Je soudce Simon cvičením čínského čchi-kung nebezpečný?

Čchi-kung je souhrnným názvem pro zdravotní cvičení, zaměřená na vnímání vlastního těla, dechu a hlavně „vitální energie“ čchi (qi 气), jakési „prvotní substance vesmíru“. Termín čchi je prastarý a významově má blízko k indickému prána, s významem dechu či energie, odvozeného od kořenu „prá“ - proudit. Čínský koncept čchi převzalo i Japonsko, a tak výraz „ki“ 氣 je obsažen třeba v bojovém systému aikido nebo bojovém „výkřiku“ kiai.

 

Teorie čchi pochází z tradiční čínské filosofie a následně čínské medicíny, označované též za „východní medicínu“, protože celé čínské pojetí dodnes sdílí čínští kulturní epigoni – Korea, Japonsko a Vietnam. V čínské medicíně je čchi, proudící mezi tělesnými orgány po drahách (meridiánech), samotným základem chápání lidského zdraví.

 

Síla toku čchi v těle, měřená zejména metodou pulsové diagnostiky, ukazuje stav organismu a celá následná terapie pak dráhy, ve kterých teče čchi, zprůchodňuje. Při přebytku energie ji upouští a při nedostatku zase doplňuje, aby v organismu nastala energetická rovnováha. Základem léčby je, vedle úpravy životosprávy, podávání odvarů z léčebných směsí bylin, nerostů a někdy i živočišných materiálů a souběžně i akupunktura s požehováním sušeným pelyňkem a další, převážně fyzioterapeutické metody.

 

Metody tradiční čínské medicíny (TCM) jsou dnes široce mezinárodně aplikovány především v léčbě dlouhodobé bolesti a chronických chorob, přestože „západní věda“ označuje „východní medicínu“ za pseudovědeckou. Stoupenci „východní medicíny“ naopak argumentují korumpujícím diktátem farmaceutického průmyslu, který „jen tlumí příznaky chorob“ chemickými přípravky s vysokými zisky, ale s negativními vedlejšími účinky. Pak pochopitelně nemá žádný zájem na „nelékové“ terapii. Dobrým příkladem takové praxe může být nedávno natočená minisérie Zabiják bolesti, inspirovaná skutečnými událostmi, kterou si můžete pustit třeba na Netflixu.

 

Podobnost starověké indické a čínské medicíny nás nejspíše nepřekvapí, je však dobré si uvědomit, že na oba systémy mohlo mít silný vliv i Hippokratovo pojetí celostní medicíny, včetně toho, co víme o Hippokratově toku „tělesných šťáv“ (humor), koncepci blízké teorii čchi a krve (qixue 气血) a tělesných tekutin (jinye 津液) ve východní medicíně.

 

Hippokratovo učení vzniklo už v 5. století před Kristem a během předpokládaného vzniku základního díla čínské medicíny „Vnitřní knihy Žlutého císaře“ (3.-1. století př. K.) byla řecká vzdělanost Číně poměrně velmi dostupná například přes řecko-baktrijské království (3.-2. st. př. K.) na území dnešního Pákistánu a Afganistánu.

 

Ani v Číně není jednotný pohled

Aktuální české útoky na čchi-kung připomínají svým ideologickým přístupem opakující se, ale dost zbytečné útoky na čínskou medicínu obecně. Samotný termín čchi-kung je sice mladý, až z poloviny 20. století, ovšem dechová cvičení kombinovaná s určitými cvičebními pohyby jako „rozvádění čchi v těle“ (daoyin 导引), jsou dokumentována třeba nálezy z hrobky v Ma-wang-tuej už ve 2. století př. Kristem. Pochopitelně ani v Číně se na trend lidového cvičení, spojujícího řadu vlivů často velmi eklekticky, nedívají všichni jen s nadšením. Například velikán čínské vzdělanosti Nan Chuaj-ťin (Nan Huaijin, 南怀瑾 1918-2012), učenec, buddhista a spisovatel si nejednou povzdechl, proč právě čchi-kung je v čínském životě konce 20. století tak silným trendem? Ale i v lidových cvičeních existuje výběr.   

Nákres cvičení z 2. století před Kristem, nalezené v roce 1971 v hrobce v Ma-wang-tuej, poblíž města Čchang-ša, provincie Chu-nan 

 

Při vlastním nácviku čchi-kung učí lektor adepta „energii čchi“ nejdříve „sbírat“ (caiqi 采气). Tak, aby adept cvičil jednou i vícekrát denně, posílil a prohloubil vnímání vlastního těla a dechu. Návazně se učí energii „rozvádět“ (yunqi 运气) v těle, cítit teplo v dlaních, chodidlech či břiše. Pokročilý cvičenec je nakonec schopen energii i „vydávat“ (faqi 发气) z těla ven, když například přiložením nebo pomalým pohybem rukou několik centimetrů nad bolavým kloubem tento zahřívá a pomáhá zaplašit bolest. Součástí nácviku je samozřejmě i studium a pochopení nejrůznějších starobylých koncepcí dýchaní, od teorie tří rumělkových polí (dantian 丹田, včetně horního rumělkového pole, tzv. „třetího oka") přes hledání „prenatálního dechu pupeční šňůrou“ až po „paradoxní dech“, kdy se při nádechu břicho vtáhne a při výdechu naopak vyvalí.

 

Probírá se i nezbytná teorie ťing – čchi – šen, tedy vazba "biologická esence - energie - duch" (jing, qi, shen 精气神), učící mimo jiné hospodaření s životní silou, vytvářenou dýcháním, spánkem a příjmem potravy a vynakládáním sil, potu, krve či v médiích zmiňovaného semene. 

 

Ať již se na cvičení, kterým se na Západě v posledních letech říká také „imaginativní dechová terapie", díváme se sebevětší nedůvěrou jako na pavědu, jejich praktikování nelze upřít obrovský přínos pro psychosomatické zdraví zejména seniorů. A právě čerství penzisté jsou početně nejsilnější skupinou cvičící čchi-kung. Pravidelně od sedmi ráno a často i navečer chodí do zeleně parků, aby tam ve skupinkách či jednotlivě cvičili.

 

Kolektiv a komunikace, pravidelný, všem dosažitelný pohyb, učební proces, intenzivní dýchání, prožitek vlastního těla a představa kladných změn, to jsou hodnoty, které v lékárně ani v ordinaci praktického lékaře nenajdete. A ať už je podíl placebo efektu jakýkoliv, takto vitální přístup k životu je jednoznačně pozitivní.

Samozřejmě i čchi-kung má svou efektní část, zejména v tzv. tvrdém čchi-kung. Na fotografiích je "čínský Franta Kocourek", mistr bojových umění a tvrdého čchi-kung Che Tao-ťün (He Daojun 何道君)

 

Lze uklidnit i ty, kteří cítí ideologickou hrozbu z učení, přicházejícího od „čínského rivala“. Stejná cvičení se praktikují i na Tchaj-wanu a v čínských diasporách v jihovýchodní Asii a po světě. Mnoho lékařů, právníků nebo manažerů se cvičení čchi-kung věnuje i v západní Evropě a také v samotných Spojených státech amerických.

Na snímku hvězda tchajwanského čchi-kung Li Feng-šan (Li Fengshan 李鳳山), který nosil nepřetržitě tři roky železnou kazajku o váze 20 kilogramů      

 

Na závěr připojím osobní vzpomínku z doby, kdy jsem s čínskými cvičeními, včetně tchaj-ťi a čchi-kung, v roce 1987 v pražském vyšehradském parku začínal. Lidé i jejich psi se na mně dívali s velikou nedůvěrou a sem tam po mně některý z nich i chňapl. Dnes na stejných místech na Vyšehradě nebo na Letné cvičí totéž zástupy lidí. Takže to jen chce dívat se kolem sebe s otevřenější myslí a nadhledem. Zpochybňovat integritu kohokoliv jen proto, že se věnuje východnímu cvičení, je značně pošetilé. Ačkoliv bytostně české.

 

Vít Vojta, sinolog, etnolog a právník