Kamisan: šestnáct let trvající protest ve třetí největší demokracii světa
Bývají přirovnávány k izraelským Ženám v černém, protestujícím proti porušování lidských práv během první intifády na konci osmdesátých let minulého století, nebo argentinským Matkám z Plaza de Mayo, připomínajícími si s bílým šátkem na hlavě v centru Buenos Aires děti zmizelé během vlády tamní vojenské junty. Indonéští Kamisan (kamis – čtvrtek) se scházejí před prezidentským palácem v metropoli Jakartě. Činí tak nepřetržitě každý čtvrtek od 18. ledna 2007. V černých tričkách s černými deštníky v ruce zůstávají mementem neuzavřené minulosti země.
S úderem čtvrté hodiny odpolední se tato scéna opakuje již více než šestnáct let. Do té doby neuspořádaný dav se zformuje do pravidelné tvaru protestního shromáždění, řečníci se ujímají slova a připomínají křivdy sahající do dávné minulosti, i rány zcela čerstvé. Stojí tu vedle sebe oběti honu na komunisty z poloviny šedesátých let minulého století, rodiče studentů zastřelených na konci devadesátých let i papuánští aktivisté. Od mlčenlivého prezidentského paláce na druhé straně ulice je odděluje policejní kordon.
Paní Maria Catarina Sumarsihová tráví každý čtvrtek stejně. Připraví snídani pro manžela a dceru, pomodlí se růženec a vydá se k prezidentskému paláci. Až se vrátí domů, postaví na stůl talíř i pro svého syna Wawana, kterého už nikdy neuvidí. Když se 13. listopadu 1998 chystal, aby se připojil ke studentům z univerzity Atma Jaya, demonstrujícím za demokratické reformy, nechtěla, aby odešel. Naposledy ho slyšela dopoledne. Říkal jí, že před univerzitou stojí vojáci a panuje tam chaos. Půl hodiny po půlnoci ležel nehybný doma na stole s prostřeleným hrudníkem. Podle svědků si vzal bílou vlajku a šel na pomoc dalšímu ze zraněných spolužáků.
O dva týdny později později paní Sumarsihová dostala nabídku na „odškodnění za zármutek" ve výši asi 2 300 dolarů. Odmítla ji s tím, ať peníze dají tomu, kdo jejího syna zastřelil. A pokud ho nenajdou, aby je rozdělili mezi vojáky, kteří se účastnili akce u univerzity.
Indonésie se od pádu prezidenta Suharta v roce 1998 proměnila z autoritářského státu ve třetí největší demokracii na světě a největší ekonomiku jihovýchodní Asie. Země s téměř 280 miliony obyvatel získala na geopolitickém významu a stala se důležitým hráčem v oblasti Indopacifiku. Lidem jako je paní Sumarsihová a jejím Kamisan však stále nedokáže vrátit spravedlnost. Po celé zemi nadále žijí pachatelé vedle svých obětí, žádný z vysokých představitelů nebyl za své zločiny stíhán. Tato beztrestnost odráží přetrvávající vliv indonéské armády i několik desetiletí po pádu generála Suharta a převzetí moci civilní vládou.
Na počátku čtvrtečních protestů stála skupinka lidí, spojených tragickými dvě desetiletí starými událostmi, provázejícími konec Suhartovy éry. Jenom v Jakartě tehdy střílela armáda do studentských demonstrací před elitními univerzitami Atma Jaya a Trisakti, během rabování a protičínských pogromů zahynulo až deset tisíc lidí, stovky žen byly znásilněny. Po celém indonéském souostroví, zmítaném na konci devadesátých let v chaosu, přišlo o život okolo devadesáti tisíc lidí. Kamisan však sdružuje i lidi postižené dalšími tragédiemi. Řetěz nespravedlností se line dějinami i přes celou obří ostrovní zemi. Jenom odhady počtu obětí pogromů na komunisty a sympatizanty levice a prvního indonéského prezidenta Sukarna z poloviny šedesátých let minulého století se pohybují od 500 tisíc až po tři miliony.
Bez odpovědnosti nemůže Indonésie postoupit kupředu, tvrdí paní Sumarsihová. Během posledních let se setkala se všemi prezidenty a také v parlamentu házela vajíčka po zástupcích armády a zákonodárcích, kteří tvrdili, že během potlačování demonstrací nedošlo k překročení zákona. Víru v politiky ztratila, naději jí však dávají mladí lidé, kteří se k jejich protestům přidávají.
Indonéský prezident Joko Widodo od svého zvolení v roce 2014 učinil několik kroků k nápravám křivd minulosti. Letos v lednu vyjádřil „hlubokou lítost“ nad historickým zneužíváním spáchaným jménem indonéského státu. Jednalo se o výsledek bezprecedentního vyšetřování Národní komise pro lidská práva, což byl klíčový prezidentův předvolební slib.
Minulý měsíc hlava státu vyhlásila pro oběti porušování lidských práv v minulosti odškodnění v podobě finančního vyrovnání, stipendií a peněžních plateb. Podle nevládních organizací jde pouze o první krok, neboť kompenzace nejde dostatečně daleko a opomíjí případy spáchané indonéskými bezpečnostními silami ve Východním Timoru v letech 1975-1999 nebo mimosoudní popravy v severní Jakartě v roce 1984. Navíc podle jejich názoru vyjádření lítosti ze strany vlády nemá smysl, pokud pachatelé zločinů nebudou potrestáni.
Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii