Japonská spiritualita a svatyně Jasukuni, která umí rozohnit všechny sousedy
Od roku 1975 propuká občas kolem 15. srpna značné diplomatické napětí mezi Japonskem a ostatními zeměmi asijsko-pacifické oblasti, když japonský premiér, jako soukromá osoba, provede návštěvu jedné šintoistické svatyně v Tokiu, konkrétně svatyně Jasukuni. Jak tomuto konfliktu rozumět? Porozumění nezbytně vyžaduje malou exkurzi do prastarých tradic a náboženských představ Nipponu, kořenících již v počátcích kulturních dějin Japonska.
Na nádvoří hradu v Kokuře na jihu Japonska se nachází velký balvan s vyrytým, skvěle nastylizovaným kaligrafickým textem, prozrazujícím, že se jedná o náhrobní kámen „hrobu štětců“. To při mé návštěvě místa pochopitelně vzbudilo mou zvědavost. Dostalo se mi vysvětlení, že v minulých staletích samurajové zdejšího léna, pracující v administrativě, staré a již nepotřebné štětce jen tak nevyhazovali, ale pietně je pohřbívali, jako poděkování za službu, kterou jim tyto psací potřeby odvedly. Odmyslíme-li, že takovéto jednání je pravý protiklad současného konzumního přístupu k předmětům, dává nám hrob štětců možnost porozumět dalšímu často nepochopenému, často desinterpretovanému fenoménu, který občas otřásá světovými zpravodajskými médii, a to svatyni Jasukuni v Tokiu. Nicméně nepředbíhejme.
Později jsem se dozvěděl, že obdobně jako „hrob štětců“ také existují „hroby metliček na čajový obřad“. Nejedná se ovšem jen o mrtvou minulost. I v současnosti se v Japonsku konají zádušní mše za laboratorní myši, usmrcené při výzkumu. Staré panenky se často nevyhazují, ale nosí do svatyně, kde se jim vystrojí pohřeb se čtením súter a dalšími náležitostmi. Jeden současný spisovatel historických samurajských románů nechal s plnou vážností sloužit zádušní mši za všechny postavy, které v jeho dílech zemřely, a nebylo to míněno jako recese. Jedná se o projev naivity, pověry či jakési vnitřní spirituální čistoty? Nebo je to jistý protipól k současnému odlidštění, kdy dramatickou změnou životního stylu i spotřebitelských návyků posledních dekád ztrácíme odvěký vztah a úctu k předmětům, přírodě, a nakonec i k lidem?
Otevřená spiritualita šintó
V každém případě je zde velice silný vliv prapůvodního přírodního a polyteistického náboženství šintó. To zahrnuje kult čistoty, předků, a dle teze „kami wa banbucu ni yadoru“ neboli „božstva kami sídlí v miriádách jevů“. Výraz „yorozu no kami“ neboli „osm miliónů božstev“, nám evokuje, že těch kami má Země vycházejícího slunce opravdu nepřeberné množství.
Pokud například vidíme strom ovinutý šňůrou šimenawa s papírovými ověsky (gohei), znamená to, že je sídlem božstva kami, neboli gošintai. Takovéto sídlo božstva může být přírodní útvar, jako skála či vodopád, nebo i předmět zhotovený lidskou rukou, jako meč či zrcadlo. Zbožštění může být dáno i tak subjektivními důvody, jako estetickou výjimečností či prostě jen vztahem zbožňujícího k příslušné entitě. Božstvo může jako v gošintai přebývat i v zápasníku nejvyššího ranku, yokozunovi, či jako v médiu v šintoistickém knězi kannuši při vykonávání obřadu.
Prastaré šintó není klasické náboženství se zakladatelem, kanonickou knihou či všeobecně závaznou autoritou. Je velice pestré, heterogenní a podivuhodné je, že přečkalo od nejstarších dob až do současnosti v konkurenci novějších věrouk a filozofií, buddhismu, konfucianismu apod. Má mnoho rovin, od nejprostší lidové spirituality, která nám může evokovat původní předkřesťanské pohanství, po vysoce abstraktní úvahy, historická a filologická studia, kterým se věnovali nejpřednější učenci své doby, jako například Motoori Norinaga (1730 - 1801). Ty ostatně vytvářely intelektuální trust, na jehož podkladě došlo v 2. polovině 19. století k pádu Tokugawského šógunátu a k restauraci císařské moci na podkladě proklamovaného božského původu císařské rodiny (tennóke), odvozující svůj původ od sluneční bohyně Amaterasu.
Nejedná se o monopolní státní náboženství, jakkoliv od období Meidži (1868 - 1912) šlo o platformu, na které se stavělo při přebudovávání státu od středověké země samurajů k moderní velmoci, japonskou spiritualitu doplňuje buddhismus mnoha škol a nezanedbatelný je i vliv (neo)konfucianismu, částečně i křesťanství. V každém případě vliv šintó, nejstarší a původní věrouky na japonském území, na japonskou kulturu, ale třeba i estetiku, je klíčový a nepopiratelný. Ostatně podle teorií hondži suidžaku či rjóbu šintó jsou božstva kami manifestacemi buddhů a bódhisatwů. V buddhistických klášterech bývá malá šintó svatyňka a naopak.
Koncept kami coby podstaty šintoismu
Jediný jednotící prvek, který se v šintoismu vyskytuje, je uctívání rozličných kami. Některá božstva mají tisíce svatyní po celém Japonsku, jiná pak jsou uctívána silně lokálně. Takovéto prostoupení japonské mentální reality posvátností klade otázku, co vlastně výraz „kami“ 神 znamená?
Vyjadřuje božství, spirituální podstatu. Výraz „kami“ napsaný jiným znakem, znamená „horní, nahoře“, takže termín může přeneseně vyjadřovat i transcendenci, něco, co je nad hmotou a tímto světem. Pokud bychom použili západní dualitu tělo - duše, tak kami jsou nad fenomény materiálního světa nadřazené, ale mohou v nich - ať již krátkou dobu, či trvale - přebývat.
Dle slov jednoho učence, „tak, jak pobývá člověk v domu, pobývá mysl v těle. A tak, jak pobývá člověk v domě, pobývají kami v mysli“. Mohlo by nám to evokovat jakési Jungiánské archetypy. Výraz kami může nést opravdu velmi pestrou a nejednotnou škálu významů, od zbožštělých přírodních fenoménů, jako bouři, Měsíc, Slunce, po duše význačných osobností, například císařů, učenců a hrdinů. A nemusí se jednat o osoby z příliš dávné a mýtické minulosti.
Před několika lety jsem v Tokiu navštívil svatyni „Nogi džindža“, která vznikla přestavením rezidence generála Nogi Marenosukeho (1849 - 1912) a jeho manželky Šizuko. Generál, hrdina Rusko-japonské války 1904 - 1905, jehož oba synové ve válce padli, se chtěl svému národu a císaři Meidži omluvit za těžké ztráty vojáků pod jeho vedením, padlých u Port Arthuru tím, že provede rituální sebevraždu seppuku. To mu ale císař výslovně zakázal, a proto Nogi s manželkou provedl sebevraždu až po císařově smrti, aby nejednal proti mocnářově vůli. Po smrti se stal kami a jeho dům byl proměněn ve svatyni. Pro nás Čechy je představa, že například rodný dům Antonína Dvořáka přeměníme ve svatyni, do které se budou návštěvníci z místního zemědělského družstva chodit modlit za dobrou úrodu brambor, poněkud absurdní, ale jiný kraj, jiný mrav.
Praktičnost přístupu ke spiritualitě
Pro pochopení fenoménu svatyně Jasukuni je si třeba uvědomit, že kami neznamená nutně všemocné dobré božstvo. Kami mohou být chybující, a dokonce ani nemusí být nutně dobrá, v tom případě je třeba je příslušnými obřady konejšit, aby neškodily. Dle japonského duchovního prezentismu, odlišného od západní filozofie a náboženství, se v drtivé většině případů neuvažuje příliš v absolutních a transcendentních měřítkách.
Snad to souvisí s historickým rozdělením země do asi dvou set padesáti velmi samostatných knížectví během posledních několika set let. Až do sjednocení Japonska restaurací Meidži koncem 19. století, mělo každé z nich své vlastní tradice a specifický charakter, zákony, historii, nářečí a takováto „lokálnost“ možná způsobila, že i v duchovnu a filozofii je silné vnímání „bližší košile než kabát“, více tento svět a jeho potřeby, než abstraktní úvahy, touha po Absolutnu a hluboké transcendence. Od kami neočekáváme věčnou spásu či nejzazší pravdu, ale to, aby se uzdravil rodinný příslušník, aby se vyhnuly nemoci a pohromy, aby byla dobrá úroda rýže či úlovek ryb, složily se zkoušky ve škole, ergo většinou spíše jednoduché věci, propojené s tímto světem. Laskavá božstva se prosí o podporu, negativní o to, aby neškodily.
Kami je ovšem také posmrtně určitou dobu duše jakéhokoliv mrtvého člověka. Šintoismus nemá explicitně specifikovaná zásvětí s nebem a peklem, jako některé směry buddhismu. Duše mrtvého se stává kami, které podporuje a ovlivňuje osudy svých potomků. Zbožštělý předek, udžigami, bylo rodové božstvo již v nejstarších dobách šintoismu.
Obava z negativní energie smrti, vnímané ostatně v kontextu šintó jako kegare (rituálně znečišťující), až do roku 710 způsobovala, že se vždy po smrti císaře stěhovalo hlavní město. Ostatně muen hotoke, „nebožtík bez vztahu“, je termín pocházející i z buddhismu, který od svého příchodu v roce 538 nebo 552 počal původní šintó vcelku harmonicky doplňovat. Pokud byla duše mrtvého nespokojena, nešťastná, či nenávistná, mohl se z ní stát mstivý duch, bórei, který mohl škodit, vyvolávat živelné pohromy, šílenství a podobně. Proto byl například učenec Sugawara no Mičizane (845 - 903), který zemřel v nespravedlivém vyhnanství, císařem posmrtně povýšen na božstvo literatury, z obav, aby jeho přízrak neškodil.
Dva důvody založení svatyně Jasukuni
Proto je prvotním důvodem založení svatyně, jako je Jasukuni, ukonejšení duší padlých vojáků, které by pro své silné emoce v okamžiku smrti – hněv, zármutek a podobně – mohly zůstat na tomto světě. Ostatně japonské zásvětí, zvané jomi no kuni nebo „země kořenů“ je definováno velmi vágně a nejvíce připomíná staročínský koncept „Žlutých pramenů“. Jinak by po zemi bloudily milióny neukonejšených duší padlých bojovníků, což by živým přinášelo mnohá neštěstí, živelné pohromy a podobně.
Jasukuni je tedy jakýsi pomyslný virtuální hřbitov, v němž nespočívají tělesné ostatky bojovníků a vojáků, ale jejich spirituální podstata, kami. Ostatně původní název svatyně v čase založení v roce 1869, tedy dosti dlouho před 2. světovou válkou, bylo Tókjó šókunša 東京招魂社 neboli „Tokijská svatyně zvoucí, svolávající duše“.
Takže samotný fakt, že uctíváme ve svatyni duše mrtvých bojovníků, automaticky neznamená, že se ztotožňujeme s jejich názory. Ostatně například po porážce a vyhlazení rodu Taira, v námořní bitvě u Dan no Ury roku 1185, byl na místě konfliktu, na břehu průlivu Šimonoseki, postaven chrám Amidadži (dnes svatyně Akama džingú) právě pro ukonejšení duší mrtvých Tairů. Chrám v podstatě vybudovali nepřátelé Tairů, Minamotové.
V tokijském Uenu je postavená socha vůdce Sacumského povstání, Saigó Takamoriho (1828 - 1877). Jakkoliv se jednalo o rebela, který v roce 1877 povstal proti císařské vládě, byl záhy po smrti císařem pardonován a jeho duše mimo jiné ukonejšena tím, že mu byl postaven příslušný pomník. Takováto činnost měla i své pragmatické důvody. Ve velice striktní a maximalistické japonské společnosti by stoupenci poražené strany neměli jinou možnost než pokračovat v boji, byť sebezoufalejším a beznadějnějším, aby nedošlo ke ztrátě tváře. To ale nebylo v zájmu vítězné strany, kterou by následné konflikty vyčerpávaly, proto se poraženým poskytnulo východisko, jakýsi akt smíření, který umožnil – často až po realisticky důkladném vyhlazení protistrany – zachování tváře a jakéhosi konsenzu s vítěznou stranou.
Takže svatyně Jasukuni zdaleka není v tomto trendu ojedinělá. Mimochodem duše všech obětí druhé světové války, a to i vojáků, kteří bojovali proti Japonsku, jsou uctívané ve svatyni Činreiša 鎮霊社v blízkosti svatyně Jasukuni. V rámci svatyně se nachází i pomník zvířat – koní, poštovních holubů, psů, padlých ve službě během válečných konfliktů, a pomník válečných vdov a sirotků.
Druhý z důvodů vzniku svatyně Jasukuni je jedním z úhelných kamenů japonské civilizace. Je to závazek (go on), který musí být splacen, a to s kauzalitou přírodního zákona, a to i silně proti vlastnímu prospěchu, v mezním případě i za cenu sebezničení. Jedná se o onkaeši (vrácení pozitivní energie tomu, kdo pro nás něco učinil). Tímto konceptem, vnímaným jako kategorický imperativ, je japonská kultura natolik nasáklá, že se objevuje již v dětských pohádkách, jako curu no onkaeši (Kterak jeřáb splatil prokázané dobrodiní), kicune no onkaeši (Kterak liška splatila prokázané dobrodiní) a podobně.
Jak pravil význačný státník a vojevůdce Taira no Kijomori (1118 - 1181), „ten, kdo neví, co je to vděk, jako by ani nebyl lidskou bytostí!“ Tím, že v zemi vycházejícího slunce de facto skončily feudální vztahy až ve druhé polovině 19. století, má Japonsko odlišnou tradici než Evropa či Severní Amerika, ve které bezbřehý individualismus, živený populismem politiků i pochlebujícím marketingem, čím dál více převažuje nad vším ostatním.
Proto svatyni občas soukromě navštíví japonský premiér, jakkoliv si je vědom negativních reakcí, které v dálněvýchodním regionu, za druhé války postiženém japonskou válečnou aktivitou či okupací, takovýto akt vyvolá.
Rozhodně není důvod považovat to za akt provokace. Jako nejbytostnější zájem Japonska se totiž jeví klid a dobré vztahy s dálněvýchodními sousedy, a tento trend bude ještě výraznější po nedávném podpisu Transatlantické smlouvy, umožňující užší hospodářskou a obchodní kooperaci signatářů. Ostatně snaha o deeskalaci napětí v regionu se projevila při de facto nulové reakci na územní spory s Čínou o souostroví Senkaku (尖閣諸島, čínsky Tiao-jü-tao 钓鱼岛) či na silné výrazy některých představitelů Říše středu, týkající se teritoriální asertivity. Jako by Japonsko v tomto ohledu převzalo starý čínský filozofický koncept „nekonání“, wu-wej.
Vazba s předky a povinností
V japonské tradici jedinec ještě není vytržen z půdy, rodina – jejíž mrtví členové, zastoupení domácím oltáříčkem bucudan, jsou její součástí – není problematizována, hodnoty relativizovány a pocit povinnosti (giri) je nadřazen západní ničím nepodmíněné nárokovosti práv na cokoliv.
Proto ontologický dluh vůči vojákům, kteří padli za Japonsko, velmi často pociťují i ti Japonci, kteří jinak odsuzují angažmá své vlasti ve druhé světové válce. Onkaeši, které pociťovali samurajové z Kokury, když pohřbívali své štětce, které ztratily svou užitečnost, je stejný pocit, proč současní Japonci nemohou a nechtějí jen tak zamést pod koberec své předky, kteří ve válkách minulosti zemřeli proto, aby oni mohli – dle jejich názoru – žít v míru. Tomu odpovídá i název svatyně, který v překladu znamená „Svatyně rozšíření míru v zemi“.
Z právního úhlu pohledu je kapitola druhé světové války, a japonské zodpovědnosti za ni, uzavřená Tokijským procesem a svatyni ponechali jejímu účelu i Američané, i když jí původně bezprostředně po válce plánovali pobořit, vypálit a na jejím místě vybudovat psí závodní dráhu. Jen díky interpelaci katolických kněží otců Bruno Bittera a Patrica Bymeho, kteří moudře argumentovali, že uctívat své padlé je právo a povinnost každého občana kdekoliv na celém světě, k tomuto nešťastnému kroku, ze kterého by bezesporu vzešlo mnoho špatného, nedošlo.
Nepochopení kolem svatyně Jasukuni
Existuje mnoho mýtů a povrchních nepochopení, týkajících se svatyně Jasukuni 靖國神社. Například v čínských médiích se pro ní občas používá emotivně podbarvený a zavádějící popis „válečná svatyně (místo, kde se uctívají duchové/bohové války)“ (祭祀战神的场所). Japonsko má svého buddhisticko-šintoistického boha války Hačimana, obdobu čínského Kuan Jü či antického Marta. Jeho svatyně se nacházejí po celém Japonsku a snad by je bylo možno nazvat „válečnými svatyněmi“. Jasukuni však nikoliv. Samozřejmě, nazývat svatyni Jasukuni „mírovou“ v obvyklém slova smyslu, jak by mohl implikovat její název, by vzhledem k tomu, že byla založena pro shromažďování bezprizorných duší padlých válečníků a vojáků, bylo také zavádějící. Míněn je věčný mír padlých.
Je třeba vnímat realitu, a to i realitu jiných kultur než ta naše, jako kulturní konstrukt. Teprve pokud se dokážeme na fenomén Jasukuni podívat očima šintoistických, potažmo japonských představ o světě a zásvětí, vidíme, že roubování našich představ, tradic a hodnot na cizí kulturu vede nutně k nepochopení a dezinterpretaci, k negativnímu významovému posunu. A je otázka, na podkladě čeho bychom se měli domnívat, že například naše euroamerická kultura je způsobilá stát se arbitrem pro zbytek světa a nadřazovat se nad ostatní.
Již staří Římané říkávali „koho země, toho náboženství“, a moudře v otázce spirituality zachovávali koncept statusu quo. Jak se zdá, tuto zásadu převzala i poválečná okupační správa v Japonsku.
Samozřejmě koncept Jasukuni může vést a občas vede i k vědomému politickému zneužití. To může pocházet od japonské krajní pravice, mimochodem politicky naprosto minoritní a bezvýznamné. Předválečné a válečné koncepty japonské expanze jsou současným Japoncům naprosto, naprosto cizí. Svět se velice změnil, svůj mentální vliv v Japonsku měla desetiletí americké okupace i kulturního vlivu a absence armády, suplované jen nepočetnými silami Jednotek domobrany (Džieitai). Rozhodně nic nevzbuzuje odůvodněné obavy, že by Japonsko mělo mít jakékoliv expanzionistické a militaristické ambice.
Zneužívání civilizačních rozdílů není cesta
Ovšem i takovýto zcela absurdní a nerealistický strašák japonské vojenské agrese konvenuje určitým politickým kruhům asijsko-pacifické oblasti. Ti ho používají jako argument, ospravedlňující svou stále sílící územní asertivitu. Něco tak nepravděpodobného, že by například Japonsko vojensky napadlo dejme tomu Čínu nebo Koreu, je téměř nemožné. Nicméně masivní propaganda účelově a nesmírně přehnaně připomíná druhou světovou válku, která mimochodem skončila již před 75 lety, a vědomě buduje negativní emoce strachu a nenávisti.
To nám, Čechům, majícím například s bývalým soupeřem Německem normální přátelské vztahy, může připadat až absurdní. A svatyni Jasukuni vykládá takováto rétorika jako Mekku japonského militarismu, který si již brousí zuby na nové invaze a krveprolévání. Vlivem této nenávistné propagandy došlo ostatně na svatyni Jasukuni i k několika teroristickým útokům, naštěstí bez ztrát na životech. Takovýto obchod se strachem je samozřejmě starý jako lidstvo samo. Obdobně by bylo pošetilé vykládat slavkovskou Mohylu míru, pomník Napoleonovy bitvy z roku 1805, jako Mekku francouzské touhy po světovládě, ze které již pozítří vyrazí voje nového Napoleona dobývat svět. Zkrátka naprostý nesmysl.
Ale v současném světě, který spíše než na faktech a rozumu staví na emotivní vlně, můžeme vidět, jak ve Spojených státech fanatici „dekolonializace“ a BLM znesvěcují v duchu rozkládání systému konfederační hřbitovy a ničí bez pochopení pomníky, označené za toxické jen zvůlí anonymního davu. Takže se vlastně ani nemůžeme divit. Přitom úcta k mrtvým a dopřání jim klidu, je úhelným kamenem všech velkých světových kultur, náboženství a civilizací.
Hrůzy válek, včetně té druhé světové, jsou mementem minulosti, kterou si je třeba připomínat, ale která by se neměla stát záminkou pro agrese a konflikty budoucnosti. Historie by měla být studována, ne zneužívána.
Šťastná budoucnost lidstva spočívá ve vzájemném respektu, poznání a přátelství jednotlivých rovnocenných, suverénních národů. Ne v jejich konfliktech a bezohledných soupeřeních. Poznáním chyb minulosti bychom měli zabránit jejich zopakování v budoucnosti.
A duším mrtvých vojáků by měl být nejen ve svatyni Jasukuni dopřán pokoj. Tak, jak praví řecký básník Quintus ze Smyrny: „Kde vládne majestát smrti, hněv opadne, namísto něj soucit jevíme s těmi, jimž života běh dospěl k hořkému konci.“
Jakub Zeman, KEG, japanolog, publicista, básník poezie Haiku a učitel bojových umění