Lektor cizích jazyků: Po dvaceti letech učení je lehký každý jazyk

Lektor cizích jazyků: Po dvaceti letech učení je lehký každý jazyk
29 / 4 / 2020 David Pirochta

Výuka cizích jazyků ve firmách má vést české a zahraniční manažery k praktické znalosti jazyků. Kromě podmínek poskytnutých firmou vyžaduje i oboustranné úsilí, které však překvapivě nebývá běžné. Jako dlouholetý jazykový lektor v soukromém sektoru popisuji, jak probíhá praktická výuka cizích jazyků ve firemním prostředí.

Od gymnaziální ruštiny a němčiny jsem přes mnoho stipendií až po doktorát na katedře srovnávací jazykovědy FF MU studoval více jazyků, včetně angličtiny, norštiny, nizozemštiny nebo třeba staré islandštiny z jazyka ság. Řadu z nich jsem začal vyučovat. Lektorskou a překladatelskou činnost tak vykonávám už dvacet pět let také v korporacích s unikátní technologií. Vedle nejběžnější němčiny, angličtiny, ruštiny a češtiny pro cizince je poptávka také po základech čínštiny. Více než konkurence však bezproblémový chod podniků ztěžuje značná neznalost cizích jazyků, procházející napříč celými organizacemi.

 

Zaměstnanci často dostávají výuku jednoho až dvou cizích jazyků jako bonus od zaměstnavatele, většina z nich to k práci i potřebuje. Ti, od kterých se v daném okamžiku němčina či angličtina nevyžaduje, budou aktivní znalost potřebovat možná v budoucnu, až budou měnit v rámci kariérního postupu pozici.

Kdo je tady šéf?

Ani po více než dvou dekádách výuky se nepřestávám divit, že zaměstnanci z manažerských postů, ani kandidáti na ně, nejsou schopni podřídit pár měsíců svého života disciplíně směřující k hlubšímu zvládnutí cizího jazyka. Nemluvě o tom, že i takovou dobu po revoluci stále vychází ze středních a vysokých škol absolventi cizími řečmi téměř nepoznamenaní! Hlavní překážky v rámci firemní výuky jsou z mého pohledu následující:

 

  • němčina je pro studenta prvním cizím jazykem, neboť v rámci své předešlé školní docházky k jazykům sotva „přičichl“, takže neví, jak se k učení postavit;
  • umí již anglicky, takže by němčina jakožto další cizí jazyk neměla činit větších problémů, ovšem student je již lenivý, a navíc se některým němčina zásadním způsobem nelíbí;
  • umí již anglicky, této znalosti však dosáhl až po mnoha letech školy, absolvování řady kursů a krkolomného zkoušení komunikace v různých firmách. Proto je pro něj němčina, kterou má na komunikativní úrovni zvládnout během roku až dvou, stále něco na způsob prvního cizího jazyka, a tak neví, jak se k němu postavit.

 

Úkol lektora je nelehký. Musí dokázat motivovat studenta nejen k pravidelné docházce do lekcí (ideálně 2x týdně), nýbrž i k samostatné domácí přípravě. Dále jej musí hned ze začátku přesvědčit, že zvolená metoda je pro něj ta správná; v opačném případě student nezřídka lektora očerní jakožto neschopného a jako vítěz odchází s předsevzetím se již nevrátit. Především studenti ovládající již angličtinu mají dojem, že vědí, jak se cizímu jazyku naučit, neuvědomujíce si, že např. obecně uznávaná teze, že angličtina je snadná, je naprosto neplatná, když se vezme v potaz, že ve školních lavicích strávili kolem patnácti let a pak se ještě dalších pár let rozmlouvali. Po dvaceti a více letech je snadný jakýkoli jazyk.

 

Navíc se obzvláště manažeři nezřídka domnívají, že jsou vedoucími i v rámci jazykové lekce, takže i na mé důrazné varování, že jsem v okamžiku překročení prahu učebny jejich šéfem já, mnohdy vůbec nereagují, popř. se shovívavě usmějí a dále se lekci snaží vést sami a mají pokaždé mnoho návrhů, jak k výuce přistoupit, aby byla efektivní. Často se také pokouší přicházet s inovacemi svých předešlých návrhů, takže zvolená metoda, ať už jakákoli, není s to přinést výsledky.

 

Většina mých studentů rovněž velice přesně ví, co je v cizím jazyce důležité a co irelevantní (oblíbené je např. hledat v nejrůznějších anomáliích cizích jazyků logiku nebo odmítat učit se pasáže gramatiky, které nemají oporu v češtině).

 

Výjimky hladové po vědění

Summa summarum lektor potkává studenta, který je doslova nevzdělavatelný. Když k tomu připočteme fakt, že uvědomění si nutnosti jazyku se věnovat, nepřiměje zpravidla vůbec studenta, aby se s vidinou budoucího výsledku na lekce doma připravoval, jsou dosahované výsledky často žalostné. Pozitivum se dá najít snad jen v kontinuální nabídce práce pro lektora (než vedení dojde jednoho dne trpělivost).

 

Jednou mi jeden z německých gruppenleiterů na večírku složil poklonu: „Vidíš, za deset let jsi deset svých žáků dokázal přivést na úroveň bezproblémové komunikace v němčině!“. Později mi došlo, že to byl ne právě v dobrém míněný žert a že nebyl tak daleko od pravdy. Bohužel zde nepomáhá ani pozitivní motivace v podobě vidiny lepšího, mnohdy i jistějšího místa v hierarchii firmy, včetně zásadně vyššího finančního ohodnocení a možnosti si v této „hladině“ hledat případně místo nové, ani motivace negativní, že v případě příliš pomalého zlepšování se, v dlouhodobém horizontu student nejen že kýžené místo nezíská, nýbrž jej mohou propustit jakožto pro firmu neperspektivního a ztrátového. Firma zažívá často situaci, kdy je na nějakou pozici vybrán kandidát „zvenčí“, vládnoucí cizím jazykem, bez ohledu na jeho odbornou způsobilost!

 

Jsou samo sebou i výjimky, kupodivu velice často se rekrutující z řad těch ještě „hladových“. Zažil jsem pár studentů přímo z výroby, kteří místo na šestou ranní docházeli do práce na pátou a učili se, pak vždy připraveni absolvovali 2x týdně lekci, aktivně se chodili ptát, neodpadl-li někdo – firma mi totiž platí i lekce, na kterých jsem sám, neomluví-li se student dostatečně předem – s tím, že by rádi mezeru zaplnili (lekce si kdysi nemuseli frekventanti kursů nadpracovávat, později byl tento bonus odstraněn, což mnoha studentům bohužel brání docházet na výuku častěji), dožadují se úkolů navíc, chodí se ptát na překlad nejasných částí mailové korespondence atp.

 

Žádné mobily

„Kupodivu“ jsem napsal úmyslně: být hladový je jedna věc, ovšem tito zaměstnanci firmy opravdu zprvu téměř nikdy žádným jazykem nevládnou, nemají vzdělání, takže jim není vlastní schopnost se učit, nemají ani jistotu, že firma na vyšší pozici nebude hledat někoho zvěnčí atd. Tuto jejich snahu přičítám mimo jiné podstatně vyšší míře skromnosti a zůstávání „na zemi“, což obé přirozeně vyplývá z jejich pracovního (a možná i životního) zařazení.

 

Jako řešení výše popsané situace bych viděl razantnější přístup vyššího managementu firem stran celkové kontroly procesu výuky. Česká republika není rozhodně v pozici svých silnějších sousedů, takže nemůže očekávat, že se budou její obchodní partneři ze zahraničí učit česky a že přistoupí na naše zvyky při obchodním jednání. Bylo by tedy třeba si stávající situaci uvědomit v plné šíři a přijmout opatření ve smyslu zintenzivnění výuky s následným otestováním učiněného pokroku a – především – s vyvozením důsledků.

 

Bylo by třeba celoplošně přikázat všem svým zaměstnancům, aby si do lekcí nebrali žádný ze svých mobilů (někteří „gruppenleitři“ přijmou nezřídka 10 hovorů během šedesáti minut lekce). Nebylo by špatné je přímo shora motivovat i k náhradě lekcí za ty, kteří jsou např. na služební cestě či nemocní.

 

V dalším svém příspěvku se budu věnovat tématu „Jak správě přistoupit k výuce cizích řečí?“. Mnohdy totiž i lektoři konkrétní cizí jazyk zvládající na špičkové úrovni nemají ani mlhavé tuchy, jak se ke svým vlastním výsledkům propracovali.

 

David Pirochta, lingvista a pedagog