Jules Verne o tom, proč se Čína bojí náboženských sekt a o smyslu života

Jules Verne o tom, proč se Čína bojí náboženských sekt a o smyslu života
23 / 9 / 2021 Martin Kváča

Film „Muž z Hongkongu“, s nenapodobitelným Jean-Paul Belmondem, jako svéráznou adaptaci Vernova románu „Číňanovy trampoty v Číně“ jsme již popsali, avšak hlavní sdělení francouzských velikánů 19. a 20. století ještě nezaznělo. V čem vidí smysl života? A jak Vernem líčené povstání tchaj-pchingů ovlivnilo vztah současné čínské vlády k náboženským sektám?

- Už zase začínáš? Chceš zemřít? Ptá se Mistr Goh v podání záhadného Burjata Valéry Inkijinoffa.

- Nechci žít. ... Chci zemřít. Odpovídá Jean-Paul Belmondo jako Arthur Lempereur

- Můj chlapče, jako obvykle se ti to nepodaří. Cožpak nechápeš Arthure, že se člověk rodí a také hlavně žije, aby po sobě zanechal štěstí…?

 

Všechny peripetie hrdiny Číňanových trampot v Číně jako by podtrhávaly a násobily základní Vernovo pojetí ceny a krásy života, které znuděný boháč nalézá po ztřeštěných kaskádách. Když se dozví, že ztratil investice v Americe a čelí bankrotu, chce spáchat sebevraždu. Odmítá se však zabít sám, protože chce před smrtí, alespoň jednou ve svém životě, zažít nějaké vzrušení. Uzavře proto vysokou životní pojistku a požádá přítele a učitele Mistra Goha, aby jej před vypršením pojistky zabil.

Filmová adaptace Vernova románu má ironický nadhled, jímž se tvůrci i divák jakoby distancují od dění na plátně. To má jednu ohromnou výhodu: nic tu nelze brát úplně vážně. Zatímco si Verne vždy lámal hlavu, jak logicky zdůvodnit každý výstřelek fantazie, filmaři se klidně uchylují k nejbláznivějším kouskům, jak píše Gustav Francl, „čerta se starajíce o jejich logiku“.

 

Povstání tchaj-pchingů

Ale kdo je Mistr Goh, kterého hrdina žádá o smrt? Odkud pocházel? Jakou měl minulost? Na tyto otázky odpovídá Arthur, románový Kin Fo:

 

„Každý ví, že Čína je po výtce zemí, kde povstání může trvat mnoho let a že se do něj mohou zapojit tisíce lidí. Tchaj-pchingové nebo jinak Čchang-maové, „vzbouřenci s dlouhými vlasy“ jako úhlavní nepřátelé Tatarů (poznámka autora: Mandžuů), výborně zorganizovaní k povstání, chtěli nahradit dynastii Čching (1644-1911) dynastií Wang.

 

Zformovali se do čtyř výrazných skupin. První z nich měla černou korouhev a byla pověřena zabíjením. Druhá, s rudou korouhví, měla zapalovat. Třetí, s korouhví žlutou, měla loupit. A čtvrtá, s bílou korouhví, byla pověřena zásobováním tří předešlých.

 

Když byli vzbouřenci vypuzeni ze Šanghaje, dveře domu Kin Foova otce se náhle otevřely. K jeho nohám padl uprchlík, který zmátl stopu svým pronásledovatelům. Nešťastník neměl ke své obraně jedinou zbraň. Kdyby ho člověk, jehož teď prosil o azyl, vydal císařské soldatesce, byl by ztracen. Kin Foův otec však nemohl zradit tchaj-pchinga, který teď prosil o přístřeší v jeho domě...

 

Nebyl to tedy nikdo jiný než Wang, filmový Mistr Goh, zachráněný šlechetností Kin Foova otce… V době, kdy náš příběh začínal, nikdo by byl v pětapadesátiletém filozofovi nehledal bývalého tchaj-pchinga, vraha, lupiče a žháře – podle výběru...“

 

Verne na několika řádcích postihuje události, které utopily Čínu 19. století v krvi a zoufalství a dodnes rezonují v obavách čínských úřadů z náboženských sekt. Komentář k povstání tchaj-pchingů (1850-1871) tradičně nalistujeme ve skriptech profesora Jaroslava Průška, zachráněných ze sběru, kam je knihovna vyhodila pro jejich údajné zastarání.

 

„Vzpoury vypukají již za nástupců císaře Čchien-lunga (1735-1796) na všech stranách. Vedení mají jako ve všech předešlých povstáních různé tajné sekty... Nejstrašlivější z těchto vzpour bylo povstání tchaj-pchingů. Zakladatel této sekty Tchaj-pching – Veliký mír byl neúspěšný kandidát státních zkoušek... V Kantonu se seznámil se základy křesťanské věrouky a tyto názory, spojené s jeho vlastními myšlenkami a viděními, ho přivedly k přesvědčení, že je Bohem povolán, aby obrátil Čínu na pravou víru. Již roku 1849 shromáždil kolem sebe početnou skupinu vyznavačů a když se mandžuská vláda pokusila zarazit rozšiřování nebezpečné sekty, došlo v roce 1851 k otevřené vzpouře, která byla triumfována vítězstvím.

 

Nan-ťing se stal hlavním městem (1853) a vůdce povstání přijal titul Nebeského vládce – Tchien-wang. Jeho vůdcové podnikli výpravy na všechny strany a jednu chvíli ohrožovali vážně i severní provincie a dokonce i Peking.

 

Vyznání tchaj-pchingů, založené na protestantském učení se nelišilo od jiných protestantských sekt v Americe. Měli úplný překlad Bible, vyznávali jediného Boha, a pojetí Ježíše bylo u nich celkem stejné jako u protestantů.

Považovali se vzájemně za bratry a postavení žen bylo u nich značně zlepšeno. Přísně stíhali kouření opia a mrzačení ženských nohou. Vůči Evropanům se tchaj-pchingové chovali přátelsky a nazývali je „cizími bratry“. Slibovali jim za pomoc proti Mandžuům otevření celé země a svobodný obchod.“

 

Důsledky povstání

Konečný verdikt profesora Průška k tchajpchingskému povstání může být pro někoho překvapivý: „Zdoláním tchaj-pchingů bylo potřeno jediné veliké hnutí, které mohlo na místo neschopných Mandžuů založit novou, silnou národní dynastii. Taková křesťanská dynastie by byla mohla snadněji provést nutné reformy a modernizovat zemi. Povstání by bylo setřáslo panství konzervativní vrstvy literátů, největší to nepřítelkyně všech změn. Takto jediným výsledkem strašlivé revoluce byla zhouba nejúrodnější části Číny, jako celého povodí Dlouhé řeky a ztráta třiceti milionů lidských životů. Trvalo velmi dlouho, než se postižené končiny vzpamatovaly z této pohromy.“

 

Zbývá poznamenat, že Čína tehdy, za povstání a po francouzsko-britské invazi (1860), definitivně ztratila rozsáhlá severní území tzv. Vnějšího Mandžuska (Přiamuří) až po Stanové pohoří (o rozloze dnešního Mongolska) ve prospěch Ruska. Čínská vláda tak nekontrolovatelné aktivity náboženských sekt, jakou je nyní třeba Fa-lun-kung, může snadno vnímat jako smrtelné nebezpečí, vždyť naboženská a duchovní hnutí bývala jádrem povstání, která mnohokrát svrhla celé čínské dynastie.  

 

Vernova filozofie života

Ale zpět k Mistru Goh, filosofu Wangovi, učiteli a jedinému příteli Arthura Lempereura (Kin Foa), kterému jedinému důvěřoval a dal svůj život do rukou: „Musím zemřít tvou rukou, zabit zepředu, zezadu, ve dne nebo v noci, vůbec na tom nezáleží jak. Potřebuji, abych v každé z těch osmdesáti tisíc minut, z nichž se bude skládat můj život, na to myslel, obával se, že můj život náhle skončí. Musím mít před sebou těch osmdesát tisíc vzrušení, abych ve chvíli, kdy sedm prvků mé duše se ode mě oddělí, mohl zvolat: Konečně jsem žil!“

 

Verne předestírá otázku, dotaženou francouzskými scénáristy do brilantního závěru, kdy po odeznění všech dobrodružství hrdina opět upadne do letargie: Jak mnoho vzrušení a co vlastně vůbec lidská bytost potřebuje k tomu, aby mohla vést dobrý a šťastný život?

 

A toto mystérium bytí zodpovídá Mistr Goh: člověk se rodí a také hlavně žije, aby po sobě zanechal štěstí! A štěstí po sobě oba francouzští umělci, Verne i Belmondo, naštěstí zanechali spoustu.

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog

 

Úvodní grafika: Léon Benett pro knihu Julese Verna