Legionáři zapomenutí třicet let v Charbinu
Jaké osudy čekaly naše spoluobčany, kteří po první světové válce zůstali v dálněvýchodním městě Charbin? Řada z nich se do vlasti dostala až v 50. letech, kdy se české úřady konečně odhodlaly dostat muže, ženy a děti hlásící se k československému občanství zpět do vlasti. V tomto článku budeme také sledovat osudy rodiny legionáře Josefa Peška, s jejímiž členy se v Malém asijském muzeu v Ledcích u Slaného letos na konci srpna konalo slavnostní setkání, při kterém se vzpomínalo na krajanskou obec v Charbinu a známou sinoložku Věru Sýkorovou, narozenou v Charbinu v roce 1931.
Charbin, město v severovýchodní Číně, vzniklo na konci 19. století spolu se stavbou východního úseku Transsibiřské magistrály, tzv. Východočínské železnice.
V močálech zapadlá rybářská vesnice vyrostla ve velkoměsto díky strategické poloze, protože železnice zde křižuje veletok řeky Sungari a vychází odsud železniční trať směrem na poloostrov Liao-tung. Snadné spojení s evropskou částí Ruska přilákalo do Charbinu na začátku 20. století zástupy ruských obchodníků a podnikatelů, takže se město během několika let stalo nejvýznamnějším centrem severovýchodní Číny – Mandžuska, a mělo více ruský než čínský charakter. Po říjnové revoluci rozmnožila zástupy charbinských Rusů porevoluční emigrace.
Přivítání v Charbinu
Jak máme zdokumentováno v legionářské literatuře i v archivních dokumentech, první vlaky s československým vojskem se na nádraží v Charbinu objevily již 12. srpna 1918.
Popis přivítání, jakého se jim dostalo, čteme dnes se smíšenými pocity: „Triumfální byla cesta vlaků Vladivostocké skupiny Mandžurií... Už na první pohraniční stanici vítala Čechoslováky čestná setnina čínská a všude na stanicích obecenstvo pozdravovalo československé vlaky hromadným „urrá”... Vrcholu dosáhlo ovšem uvítání v Charbině... Dne 12. srpna o 5. hodině odpoledne přibyl do Charbina první transport. Vlak byl přivítán při vjezdu do stanice hudební produkcí dvou orchestrů a burácejícím provoláváním „urrá” ohromného zástupu obecenstva, kterého sešlo se 15 000. (...) Nádraží a vojenská platforma byly vkusně vyzdobeny běločervenými prapory a vlajkami spojeneckých států. Příjezd Čechoslováků vzrušil celé město. Stěží se podařilo čínské policii vyklidit ulice, aby Čechoslováci mohli prodefilovat městem...“.
Z nadšeného přijetí našeho vojska v Charbinu nesmíme usuzovat na vztah Číňanů k naší zemi. Prostí Číňané měli stěží jen mlhavé představy o situaci ve střední Evropě, a těžko by pochopili, co naše armáda dělá tak daleko od vlastního území. Pro ně byl rozdíl mezi naší armádou a ostatními armádami, čínskými i ruskými, které se v té době potulovaly po čínském severovýchodě, pouze v tom, že byla spořádaná. Čechoslováky v Charbinu vítali místní Rusové, a nemůžeme nedodat, že je vítali především proto, že Čechoslováci odcházeli na frontu bojovat s bolševiky, zatímco oni se za porážku bolševiků pouze modlili v relativně bezpečném Charbinu.
Úřad plnomocníka Republiky československé
V říjnu 1918 vzniklo samostatné Československo. Válka v Evropě skončila a Ruská prozatímní vláda, kterou původně naše vojsko podporovalo, se po Kolčakově puči změnila v odpornou diktaturu. Dezorientovaní a unavení vojáci se toužili vrátit domů. Přesto museli z rozhodnutí Spojenců na Sibiři zůstat.
Situace v legiích není předmětem tohoto článku. Pro naše téma je důležitá skutečnost, že v prosinci 1918 přijel krizi řešit ministr vojenství M. R. Štefánik a při té příležitosti dvakrát projížděl Charbinem. Štefánik je tedy první oficiální představitel československého státu, který Čínu navštívil. Aby zajistil disciplínu, podřídil vojsko přímo svému ministerstvu a sestavil tzv. politickou správu, složenou z pěti „konzulátů v Rusku“ z nichž jeden umístil do Charbinu.
Neznamená to ale, že by Charbin považoval za ruské město. Naopak, Štefánik si na rozdíl od mnoha jiných našich politiků dobře uvědomoval, jaký význam má přítomnost našeho vojska pro budoucí rozvoj československo-čínských vztahů. Věděl, že některé firmy, které se ocitly na československém území – Škodovka či Baťa – měly před válkou v severovýchodní Číně zajímavé obchodní kontakty, a je tak v zájmu československého průmyslu na tyto kontakty navázat.
Sešel se s guvernérem provincie Chej-lung-ťiang (nejsevernější čínská provincie s hlavním městem Charbinem) a mj. ho informoval o založení charbinského konzulátu. S tím ovšem guvernér nesouhlasil. Seznámil Štefánika s čínskou ústavou, podle které nemůže na území Číny existovat oficiální úřad žádného státu, který s Čínou nemá podepsanou řádnou obchodní a přátelskou smlouvu. Štefánik nebyl se situací v Číně obeznámen natolik, aby si uvědomil, jak zásadní je pro čínskou veřejnost i vládu otázka nerovnoprávných smluv. Ujistil guvernéra, že se o podpis řádné smlouvy postará, jakmile se vrátí do vlasti. K tomu, jak víme, nedošlo.
Československý úřad v Charbinu mohl fungovat pouze jako polooficiální zastupitelství, čínsky 办事处, v čele s „plnomocníkem“ 代办, kterým byl jmenován legionář pplk. JUDr. Miloš Hess (何司). Úřad fungoval do roku 1921, kdy byl po odjezdu armády přes protesty v Charbinu usazených krajanů zrušen.
Naši krajané
Jako poměrně mladé a dynamicky se rozvíjející město, lákal Charbin od konce 19. století odvážné podnikavce, mimo jiné i z českých zemí. Někteří, například sládci, uzenáři, hudebníci či mechanici, uspěli. Prosadila se i plzeňská Škodovka, která v Charbinu postavila železniční most přes Sungari.
Řady krajanů, kteří se do Charbinu odstěhovali už před válkou, rozmnožili po roce 1920 legionáři, kteří se rozhodli, nebo museli v Charbinu zůstat. Byli to převážně ti, kteří si během pobytu na Sibiři stačili založit rodiny. Protože evakuační lodě nebraly na palubu děti do tří let, nezbylo jim, než požádat o vyvázání z armády a čekat.
To byl i případ jistého pana Peška, který se během pobytu v Jekatěrinburgu sblížil s ruskou dívkou Pavlou. Usadil se v Charbinu a jako vyučený kadeřník – parukář si otevřel vlastní živnost. Byl zřejmě velmi šikovný, protože dokázal na místní poměry relativně dobře uživit početnou rodinu. Peškovým se v Charbinu narodilo celkem sedm dětí, z nichž pět se dožilo dospělosti. Nejmladší, Věra, se narodila v srpnu 1931.
Stát Mandžukuo a československý konzulát
Na začátku září 1931 byl konečně po dlouhém váhání v Charbinu otevřen řádný československý konzulát a o 10 dní později, 18. září, obsadili Charbin Japonci. Na počátku následujícího roku 1932 nechali na území tří čínských severovýchodních provincií vzniknout loutkovému státu Mandžukuo.
Přesto, že československá vláda stát Mandžukuo oficiálně neuznala a ústřední čínská vláda, u které byl konzul akreditován, byla s Mandžukuem ve válečném stavu, československá vláda konzulát v Charbinu neuzavřela a Japonci na jeho zrušení nenaléhali. Správně předpokládali, že naše vláda, podobně jako mnohé jiné, dá časem přednost ekonomickým zájmům před ideologií a potom bude snadnější stávající úřad povýšit než zakládat nový. Nemýlili se.
Navzdory absenci diplomatického uznání, Československo se státem Mandžukuo čile obchodovalo. Mimo jiné, když Japonsko plánovalo invazi na sovětský Dálný východ, postavila Škodovka v Charbinu nový most přes Sungari, který byl dimenzován tak, aby unesl vlaky přivážející k ruské hranici těžkou vojenskou techniku.
Most, který postavily Škodovy závody ve 30. letech minulého století, dnes funguje jako pěší lávka. Vpravo nový železniční most.
I na diplomatické uznání málem došlo. Vláda okleštěného Československa se koncem roku 1938 rozhodla stát Mandžukuo uznat, ale naštěstí to do března 1939 nestačila zúřadovat. Takže můžeme i dnes hrdě prohlašovat, že Československá republika loutkový stát Mandžukuo nikdy neuznala.
Československým občanům v severovýchodní Číně byly dobré vztahy Mandžukua s Československem ku prospěchu. Japonci totiž obyvatele Mandžukua roztřídili na několik kategorií, a podle příslušnosti k jednotlivým kategoriím určovali množství přidělovaných potravin. Naši občané patřili do jedné z vyšších kategorií. Privilegiím se těšili i po březnu 1939, jen si museli vyměnit pasy Republiky československé za pasy protektorátní. Nebyl to akt nedostatečného vlastenectví, jak jim bylo po válce vyčítáno, ale předpoklad holého přežití. Jako držitelé československých pasů by na regulované příděly potravin neměli nárok.
Konzul Rudolf Hejný
Funkci konzula v Charbinu vláda svěřila bývalému legionáři Rudolfovi Hejnému, který v době války působil v konzulárních službách na Sibiři. Byl tedy se situací na Dálném východě dobře obeznámen. Soudě podle zpráv, které posílal do Prahy, se ve složité situaci rychle zorientoval a zásoboval Prahu fundovanými informacemi ze zákulisí japonské zahraniční i vnitřní politiky.
Zároveň se snažil šířit mezi krajany osvětu a pocit přináležitosti ke vzdálené vlasti. Učil děti česky, založil knihovnu, promítal filmy, hrál loutkové divadlo a pořádal nejrůznější charitativní a vlastenecké akce. Na pravoslavném hřbitově nechal zbudovat pomník padlým legionářům, u kterého se každoročně na den sv. Václava konalo nejdůležitější krajanské shromáždění, svatováclavská pouť.
Čs. konzulát v Charbinu byl zrušen až po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Konzul Hejný odjel do emigrace do USA a krajané se ocitli nejen bez konzulární pomoci, ale také bez jakéhokoli kontaktu se světem. O tom, jak prožili válku, která pro ně trvala od roku 1931 do roku 1949 (konec občanské války v Číně), se československá vláda a veřejnost dozvěděly až v roce 1950.
Budova bývalého čs konzulátu, současný stav
Po roce 1945
Při posuzování postavení našich krajanů v Číně nesmíme zapomenout, že až do roku 1945 nežili cizinci až na výjimky v Číně, ale v cizineckých koncesích na území Číny. Nepotřebovali se sžít s čínským prostředím, ani se naučit čínsky. V Šanghaji komunikovali anglicky, v Charbinu rusky a pokud si neotevřeli vlastní živnost, byli zaměstnáni u cizích firem nebo v administrativě. Ani tam čínštinu nepotřebovali. Život mimo koncese je zajímal, jen pokud přímo ovlivňoval jejich podnikání.
Když byly v době války cizí koncese zrušeny, ocitli se krajané jak v Šanghaji, tak v Charbinu ve světě, který jim byl cizí a těžko přijatelný. I když nebyli s výjimkou několika málo jedinců bohatí, jejich standardy a způsob života byly ve srovnání se standardy života běžných Číňanů nesrovnatelně vyšší. Proto, když se po roce 1945 ukázalo, že se po porážce Japonska poměry v Číně nevrátí do předválečných kolejí, snažili se cizinci včetně našich krajanů, pokud mohli, z Číny odejet. Zůstali pouze ti, kdož neměli na zakoupení jízdenek a museli se spolehnout na pomoc státu nebo organizací, pomáhajících lidem bez státní příslušnosti.
Situace v Charbinu byla navíc komplikovaná tím, že se město po zrušení státu Mandžukuo ocitlo na území tzv. Severočínské osvobozené oblasti, kontrolované KS Číny, která s okolním světem neudržovala žádné spojení.
Jediná zpráva, kterou se podařilo v letech 1945-49 z Charbin vypravit, byl dopis, který v prosinci 1945 předal československému velvyslanectví v Nankingu člen americké vojenské mise. Dopis napsal pan Václav Penza, dentista, který se po odjezdu konzula Hejného postavil do čela charbinské krajanské kolonie.
Informoval, že v Charbinu přežilo válku 119 osob hlásících se k čs občanství, že dalších 7-8 rodin žije v Dalném, další v Mukdenu (Šen-jangu) a možná ještě několik dalších osob přežilo válku v jiných městech bývalého Mandžukua. Pan Penza upozorňoval, že je situace většiny krajanů žijících na území kontrolovaném KS Číny neutěšená a žádal o pomoc. Vyslanectví v Nankingu dopis odeslalo do Prahy a pražské MZV požádalo o zprostředkování kontaktů s Charbinem sovětskou vládu. Prostřednictvím sovětského konzula získalo seznam celkem 144 osob, které žily na území „osvobozené oblasti“ a hlásily se k čs občanství.
Nejen SSSR, ale i Polsko organizovalo po roce 1945 urychlenou evakuaci svých občanů ze severovýchodní Číny a doporučilo pražské vládě, aby se připojila. Ale vláda v Praze rozhodla situaci nejdříve „zodpovědně prozkoumat“. Pověřila tímto úkolem úředníka nankingského vyslanectví pana Hejla, který byl toho času v Praze a vracel se vlakem do Nankingu. Z pohledu na mapu se to zdálo logické: proč by se cestou nemohl zastavit v Charbinu? Ale ten, kdo takto rozhodl, zapomněl, že úředník akreditovaný u vlády v Nankingu nemůže vyjednávat s vládou, která je s Nankingem ve válečném stavu, takže k „prozkoumání“ nedošlo.
Mezi tím nabídla sovětská cestovní kancelář, že čs krajany jak z Charbinu, tak ze Šanghaje, pokud si to budou přát, dopraví do Evropy vlakem z Vladivostoku. Vláda ČSR iniciativu přivítala a navrhla vyčlenit pro tyto účely 2 mil Kč. jako půjčku, kterou budou krajané po příjezdu do ČSR splácet. Ale na poslední chvíli jakýsi horlivý úředník ministerstva práce a sociálních věcí rozhodl, že je částka „vzhledem k výsledkům neúměrně vysoká“.
Na rozhodnutí vlády nezapůsobil ani dopis čs velvyslance u čínské vlády v Nankingu Josefa Lelka. Velvyslanec upozorňoval, že jeho úřad nemá fond, kterým by krajany podpořil: „... stanou-li se z nich obtížní cizinci, bude mít problémy vyslanectví i vláda. Vzhledem ke kurzu koruny bude podpora, kterou stát bude muset poskytnout, dražší než repatriace... Je třeba dostat je z Číny pryč, dokud není jejich zdraví zcela podlomeno strádáním... Lépe než vyplácet podporu a pak repatriovat mravně a fyzicky zchátralé trosky! Jsou to lidé řádní a je příkazem slušnosti se o ně postarat.“
Nový pokus o záchranu krajanů z Charbinu se datuje až březnem 1949, kdy bylo při blížícím se konci občanské války navázáno provizorní spojení mezi Nankingem a Charbinem. Teprve tehdy mohlo vyslanectví reagovat na dopis pana Penzy z prosince 1946.
Obratem pošty dostalo tuto odpověď: „Váš ctěný dopis z 2.3.1949 jsem obdržel 24.3.1949, velmi mě potěšil. Sezval jsem schůzi výboru Čs. spolku, na které jsem váš ctěný dopis ohlásil. Všechny velice potěšil, protože to je první dopis, který jsme po třech letech obdrželi.“ Pan Penza informoval, že se svolením úřadů založil v roce 1948 Čs. spolek, který má 76 členů, že v Charbinu žije dalších 110 osob s čs občanstvím, kteří se chtějí vrátit domů. Jako důkaz zcela nenormální situace, ve které se krajané nacházejí uvedl, že jediný doklad, kterým se mohou prokazovat, je stále ještě pouze cestovní pas Protektorátu Čechy a Morava.
Na základě tohoto dopisu poskytlo vyslanectví krajanům v Charbinu jednorázovou pomoc získanou z prostředků úřadu a ze soukromé sbírky, kterou mezi sebou zorganizovali zaměstnanci vyslanectví.
Po roce 1949
V říjnu 1949 opustila kuomintangská (KMT) vláda čínskou pevninu a přesídlila na ostrov Tchaj-wan. Vznikla ČLR s hlavním městem v Pekingu. Československo bylo mezi prvními státy, které ČLR uznaly.
Již v lednu 1950 začalo v Pekingu pracovat čs velvyslanectví v čele s velvyslancem Františkem Weiskopfem a konzulem Antonínem Haškem. Ten byl neprodleně vyslán do Charbinu aby podle instrukcí z Prahy před případnou repatriací prošetřil postoj jednotlivých krajanů v době války, jejich vztah k fašismu a k lidově demokratickému zřízení.
Konzul byl zjištěnými fakty natolik otřesen, že se o splnění úkolu ani nepokusil. „Prošetřování jednotlivých osob není na místě. Situace je ještě zoufalejší, než si dovede představit. Celá kolonie čelila v době války výhrůžkám místních fašistů kolektivně... Žijí v nepředstavitelné bídě a nemají rezervy, které by jim pomohly přežít nezaměstnanost. Učiňte vše, aby nemuseli v Charbinu přečkat další zimu, která je zde velmi krutá.“
Haškovu zprávu projednávala pražská vláda v době, kdy všichni úředníci překypovali budovatelským nadšením. Není divu, že došla k závěru, že „...není dost dobře možné uskutečnit repatriaci přestárlých a dalších osob, které se nemohou zapojit do práce v opomíjených oborech zemědělství a lesnictví. O repatriaci mladých by ministerstvo mohlo uvažovat, ačkoli i oni by se mohli zapojit do socialistického budování v ČLR“. Na meziministerské poradě v říjnu 1950 bylo rozhodnuto, že může být repatriováno pouze 30 až 40 osob „s přihlédnutím k jejich zapojení do budování socialistické vlasti“.
Repatriace
Ke změně stanoviska donutila pražskou vládu vláda pekingská. V prosinci 1950 zaslala do Prahy nótu, ve které vysvětlovala, že nemůže brát ohled na životní styl cizinců, který se od životního stylu Číňanů podstatně liší, a proto je v zájmu všech, aby byli cizinci z území ČLR repatriováni.
Teprve na základě tohoto apelu se vláda ČSR rozhodla zajistit krajanům možnost odjet do Československa, a to na polských lodích, které obstarávaly obchodní spojení mezi Čínou a východní Evropou.
První skupina repatriantů opustila Čínu v prosinci 1951, poslední v únoru 1955. Celkem bylo odvezeno 135 osob, 50 mužů, 52 žen, 3 mladiství a 30 dětí. V roce 1955 zbylo v celé Číně pouze 20 osob, které se hlásily k čs občanství a chtěly dožít v Číně: 15 v Pekingu a 5 v Šanghaji.
Pravděpodobně poslední, kdo z Číny odejel, byl sládek Urban, který se rozhodl zůstat v Číně „dokud nezaučí čínské soudruhy výrobě kvalitního piva“. Do ČSR se vrátil v roce 1957 ve věku 78 let. Repatriantům bylo nabídnuto zaměstnání a ubytování v pohraničí, většinou v karlovarském kraji.
Věra Sýkorová, rozená Pešková, zachycena na fotografii jako třináctiletá.
Jako první se o možnost přesídlit z Charbinu do Československa přihlásil pan Josef Pešek a jeho nejmladší dcera Věra. Maminka Pešková odmítla, neboť prý slyšela, že je Československo buržoazní stát, je tam nezaměstnanost a lidé spějí na lavičkách v parku, přikrytí novinami. Také starší Peškovy děti váhaly. Vesměs měly ruské partnery a daly přednost odjezdu do SSSR.
První skupinu repatriantů z Charbinu tvořili: pan Josef Pešek, jeho dcera Věra a další čtyři muži. Nalodili se v přístavu u Tiencinu v prosinci 1951 a po dvouměsíční plavbě přistáli v Gdaňsku, kde na ně čekali pracovníci ministerstva práce a sociálních věcí. Odvezli je do Prahy a potom do Klášterce nad Ohří, kde pro ně zajistili ubytování a zaměstnání v továrně na kuličková ložiska.
Věra Sýkorová s maminkou a dcerou Olgou
Jak vzpomínala paní Věra, nevycházela tehdy z údivu nad bytem s ústředním topením a s koupelnou a nad možností najíst se dosyta častěji než jednou denně. Po prvních výplatách poslali Peškovi rodině do Charbinu 300 Kč. Peníze a popis situace v ČSR maminku Peškovou přesvědčily. Přihlásila se do fronty žadatelů o repatriaci a spolu s další dcerou a jejími dětmi přijela v roce 1953 do Československa. Přiděleni byli do Kraslic, kde někteří příslušníci rodiny Peškovy žijí dosud.
Slečna Věra Pešková nezůstala v Klášterci dlouho. V roce 1953 odjela studovat do Prahy, ukončila studium sinologie a celý život pracovala jako tlumočnice čínštiny a ruštiny. Zemřela v dubnu roku 2012.
Ivana Bakešová, historička a sinoložka
Obrázek na titulní stránce: Pomník čs legionářům na pravoslavném hřbitově v Charbinu. (Již neexistuje, kameny pravděpodobně posloužily ke zpevnění hráze Sungari)
Použité zdroje:
Archiv MZV Praha, především fond TO Čína, neutajené 1949-1959.
Rozhovor s paní Věrou Sýkorovou publikovaný v časopise Česko-čínské společnosti Fénix 2003/3.
Archiv Malého asijského muzea