s Pekingem a rozvázal diplomatické styky s Tchaj-pejí a začal se podílet na některých velkorysých projektech na čínské pevnině, například na výstavbě průmyslového parku v Su-čou, který Li Kuang-jao osobně navštívil během cesty po provincii Ťiang-su v roce 1992.

 

ČLR podíl Li Kuan-jaa na úspěšném startu ekonomických reforem ocenila mimo jiné tím, že mu v prosinci 2018, u příležitosti 40. výročí zahájení ekonomických reforem, jako jedinému z politiků zemí jihovýchodní Asie udělila řád „Přítel čínských reforem“ a titul „Politik, který prohloubil účast Singapuru na procesu čínských reforem“ (推动新加坡深度参与中国改革开放进程的政治家).

 

Li Kuang-jao se významně zasloužil o zahájení dialogu mezi Pekingem a Tchaj-pejí

V prosinci 1992 přijel do Singapuru na státní návštěvu předseda ČLR Jang Šang-kchun a kromě jiného projednal podmínky setkání předsedy Asociace pro vztahy mezi oběma břehy Tchajwanské úžiny Wang Daohana (Wang Tao-chan 汪道涵) s předsedou Nadace pro výměnu přes Tchajwanskou úžinu Koo Chen-fu (Ku Čchen-fu 辜振甫).  

 

Setkání, které vstoupilo do dějin pod termínem „summit Wang-Koo“ se uskutečnilo v Singapuru v dubnu 1993 a mělo mimořádný význam. Poprvé se zde sešli oficiální představitelé z obou břehů Tchajwanské úžiny. Potvrdili vzájemnou snahu o postupné zlepšení vztahů a podepsali čtyři dokumenty specifikující podmínky obchodních, kulturních, dopravních a dalších kontaktů mezi čínskou pevninou a Tchaj-wanem.

 

Vrcholnou událostí na Li Kuang-jaově cestě, směřující ke zlepšení vztahů mezi oběma břehy Tchajwanské úžiny, je zprostředkování setkání prezidentů Si Ťin-pchinga a Ma Jing-ťiou v Singapuru v roce 2015.

 

Vztah k USA

Li Kuang-jao oceňoval úspěchy, kterých USA dosáhly a zároveň upozorňoval, že jako nejsilnější hráč na světové politické scéně mají USA obrovskou zodpovědnost. Na nich závisí, aby nedošlo ke stejným chybám, jakých se mocnosti dopustily ve 30. letech minulého století, když umožnily, aby hospodářská krize přerostla ve světový válečný konflikt.

 

Li se na konci 60. a na začátku 70. let minulého století aktivně angažoval v přípravě normalizace vztahů mezi USA a ČLR, konkrétně při přípravě cesty prezidenta Nixona do ČLR. Hlavní mediátor Henry Kissinger přiznává, že se na Li Kuang-jaoa obracel jako na znalce Číny a čínské mentality a, jak uvedl v citátu, použitém v úvodu tohoto článku, považoval Li Kuang-jaoa za člověka, od kterého se nejvíc naučil.

 

I když Li Kuang-jao Spojené státy respektoval jako nejsilnější velmoc a podporoval jejich zahraniční politiku, kritizoval tendenci USA zasahovat do vnitřních záležitostí cizích států. Když v roce 1988 vzniklo podezření, že se 1. tajemník amerického velvyslanectví E. M. Hendrickson snaží ovlivnit výsledky voleb v Singapuru ve prospěch opozice, nerozpakoval se Li Kuang-jao prominentního amerického diplomata ze země vyhostit. Zároveň dovolil, aby se v Singapuru konaly demonstrace, na kterých padala silná slova o aroganci a nedůvěryhodnosti USA.

Pro nás možná překvapivě Li Kuang-jao v roce 1978 organizoval mezinárodní akce proti vietnamské agresi do Kambodže.

 

V úvodu jsme napsali, že nejen všechno konkrétní, co Li Kuang-jao vykonal, ale především jeho názory na svět, na Čínu, na USA, na budoucnost, by nás mohly ledasčemu naučit. Proto na závěr několik citátů: [1]

 

Na téma USA a jejich budoucích vztahů s ČLR Li Kuang-jao řekl: „USA kráčejí po hrbolaté cestě. Potýkají se s dluhem a deficity, ale druhořadou zemí se nestanou. Spojené státy v dějinách prokázaly úžasnou schopnost obnovy a oživení. Silné stránky Ameriky nespočívají v myšlenkové výjimečnosti, nýbrž ve schopnosti pokrývat rozpětí témat s představivostí a pragmatičností... při zavádění nových myšlenek a technologií；ve společnosti, která přitahuje schopné lidi z celého světa a bez obtíží je asimiluje；...v jazyce, který funguje jako lingua franca mezi špičkami vědy, obchodu, technologie, vzdělávání a diplomacie...“

 

„Čína nespěchá vystřídat USA coby globální velmoc číslo jedna. Nespěchá ani převzít břímě, které s sebou taková pozice nese. V této chvíli docela vyhovuje, že je ČLR součástí širšího uskupení jako G20, v rámci něhož zabezpečí své ekonomické zájmy. Vůdcové ČLR si uvědomují, že USA coby nejsilnější velmoc přítomná v regionu po sedm desetiletí zajistila stabilitu. Díky tomu došlo k nebývalému růstu mnoha tamních národů... Čína ví, že potřebuje přístup na americké trhy, k americkým technologiím, k příležitostem pro studenty na amerických školách. Proto nevidí žádný užitek v konfrontaci s USA, která by mohla takové výdobytky ohrozit.“

 

Na otázku ohrozí-li Čína pozici Ameriky coby vůdčí mocnosti Li Kuang-jao odpovídá: „Jistě. Znovuprobuzené přesvědčení o údělu Číny je síla, která překoná cokoliv... Mezi Čínou a USA nastane souboj o vliv. Soupeření těchto dvou sil je nevyhnutelné... Ke střetu mezi nimi nedojde, pokud vůdci obou států prokáží soudnost...“

 

„Američané se nakonec budou muset podělit o čelní postavení s Čínou. USA nemohou vzestup Číny zastavit. Nezbude jim než žít s větší Čínou, což pro ně bude zcela nová zkušenost, protože žádná země dosud nevyrostla tak, aby ohrozila jejich pozici... Američané se nakonec budou muset podělit o čelní postavení s Čínou“.

 

„Americké ministerstvo zahraničí sestavuje zprávu o situaci lidských práv v Číně, jako když ředitel sepisuje žákovi vysvědčení pro rodiče. Američanům to možná přinese dobrý pocit, Čínu to zostudí, zato obyvatelé východní Asie se ošívají kvůli potenciálním dlouhodobým následkům... Útoky na Čínu ze strany amerických lidskoprávních skupin, vyhrožování ztrátou doložky nejvyšších výhod a další sankce ze strany Kongresu kvůli porušování lidských práv... neberou na vědomí kulturní, hodnotové a historické rozdíly a podřizují strategické faktory čínsko-amerických vztahů americké vnitropolitické agendě. Takový přístup hrozí nebezpečím, že se Čína dlouhodobě postaví proti Americe. Menší přecitlivělost a větší pochopení čínské kulturní reality povede k méně vyhroceným vztahům.“

 

„Snaha ohrozit hlavní zájmy Číny s sebou nese tvrdé následky. Čína dokáže uvalit ekonomické sankce pouze tím, že odepře přístup na svůj trh čítající 1,3 miliardy lidí s neustále se zvyšujícími příjmy a kupní silou.“

 

Na otázku stane-li se Čína demokratickou zemí Li Kuang-jao kategoricky odpovídá: „Ne. Čína se nestane liberální demokracií. V opačném případě by se rozpadla... Labilita pluralitního systému by vedla ke ztrátě kontroly centra nad provinciemi se strašlivými následky, podobným válkám mezi regionálními vládci ve 20. a 30. letech 20. století.“

 

„Nemyslím si, že lze jiným zemím zcela vnutit standardy nespojené s jejich minulostí. Čili chtít po Číně, aby se stala demokracií, když ve své 5 000 let staré historii nikdy hlavy nesčítala...? Všichni její vládci vládli na základě práva císaře a pokud se to nelíbilo, hlavy se stínaly, ne sčítaly.“

 

„Nemyslím si, že demokracie vede vždy nezbytně k rozvoji. Věřím, že země musí především rozvíjet disciplínu, ne demokracii. Přebujelá demokracie vytváří neukázněnost a neřád, které se s rozvojem neslučují.“

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička

 

 

[1] Citáty byly vybrány z publikace Li Kuang-jao, státníkovy názory na Čínu, USA a svět, kterou vydalo Nakladatelství Tomáš Krsek, s.r.o., Praha 2022. Jedná se o překlad z anglického originálu Lee Kuan-Yew, The Grand Master´s Insights on China, the United States, and the World, Belfer Center for Sciences and International Affaires, Harvard Kennedy School, 2019.

 

Fotografie: Mgr. Radek Šnajdr, history.ifeng.com