Kmoníček: Zahraniční politika nám nemůže být ukradená, jinak se naše peněženky budou divit

Za vaši dlouhou diplomatickou kariéru jste pracoval na většině kontinentů, po pozici velvyslance v USA jste byl velvyslancem ve Vietnamu. Česko povýšilo ještě za minulé vlády vztahy s Vietnamem na strategické partnerství. Současně však naše tehdejší vláda označila Čínu za systémového rivala a ohlásila čínský kyberútok na ministerstvo zahraničí. Jak tyto dvě linie – otevřenost vůči Vietnamu a ostražitost vůči Číně – fungují v praxi?

S Vietnamem jsou naše vztahy v podstatě diktovány velikostí a významem vietnamské komunity v ČR, a trochu i nám nakloněnou komunitou Vietnamců, kteří tu žili, pracovali a nadále udržují vztahy s ČR.

Podobný vztah vůči Číně nemáme a ani nemůžeme mít, protože tam není tak dlouhá a blízká vzájemná historie. Na druhé straně by Čína o ně možná ani nestála. Je to přece jen vztah velmoci vůči středně velkému evropskému partnerovi, který je v NATO. Takže já nevidím velký rozdíl mezi těmito dvěma liniemi. My se prostě snažíme postupovat opatrně, ale důrazně. Obě linie směřují do Asie, protože víme, že světová ekonomika se už odstěhovala tam. A my prostě musíme politicky následovat peníze tam, kam odcházejí, ať chceme, nebo nechceme.

Možná se ve Vietnamu, který je třináctkrát nebo čtrnáctkrát menší než Čína, vyznáme více, protože tam prostě máme více kontaktů. Ale v tom já vidím jediný rozdíl mezi těmito dvěma vztahy. Ostatně s oběma zeměmi máme podepsané strategické partnerství.

Škoda Auto před třemi lety rozběhla výrobu ve Vietnamu, Pilsner Urquell tu operuje roky. Proč má česká ekonomika ve stomilionové zemi s rostoucí střední třídou tak malou stopu ve srovnání s Němci nebo Koreou? Je to jen otázka investic, nebo nám schází i strategický záměr?

Škoda Auto je v této chvíli náš asi největší projekt ve Vietnamu, podporovaný oběma vládami. Máme tam významného místního partnera, který je velkým, nebo největším partnerem korejského Hyundai a rozšířil si portfolio též o evropské auto vyráběné ve Vietnamu.

Dlouhodobě je to pro nás velmi zajímavý projekt, protože spojuje několik našich aktivit. Z důvodů postupného přenosu technologií se část výrobků bude vyrábět ve Vietnamu, část se bude dovážet z podniku Škody Auto v Indii s cílem snížit náklady. Z tohoto důvodu se nyní už ve Vietnamu vyrábějí některé původně indické modely Škodovky, které na evropském trhu vůbec nejsou nabízeny.

Proč máme tak malou stopu ve srovnání s Němci nebo Korejci?
S Němci to není zas až tak veliký rozdíl, musím říct. Protože z celkového vietnamského obchodu celá Evropská unie pokrývá asi tři nebo čtyři procenta. Samozřejmě německé firmy mají mnohem větší finanční zázemí, které ve Vietnamu pomáhá při jejich prosazování. S Jižní Koreou je ten rozdíl naprosto dramatický. Korejsko-vietnamský obchod je klasická ukázka toho, jak Evropě už dávno v Asii ujel vlak. A Asie primárně obchoduje s Asií.

Zatímco se my snažíme získat jeden přímý letecký spoj s Vietnamem a Němci je mají dva, Korejci mají 1400 letů týdně, 1400 přímých leteckých spojů mezi Jižní Koreou a Vietnamem. Jsou tam zdaleka největším investorem a korejský Samsung sám o sobě tvoří asi 30 % veškerého vývozu stopětimilionové země. S nimi se prostě vůbec nemůžeme srovnávat. Čili není to otázka investic nebo nedostatku záměru. Je to o tom, že Jižní Korea si vybrala Vietnam jako základní zemi pro výrobu korejského zboží mimo Koreu. Masivně do toho investovala. Jsou tam opravdu prostě silní. Hanoj má korejskou čtvrť, ve které žije asi 100 tisíc Korejců, takže to jsme prostě úplně někde jinde.

Vietnam je často prezentován jako alternativa k Číně v rámci diverzifikace výroby – „China Plus One". Vidíte to stejně, nebo je to naivní představa? Může Vietnam skutečně převzít část dodavatelských řetězců, které dnes drží Peking?

Vietnam tím, že je dvanáctkrát až čtrnáctkrát menší než Čína a je nám velmi přátelsky nakloněn z důvodu společné historie a diaspor na obou stranách, je pro nás skutečně alternativou k Číně. Navíc Vietnamci mají z pohledu investorů některé zajímavé zvláštnosti. Když jsem se třeba ptal tchajwanských investorů, proč odcházejí z Číny, kde jsou vlastně skoro doma a domluví se, do Vietnamu, vždycky mi říkali: „je to proto, že když se člověk dostane do obchodních problémů, tak vás v Číně zavřou. Ve Vietnamu z vás oderou i trenýrky a pak vás vyhodí, ale prostě vás nechají odjet". Takže je to často otázka i osobní bezpečnosti těchto investorů.

Čili v rámci diverzifikace výroby, „China plus one", ten Vietnam takhle možná vidět lze. Navíc Čína bude stále zdražovat, protože jí postupně ubývá obyvatelstvo, zatímco Vietnamci zatím rostou o milion lidí každý rok a takto porostou až do roku 2050, kdy dosáhnou nějakých 135 milionů obyvatel, a pak je dožene také pokles obyvatel. Takže ano, Vietnam může skutečně převzít část dodavatelských řetězců, které v této chvíli závisejí na Číně, kdy bude využívat čínských problémů a sám se jim dokáže vyhnout.

Často říkáte, že Vietnam je pro Česko „ideální branou do Asie". Ale když se podíváme na čísla – naše díry v obchodní bilanci s Vietnamem narůstají, dovážíme daleko víc, než vyvážíme. Není tahle brána spíš jednosměrná?

Vietnam je skutečně branou do Asie, ale je hodně jednosměrná. V tom vám dávám za pravdu. Jenomže to je prostě tím, že hlavní položkou vietnamského dovozu do Čech je elektronika, korejský Samsung. Takže když si odmyslíme korejské zboží vyráběné ve Vietnamu, tak ten rozdíl mezi exportem a importem už zdaleka není tak dramatický, jak v této chvíli vypadá. Z druhé strany je to pro nás významný partner v oblasti vojenských technologií, které dělají největší čísla vývozu v posledních letech směrem z Čech do Vietnamu.

Česko se může částečně podílet na přezbrojení vietnamské armády. Odkud se tento plán vzal, jak daleko jsme a co to znamená pro české zbrojovky? Je to skutečná šance, nebo spíš jen diplomatická zdvořilost a pokus?

Česko se již podílí na přezbrojení vietnamské armády. Vycházíme z toho, že vietnamská armáda je asi ze 70 % tvořena technikou vzniklou v období Sovětského svazu. Tu je tedy potřeba nahradit nebo upgradovat. Není na světě mnoho možností, jak si s tímto můžete poradit. Můžete jít do země originálního původu, Ruské federace, ale tam zrovna moc volných zbraní nenajdete vzhledem ke konfliktu, který si Rusové zahájili na Ukrajině. Navíc máte problém s tím, jak zaplatit tak, abyste se okamžitě nestal chyceným objektem v sítích sankčního mechanismu OSN. A navrch Rusové, protože potřebují, zdražili.

Takže když se pak podíváte po světě, tak česká stopa je významná v tom, že jsme jedni z mála, kdo umí za snesitelné ceny upgradovat sovětské výrobky na moderní standardy, které dnes používá NATO. Takže od Vietnamců to není žádná ideologie, je to prostě pragmatický výběr, kdy mám něco, co potřebuji, aby fungovalo ještě dvacet let, a mám omezené prostředky na to, čím to nahradit. A zároveň to musí komunikovat se starými sovětskými výrobky. No a tam si prostě často mezi Bulhary a Izraelem vyberou Českou republiku.

Vietnam roste i díky stěhování venkova do měst stabilně kolem 7–8 % ročně, má kontrolu nad inflací. Zároveň je to autoritářský režim s vládou jedné strany. Jak moc se ale zabývají západní firmy nebo politici tímto rozporem ekonomické atraktivity a politických názorů?

Máte pravdu, že venkov se ve Vietnamu stěhuje do měst a je to poprvé v historii Vietnamu, kdy žije více lidí ve velkoměstských centrech než na vesnici. To výrazně mění sociální vzorce, ale i názory lidí. Vietnam je samozřejmě autoritářský režim s cenzurou a vládou jedné strany. Ale nedá se říci, že by to nějak výrazně ovlivňovalo dennodenní život běžných Vietnamců.

Můj oblíbený příklad je, že já jsem ve Vietnamu sloužil necelé čtyři roky a za tu dobu jsem tam potkal čtyři nebo pět vietnamských prezidentů. A o odvolání jednoho z nich místní média zapomněla informovat několik měsíců, kdy si občané nějak ani nevšimli, že nemají prezidenta.

Ta odtrženost té politické struktury, která řídí zemi velmi pevnou rukou, a velmi volnou tržně ekonomickou koncepcí, je pro evropské podmínky nepředstavitelná. Na druhou stranu Vietnamci se v této chvíli asi mají ekonomicky nejlépe za posledních 200 let a hlavně ta struktura dokáže tenhle zisk přenášet v malé, ale viditelné formě na každého Vietnamce, který prostě každý rok nebo dva opravdu cítí, že se má o něco lépe. Takže Vietnamci obecně neřeší problém marxismu, leninismu nebo vlády jedné komunistické strany.

Ti většinou řeší, co nefunguje, a úplatkářství. Žádné volání po změně režimu tam není obecně vůbec zaznamenatelné. Několik významnějších disidentských hlasů, které tam byly, už dávno působí z Bangkoku nebo Tchaj-wanu.

Nedávno jste byl jmenován poradcem pro národní bezpečnost v Babišově vládě. Doporučil byste předsedovi vlády, aby v duchu „návratu do evropského mainstreamu" navštívil i Peking, nebo se spíš čeká, jak dopadne jednání Si–Trump? Jak se dívá současná vláda na vztahy s Čínou deset let od historicky první návštěvy čínského prezidenta v Praze?

Já bych doporučil velmi opatrně, s uvědoměním si všech konsekvencí, začít narovnávat vztahy s Čínou. Jestli je nebo není součástí toho cesta do Pekingu, to je zcela otevřená věc. A popravdě řečeno každá taková cesta je výsledkem dlouhého procesu. My jsme dneska na začátku toho procesu, kdy se prostě přesto, že máme podepsané strategické partnerství, smíšená mezivládní komise nesešla skoro deset let.

Takže pojďme nejdříve řešit problémy, které si obě strany uvědomují, že mezi sebou máme. Tím se vytvoří potřebný potenciál důvěry a následně se ukáže, že je možné se s Pekingem za určitých podmínek domluvit. Ty podmínky musí být takové, že po nás nikdo nebude chtít něco, co nám naše členství v Severoatlantické alianci a Evropské unii nedovoluje. Nemůžou po nás tedy chtít nic víc než to, co chtěli teď třeba po německém kancléři. Z druhé strany i my musíme být schopni vnímat čínské zájmy a neprovokovat je někdy zbytečnými gesty.

Naši kritičtí čtenáři se určitě zeptají, jaká zbytečná gesta máte na mysli? Uvedete nějaké příklady?

Nejsem si třeba jistý, že rezoluce českého Senátu, vyjadřující se k problematice výběru příštího dalajlámy Tibetu jakkoli pomůže tibetské otázce, tak jak bychom ji rádi viděli. Zato jsem si zcela jistý, že určitou pozornost Pekingu vyvolá.

Proč jsou u nás zahraniční vztahy spíš jen hříčkou v domácí politice? Řadě politiků nezáleží na dlouhodobých zahraničních vztazích se složitými partnery a jsou schopni je klidně zpřetrhat jen proto, že je vybudoval někdo jiný. Zdá se, že jdeme diplomaticky „ode zdi ke zdi": Jsou za tím krátká volební období a malý význam ČR v globální politice, takže si malujeme svět, ve kterém stejně nic nezmůžeme? Dá se s tím něco dělat?

Protože to tak bylo možné ve 20. století, kdy jsme si zvykli, že skutečně významné otázky za nás vždy řeší nějaká organizace nebo velmoc. A my to jen tak komentujeme doma u piva.

Problém je i to, že je svět po konci globalizace, ke kterému v podstatě došlo při covidové krizi. Ta ukázala, že prostě nefungují subdodavatelské řetězce, kde je sice krásné, že máte výrobce, který vám to vyrábí za polovinu 3000 kilometrů daleko, ale že to pak nedostanete na vlastní trh. A tak vlastně zjistíte, že se musíme vracet často k lokální produkci a lokální udržitelnosti některých výrob. Ale i přesto je svět dnes politicky a zejména ekonomicky neuvěřitelně svázaný, jak sociálními sítěmi, tak ekonomickými vazbami.

Takže každý, kdo si myslí, že zahraniční politika je luxus pro lidi, kteří už nevědí, co s volným časem, by si tenhle svůj názor měl připomenout, až si pojede ve svém malém českém městečku natankovat k pumpě a podiví se, proč je benzín nebo nafta za čtyřicet korun nebo ještě za víc. No, to je kvůli Hormuzskému průlivu, to je kvůli mezinárodní politice, která nám přece může být úplně ukradená.

A tady každý přesně vidí, že tomu tak naprosto není. My jsme povinni v zájmu našich občanů a našich peněženek porozumět každé krizi, kterou ve světě potkáme, protože jinak se budeme divit, jak moc za ni zaplatíme.

Nelze se nezeptat na dění v Íránu, a zejména v Hormuzském průlivu. Pokud bude tato blokáda trvat ještě několik týdnů nebo měsíců, může mít fatální dopad na globální ekonomiku, na nedostatek hnojiv a tím i na hlad ve světě. Vnímá Česká republika tento vývoj jako klíčový i pro naši národní bezpečnost? A má naše země vůbec nějaké možnosti, jak situaci ovlivnit?

Vzhledem k okamžitému vlivu na celosvětovou dopravu a ceny ropy obecně, které se následně promítají do cen všech ostatních produktů, minimálně přes jejich dopravu, je jasné, že tento vývoj je klíčový i pro naší národní bezpečnost. Bohužel je i stejně jasné, že možnosti, jak tuto situaci ovlivnit, v této chvíli, jako evropský stát střední velikosti máme jen velmi malé a vesměs jasně nepřímé.

Jednou jste zmínil, že 21. století bude patřit Asii a Evropa je už jen „poloostrov na konci kontinentu". Pokud si to stále myslíte, co konkrétně by mělo Česko udělat jinak než dnes, aby si v tomhle asijském století nezhoršilo své postavení?

To mi řekl čínský ministr zahraničí. Že Evropa je jen kulturně a historicky významným poloostrovem na konci Asie, tedy alespoň podle čínských map.

Abychom si nezhoršili naše postavení na asijském kontinentu, musíme mu v první řadě rozumět. Abychom rozuměli dobře, musíme asijským zemím rozumět víc než oni nám, protože i oni mají o nás některé zcestné představy. A výsledkem tohoto by mělo být nějaké měkké přistání české ekonomiky v moderní velké Asii, kde se Indové budou postupně pokoušet nahradit Číňany, jihovýchodní Asie bude žít z čínských ekonomických chyb a všichni tam budou mít nesmírný tlak obyvatel, vždyť Hanoj má dneska tolik lidí jako celá Česká republika dohromady.

My z jedné strany budeme do budoucna potřebovat pracovní migraci, prostě lidi z těchto zemí. Z druhé strany budeme muset pečlivě vybírat, které nové spoluobčany si sem pustíme, které rozhodně ne, za jakých podmínek a na jak dlouho. A když to s nimi budeme vyjednávat, musíme rozumět tomu, jak oni rozumějí našim slovům.

To je často největší problém při diskusi s Asijci, že stejná slova mají úplně jiné významy. Takže abychom si nezhoršili své postavení, a naopak je ještě zlepšili, musíme se naučit rozumět Asii tak, jak jí rozumějí Asijci.

 

Foto: Wikipedia.org