Jan Zahradil: Vývoz demokracie skončil, musíme hledat nový status quo

Trvalo sedm let, než se EU a Čína na konci roku 2020 domluvily na Komplexní dohodě o investicích (Comprehensive Agreement on Investment, CAI), která usnadní investorům z obou regionů vzájemný přístup na své trhy. Letos koncem května ale Evropský parlament zmrazil pokračování ratifikace dohody z důvodu sankcí, které na sebe vzájemně obě strany uvalily. Jak byste v tomto kontextu okomentoval současný stav vztahů mezi EU a Čínou?

Není dobrý. Poměrně dlouhou dobu hrála EU vůči Číně umírněnou, pragmatickou politiku, zejména Rada EU a Evropská komise. Šlo především o obchodní a ekonomické vztahy. Teď se zdá, že Evropský parlament zahájil fázi konfrontace, zejména v tematice lidských práv, která je dále umocněna zostřující se geopolitickou soutěží mezi Čínou a USA. Paradoxní je, že tato konfrontační atmosféra vychází tentokrát především zleva, od zaťatých ideologů z frakce Zelených. Svůj podíl na ní mají také některé zpravodajské služby, které přes napojené novináře a nevládní organizace rozehrávají vlastní hry. Již během roku 2020 jsme mohli v Bruselu pozorovat snahy uměle vytvořit jakési „špionážní aféry“ a dehonestační kampaně. Vidíme to ostatně i u nás. Vytváří to paranoidní a toxickou atmosféru „agentománie“, v níž je realistická analýza situace téměř nemožná. Takto není možné dlouhodobě pokračovat.

 

Kdy myslíte, že se vztahy mezi EU a Čínou vrátí do normálu? Přece jen jde o záležitost, která má signifikantní dopad na mezinárodní situaci.

Myslím, že to bohužel pár let potrvá. Vzájemné sankce, respektive oboustranný bojkot konkrétních osob nezmizí přes noc. Oficiálně se EU vždy hlásila k multipolárnímu pojetí mezinárodních vztahů. To ale znamená smířit se i s existencí jiných společensko-politických modelů, včetně těch autoritářských, a snažit se o pragmatickou kohabitaci s nimi, nikoliv situaci vyostřovat. Navíc po debaklu Západu v Afghánistánu je jasné, že tzv. export demokracie skončil. Je třeba hledat novou rovnováhu sil, nový modus vivendi, nový status quo. Vzniká nové dělení sfér vlivu, euroatlantická představa o vlastní morální nadřazenosti utrpěla citelné šrámy a zbytek světa to vidí. Potřebujeme empatii, trpělivost, vyjednávání, nikoliv konflikt. Věřím, že v EU si to uvědomuje dost lidí.

 

Příčinou roztržky byla unijní výzva, aby Čína zastavila porušování lidských práv v provincii Sin-ťiang – šlo především o práva zde žijících muslimských Ujgurů. Je dobré podmiňovat hospodářské vztahy konceptem lidských práv, který vychází z tradic naší západní civilizace? Kromě jiných zemí také Čína vytrvale poukazuje na to, že má své vlastní pojetí lidských práv a že není důvod, proč by se měla řídit tím západním…

Ujgurská otázka doposud byla celkem příhodným obuškem, s nímž bylo možno tlouci Čínu v mezinárodních vztazích po hlavě. Jsem zvědav, zda a jak se to změní po islamizaci Afghánistánu, kde proti sobě už dokonce stojí Tálibán a IS. Právě provincie Sin-ťiang má s Afghánistánem sice krátkou, ale přece jen hranici. Čína bude teď mít dost argumentů pro to, aby zdůvodnila své obavy z radikalizace tamějších muslimů, a tedy nezbytná opatření proti takovému vývoji. Očekávám zesílení čínského angažmá v regionu a spolupráci s dalšími sousedy Afghánistánu – zejména se středoasijskými republikami – pro stabilizaci situace. Možná vstoupí do hry i tzv. Šanghajská organizace pro spolupráci, která sdružuje Čínu, Indii, Rusko a další země a kde byl Afghánistán pozorovatelem. Že to posílí čínskou pozici právě pokud jde o obhajobu vlastního společensko-politického uspořádání, je nabíledni.

 

Zdá se, že odmítnutím ratifikace dohody CAI se EU přiklonila k pozicím USA, jež vůči Číně vystupují mnohem ostřeji, protože v ní identifikovala svého hlavního geopolitického rivala. Nebo to vnímáte jinak?

Ano, je to tak. USA jsou sice evropským transatlantickým spojencem, neznamená to však, že je musíme vždy a ve všem následovat. Nemyslím si, že EU by měla právě ve vztahu vůči Číně kopírovat americkou politiku, ale spíš se snažit o vlastní, autonomní pozici. Na rozdíl od USA nejsme s Čínou v globální soutěži o geopolitického lídra. Jsem přesvědčen, že právě po Afghánistánu bychom to měli dát jasněji najevo.

 

Čína je v posledních letech velkým tématem také u nás, a to především kvůli kontroverzním výrokům a činům prezidenta Zemana a „zrcadlově“ vyostřeným reakcím některých českých politiků na prezidentova slova a počínání. Je to tak trochu „z extrému do extrému“ a rozumným česko-čínským vztahům to nepřidává. Jak podle vašeho názoru nastavit naši politiku vůči Číně?

To, co se tu odehrává ohledně Číny, je tragický amatérismus. Úplně zmizela diplomatická umírněnost a pragmatismus. Tato důležitá relace se stala nástrojem domácí politické války. Prezident Zeman, který rád provokuje a přilévá olej do ohně, vychýlil kyvadlo jedním směrem. Opozice se však nechovala o nic lépe, skočila na tuto hru a Zemana ostřeluje z opačného extrému. Je to politika ode zdi ke zdi. Žádná jiná země v EU se takto nechová. Nemáme důvod jednostranně zhoršovat úroveň diplomatických vztahů s jedním partnerem, což se nám právě podařilo. Myslím, že jako Česko jsme na tom jen poztráceli zahraničněpolitický kredit. Za několik let se budeme možná divit, co za užitečné idioty jsme v tomto představení hráli, ale to už bude pozdě.

 

Zdroj: https://www.thebusinesssoiree.com/clanek/jan-zahradil-je-treba-hledat-novou-rovnovahu-sil