Kissingerovo rozporuplné století

Kissingerovo rozporuplné století
28 / 5 / 2023 Vít Vojta

Rozporuplný Henry Kissinger, Žid z Bavorska, absolvent Harvardu a téměř 60 let doyen americké zahraniční politiky, se 27. května dožil stovky. Nositel Nobelovy cenu míru je současně obviňován z válečných zločinů. Ve sto letech dokládá vzácnou duševní svěžest publikací o umělé inteligenci nebo doporučeními k ukrajinské válce. Jak hodnotit Kissingerovo století? 

Když se před sto lety Heinz Albert Kissinger ve Fürthu u Norimberka narodil, vrcholila v Německu hyperinflace a chléb, koupený večer za 20 tisíc marek, stál ráno pět milionů. Jen o kus dál v Mnichově chystal neznámý Adolf Hitler „pivnicový puč“, Mussoliniho italský úspěch však napodobil až o deset let později. Za rok se už poválečná defragmentace světa zklidnila, zadlužené Německo se postupně stabilizovalo a do událostí předznamenávajících katastrofu další světové války jej naplno vtáhl až pád americké ekonomiky na podzim 1929.

 

Nastoupivší nacismus vzal stydlivému Kissingerovi, utopenému v knihách a excelujícímu na židovské základní škole, sen o studiu gymnázia. Mladí nacisté jej napadali na ulici i na fotbalovém stadionu, kam jako Žid nesměl. Jeho otec Louis přišel o milovanou práci učitele a posledním východiskem byla v roce 1938 emigrace, i když tehdejší Spojené státy rozhodně nebyly uprchlickým rájem. Kissinger později vzpomínal, jak po příjezdu do New Yorku před skupinkami místních mladíků ze zvyku ještě dlouho prchal na druhou stranu ulice.

 

Vstupem do války se odmítání židovských imigrantů americkou společností mírnilo. Političtí lídři chápali jejich možný přínos a podporovali jejich vzdělávání a zaměstnanost. William Donovan, šéf Úřadu strategických služeb (předchůdce CIA), rozhodl, že imigranti, pro zpravodajskou činnost dříve nepřijatelní, byli bráni jako jazykově a kulturně zvlášť kvalifikovaní odborníci, využitelní pro boj s nastupujícím fašismem a komunismem.

 

To pomohlo Kissingerovi získat v roce 1943 americké občanství a službu v americké armádě (1943-1946), nejdříve v pozici tlumočníka, pak v kontrarozvědce. Byl vyznamenán Bronzovou hvězdou. Sám uvádí, že teprve v americké armádě pocítil, že je Američan. Jiní autoři to prezentují spíš jako tehdejší Kissingerovu silnou „indoktrinaci“.

 

Realita Ameriky byla složitější, na rozdíl od Kissingera se mnoho přistěhovalců ve 20. století nikdy necítilo jako „Američané“. Mediální klišé o „národu imigrantů“ popírala samotná doktrína Theodora Roosevelta, užívaná nejméně do Vietnamské války, diskriminující všechny kromě těch „perfektních“, bílých Severoameričanů, Britů a Australanů.

 

„Důvodem, proč je univerzitní politika tak zvrácená je, že sázky jsou tak malé." 

 

Přestože Kissinger měl dokončenou jen neúplnou večerní školu, mohl po válce nastoupit na Harvard, do židovské sekce. Podle pamětníků byl mimořádně cílevědomý, vážný a stranil se zábavy. Absolvoval s výborným prospěchem (1950), po doktorátu (1954) se na univerzitě věnoval politologii.

 

V letech 1951 až 1967 vedl Kissinger na Harvardu „mezinárodní seminář“, navštěvovaný mladými politickými aktivisty ze západní Evropy a nekomunistického světa, kde se diskutovaly společné mezinárodní výzvy. Dovedně v něm stavěl mosty mezi odlišnými politickými a myšlenkovými proudy a vyvracel námitky, že není „skutečný vědec“ ani „praktický politik“. Na začátku příznačně nikoho nezajímal jeho rozbor Vídeňského kongresu a Metternicha (1954), ovšem „Jaderné zbraně a zahraniční politika“ (1957) z něj již udělaly uznávanou autoritu.

 

Přestože později získal přístup k politickým špičkám, zůstával mimo jako „outsider". Přes věhlas a loajalitu k USA čelil vždy silným předsudkům. Často od lidí, kteří ho zmocňovali, třeba prezidenta Nixona a jeho týmu. Určitá nejistota nebo - ústy kritiků - patolízalství vůči mocným, nejspíš odrážely jeho strach z vyloučení. Prožitek ničivé lidské zloby a vědomí, že všechno lze rychle ztratit, se odrážely v jeho hledání silných partnerů a ve velmi tvrdé věcnosti.

 

„Zkorumpovaní politici způsobují, že zbylých deset procent vypadá špatně."

 

Nejvíc se zabýval vztahem účinnosti politiky a morálky. Nemohl přijmout mainstreamová americká hesla o svobodě, individualismu a poslání „demokratizovat svět“. Amerika zachránila Kissingerovu rodinu uplatňováním státní moci, nikoliv populistickým idealismem. Účinná politika vyžaduje přijetí nedokonalosti a morálka výběr mezi menšími zly. A pevnou pozici dává spojenectví se silnými partnery, kteří nebývají ideální.

 

Ve všech regionech světa usiloval o diplomatické vztahy, posilující Spojené státy spoluprací s mocnými, i když často nedemokratickými partnery. A naopak dokázal vyhodnotit, že řada aktivit je v zahraniční politice neefektivních, že jejich výsledek a přínos nebude zdaleka odpovídat vynaloženým prostředkům.   

 

Na Harvardu pracoval do ledna 1969, kdy se stal poradcem prezidenta Nixona pro národní bezpečnost (1969-75). Předtím okrajově pomáhal úřadům prezidentů Eisenhowera, Kennedyho a Johnsona, v administrativě prezidenta Kennedyho byl jen poradce na částečný úvazek. Radil také republikánskému guvernérovi Nelsonu A. Rockefellerovi, ten však v primárkách opakovaně neuspěl. U Nixona se pak stal i ministrem zahraničí (1973-77), ale už předtím rozhodoval o Vietnamu.

 

Vietnamská válka

Podstatou Vietnamské války, prezentované jako boj s komunismem, bylo americké soupeření se Sověty o asijsko-pacifickou oblast. V polovině 20. století tu hořela britským, francouzským a nizozemským kolonizátorům půda pod nohama. Po vytlačení Francouzů z „Indočíny“ se místní komunistické hnutí stalo hrozbou amerického vlivu, což mělo pro region katastrofální následky.

 

Na Laos ukázal už odcházející prezident Eisenhower: „Pokud by byl Laos ztracen, zbytek jihovýchodní Asie by ho následoval." Za prezidenta Johnsona začalo desetiletí tajného bombardování Laosu (1964-1973). Nejméně dva miliony tun bomb měly zastavit tok válečného materiálu Ho Či Minovou stezkou a rozbít komunistickou skupinu Pathet Lao.

 

„Nezáleží na tom, co je pravda, ale na tom, co je vnímáno jako pravda."

 

Nixon slíbil „mír se ctí“, vietnamizací“ přenesl válku na Jihovietnamce a snížil americkou účast z 549 tisíc osob (1969) na 69 tisíc v roce 1972. Tajné bombardování Laosu však neukončil, nýbrž ještě rozšířil na neutrální Kambodžu. Vše, včetně utajování před Kongresem a veřejností, řídil Kissinger. Svržení až 2,7 milionů tun bomb na Kambodžu zabilo možná půl milionu civilistů a spustilo apokalypsu. Za využití protiamerických nálad ovládli destabilizovanou zemi Rudí Khmerovézmasakrovali další dva miliony Kambodžanů.

 

Nixon svěřil Kissingerovi i tajná jednání se severním Vietnamem. „V Kissingerovi vytvořil své vlastní frankensteinovské monstrum," viděl to historik Thomas Schwartz, autor knihy „Henry Kissinger a síla Ameriky“.„Mírem se ctí" v roce 1973 nakonec Nixon a Kissinger přijali podobné podmínky, jaké byly na stole už v roce 1969. Ve Vietnamu zemřelo přes 58 000 Američanů a skoro 3 miliony Vietnamců a dalších „Indočíňanů“. Pád Saigonu v roce 1975, srovnávaný s předloňským úprkem z Afganistánu, oslabil USA mnohem víc než Nixonem a Kissingerem obávané odstoupení z války.

 

Za Pařížskou mírovou dohodu o Vietnamu dostal Kissinger paradoxně Nobelovu cenu míru, vietnamský lídr Le Duc Tho ji odmítl, dokud „nebude skutečně nastolen mír". Ten nastal až úplným vítězstvím Severu. Kissinger nazval válku „tragickou národní zkušeností". Peněžní výtěžek z ocenění věnoval fondu dětí amerických vojáků zabitých nebo pohřešovaných ve Vietnamu.

 

Kontinuita

Zabíjení v „Indočíně“ je mu vyčítáno dodnes. Rovněž tichá podpora indonéské okupace Východního Timoru (1975) nebo jihoamerických diktátorů. Prosazoval však dlouhodobé americké zájmy, jdoucí v asijsko-pacifické oblasti až do 19. století (Filipíny). A ty je naivní si malovat na růžovo. Třeba pro zájmy v Indonésii zradil nizozemské spojence z NATO už prezident Kennedy (1961). „Amerika nemá žádné stálé přátele ani nepřátele, jen zájmy“, řekl Kissinger. A realizace zájmů stojí na kontinuálnosti zahraniční politiky.

 

Richard Nixon: Pokud je něco, co chci udělat, než zemřu, je to jet do Číny. Když to neudělám, chci, aby to udělaly moje děti."

 

Čína – izolovaná, velká a v konfliktu se Sověty – měla pro zájmy USA velký spojenecký potenciál. Sbližování však bylo obtížné. Americkou vnitřní politiku stále svazovala podezíravost mccarthismu. Proto se Nixon, tající všechny kroky, potřeboval ujistit, že to Čína myslí vážně.

 

Po neoficiální výměně informací vyslala Čína několik signálů, včetně slavné pingpongové diplomacie. Po přátelských projevech amerických a čínských stolních tenistů na nagojském mistrovství světa v dubnu 1971 pozvala Čína americké hráče na desetidenní navštěvu jinak uzavřené země.

 

Pingpongový iniciátor Glenn Cowan – na  rozdíl od filmového Forresta Gumpa vlasatý hippie – se čínského premiéra zeptal, co si myslí o americkém hnutí hippies? Čou En-laj prý po chvíli odpověděl s moudrostí stáří, že „nespokojení mladí hledají pravdu a jejich hnutí mívá různé projevy, třeba, že muži nosí dlouhé vlasy, jako se za našeho mládí vzdělané dívky stříhaly dohola, a nakonec se přirozeně doberou pravdy. Každý mladý by měl chtít hledat, je to dobrá věc”.

 

Aby se ujistil o připravenosti, navštívil Kissinger v roce 1971 Čínu hned dvakrát. Poprvé dokonce na tajnou misi „Marco Polo“ letěl z Pákistánu civilním letadlem s třemi čínskými diplomaty a tlumočníkem. Zlomem jednání s premiérem Čou En-lajem bylo přijetí klíčové teze o Tchaj-wanu, jako neoddělitelné součásti Číny. Pak už šlo seznamování lépe. V říjnu 1971 nahradila Čína v OSN Tchaj-wan a v únoru 1972 navštívil prezident Nixon v Pekingu předsedu Maa. Otevírání Číny pomalu začalo, dnešní soupeření bylo ještě v nedohlednu. Pomyslné dveře otevíral právě Henry Kissinger.

 

Pro Čínu je Kissinger dodnes symbolem velkého státníka a přátelské spolupráce, jak ukázalo i loňské sympózium čínského ministra zahraničí s jednoznačným názvem „Kissinger a čínsko-americké vztahy“. Na otázky, zda nebylo otevírání Číny z dnešní pohledu chybou, odpovídá Kissinger, že by dříve nebo později nastalo stejně.

 

Kyvadlová diplomacie

Neslavnějším Kissingerovým úspěchem je urovnání důsledků války z října 1973 mezi Izraelem, Egyptem a Sýrií. Pro jeho přelety mezi hlavními městy Blízkého východu vznikl název „kyvadlová diplomacie“. V řešení čtvrt století trvajícího konfliktu hráli Nixon a Kissinger stěžejní roli. Od ledna 1974 do září 1975 pomohl Kissinger vyjednat egyptsko-izraelské a syrsko-izraelské dohody o stažení vojsk a zabezpečit tak region.

 

„Nemůžeme si vybrat vnější okolnosti, ale můžeme si vybrat, jak na ně reagovat."

 

Přestože byl republikánskými jestřáby kritizován pro přílišnou ústupnost, jeho politika uvolňování (détente) se Sověty byla efektivní. Postupoval příznačně, osobním jednáním a vstřícností, srozumitelnou partnerům. Se Sověty se Američané dlouho přetlačovali silou, proto uvolnění pomohlo uzavřít odzbrojovací dohody SALT1 a helsinský podpis dodržování lidských práv, bezprostředně ovlivňující i naše domácí dění, ústící do Charty 77.

 

Až mnohem později Kissinger uznal, že fungovala i opačná metoda eskalací nátlaku, použitá o dekádu později prezidentem Reaganem, kterého tehdy Kissinger velmi kritizoval.    

 

Co tedy přineslo Kissingerovo století?

Užíval koncept diplomacie krok za krokem, aby osobně zjistil, že obě strany jsou skutečně připraveny k obětem, ústupkům, které mohou přinést dohodu. To je podle něj i problém americko-čínského soupeření, oboustranná neochota k politickým ústupkům a hrozba, že umělá inteligence rivalitu rychle znásobí. 

 

Jeho dva citáty jsou pro nás velmi aktuální: „Ztratil jsem trpělivost s politiky, myslícími, že vše, co musí udělat, je hluboké prohlášení, dávající jim dobrý pocit“. Protože „skutečnost nevytváří ideální hodnoty, ale politická rozhodnutí, učiněná hrstkou vyvolených a akceptovaná masou občanů.“

 

Detailní nastudování, vstřícné vyjednávání a věcná řešení, to jsou mistrovské lekce Henryho Kissingera, které budou inspirovat i o sto let později.

 

Vít Vojta, sinolog, etnolog a právník

 

Článek byl publikován dne 27.5.2023 ve zkrácené podobě v deníku Mladá fronta Dnes.

 

Úvodní foto: Computerworld