Jan Letzel: Český architekt, kterého neporazila ani atomovka
Počátkem srpna letošního roku to bylo šestasedmdesát let, co japonskou Hirošimu vygumovala ze světa americká jaderná bomba. Měla číslo jedna, a vzhledem ke svým rozměrům a váze se jmenovala trochu nepřípadně: „Little Boy.“ Obrázky spáleného města i děsivé počty statisíců mrtvých a zmrzačených jsou dávno zapsané v globální kolektivní paměti. Stejně jako „Atomový dóm" českého architekta Jana Letzela, který jediný přetrval.
Co ale v globální paměti tak výrazně zapsané není, je příběh, který předcházel: jak se to všecko seběhlo, a proč; kdo v tom měl prsty, a za jakou cenu. Trojka frankofonních autorů Alcante a Laurent-Frédéric Bollée (scenáristé) & Denis Rodier (kreslíř) se loni rozhodla, že to změní. Pod hlavičkou nakladatelství Glénat vydali málem pětisetstránkový komiks, který se nemohl jmenovat jinak: Bomba. Teď vyšel v překladu Richarda Podaného v pražském Argu česky.
Mluví uran
A je to bombastické! Velká věc. Po všech stránkách. Kniha je nabitá slovem i černobílým obrazem, sleduje jak hlavní dějovou linku, tedy vývoj té šílené zbraně a její dvojí použití (které donutilo Japonsko druhého září 1945 definitivně uzavřít boje druhé války), tak četné digrese, jemné motivy, které modelují psychologické profily té dlouhé řady zúčastněných aktérů vlastně z celého světa.
Na počátku byla první řízená řetězová reakce, zjištění dvojky Szilárd–Fermi, že s jadernou energií se dá pracovat. Jenže Maďar s Italem se zásadně rozcházeli, pokud jde o povahu té práce: Léo Szilárd byl pro mír, Enrico Fermi pro válku. „Jakou má bomba hrát úlohu,“ ptá se Szilárd na třísté druhé stránce komiksu, „odstrašující, anebo ničivou? Je třeba ji použít, nepostačí ji otestovat?“ Vývoj bomby byl hlavně brutální a bezohlednou mocenskou hrou, plnou mlžení, podvodů a lží.
Aktéři byli nejdřív čtyři: Spojené státy americké, Rusko, Německo a Japonsko. Třetí a čtvrtý šli brzy ze hry, byli příliš vyčerpáni boji na jiných frontách. Druhý neměl adekvátní kapacity, tak nasadil svou obvyklou a dodnes populární strategii: poslal na toho prvního, do amerického výzkumného týmu v Los Alamos, svou rudou „lišku“, špicla jménem Klaus Fuchs. Takže když se potkal na Postupimské konferenci Truman se Stalinem a chtěl ruského vůdce ohromit tím, čeho v rámci přísně utajeného „projektu Manhattan“ Amerika dosáhla, Josif Vissarionovič jen zabručel pod knír: „Děkuji, pane prezidente. Doufám, že ji použijete správně.“
Nestalo se. Po Hirošimě přišlo Nagasaki. A čtyři roky po Nagasaki první test ruské bomby, podle plánu ukradeného Američanům. Ten test vlastně zahájil studenou válku, která se táhla přes tři dekády, vyvrcholila kubánskou krizí v říjnu 1962 a skončila až v šestaosmdesátém roce schůzkou Reagana s Gorbačovem v Reykjavíku. Ale tohle už v té komiksové bichli není. Zato v ní jsou popsány a rozkresleny všechny „třísky“, které létaly, když se kácel jaderný „les“. Jako třeba rabování afrických kolonií, pokud jde o potřebnou rudu. Nebo surové testování účinků plutonia a uranu na lidech. Nebo perverzní nutkání mocných si tu novou hračku obratem prověřit v reálu. A pak ještě něco: na dvoustránkových kresbách v závěru alba, poté, co bomba sežehla město na prach, je k vidění budova, která to praktické paktování s ďáblem přežila.
Mluví ten, kdo „nechal zapadnout slunce nad říší vycházejícího slunce“, sám uran, v periodické soustavě prvků číslo devadesát dva: „Zakonzervována byla jen tato emblematická budova poblíž epicentra. Od roku 1996 je součástí světového dědictví Unesco. Jmenuje se ,Hirošimský památník míru‘, ale říká se jí i ,Genbaku dómu‘ (Atomový dóm).“ Ta stavba, původně nazvaná Hirošimský prefekturní palác pro výstavy produktů, je z roku 1915. Když zažila americký jaderný útok, byl její architekt už dvacet let po smrti. Zemřel v Praze, 26. prosince 1925, v léčebně pro duševně choré v Kateřinské ulici.
Švihák v kimonu
Jmenoval se Jan Letzel. Narodil se devátého dubna 1880 v Náchodě do rodiny tamějšího hoteliéra. Studoval v Praze u Jana Kotěry (1901 až 1904), a odjakživa ho to táhlo do světa: nejdřív projel budoucí Jugoslávii (1903) a Itálii (1905), od října 1905 do června 1907 pak žil v Egyptě.
Pracoval pro káhirského architekta Fabrizia Pashu, kterého zaměstnával rovnou egyptský místokrál Abbás II. Hilmí. V jednatřicátém čísle časopisu Český svět z května 1907 vyšel Letzelův text „Z mého kahýrského pobytu“. Autor tady prokazuje nejen obecnou fascinaci orientální dálavou, ale taky konkrétní umělecký potenciál: příspěvek má kvality beletrizované reportáže a doprovází ho osm autorových snímků. Třeba hned ta první věta: „Ulice kahyrské od mešity Mohammed-Aliho k mešitě Hossein-Husseinově přeplněny byly pravověrnými muslimy, kteří toho dne oblékli na sebe svá nejlepší slavnostní roucha, jichž pestrost egyptské slunce svým jasem jen zvyšovalo.“
Když skončil v Egyptě, přesunul se do Japonska. Zaměstnali ho v architektonické kanceláři Lalande Architecture v Jokohamě. S dámou, která propůjčila firmě své příjmení, a s kolegou Karlem Janem Horou (1881–1974), mužem aktivním na poli literatury, techniky i diplomacie, založili po roce vlastní firmu. Když se pohádali s paní Lalande (už provdanou Tōgō), založili další firmu. A když Hora přesunul v roce 1913 své zájmy do Šanghaje, Letzel se konečně osamostatnil.
V šestiletce 1908 až 1913 měl za svou kariéru nejvíc napilno: z celkem čtyřiačtyřiceti projektů jich v posledních letech před první válkou stihnul víc než třicet. Hlavně v Tokiu, ale taky v Jokohamě, Macušimě, Kobé a Hirošimě. Kombinoval zpočátku trochu jako Jurkovič: secesi, folklor a modernu britského střihu. Ta moderna, ostatně předurčená studiem u Kotěry, nakonec převážila. Letzel ale přivezl do Japonska ještě něco: konstrukce z oceli a železobetonu. Právě na nich si v Hirošimě „Little Boy“ vylámal zuby.
Ve dvacátém roce se Jan Letzel vrátil domů, to už tužil hlavně československo-japonské obchodní vztahy. Natrvalo se pak v samostatném státě usadil v prosinci 1923. V pětadvacátém ještě stihl svůj poslední projekt: dvě budovy pro jistého statkáře Tomana v Lázních Mšené. Čili tam, kde před dvaceti lety jako architekt začínal lázeňským domem Dvorana. Pohřbený je v rodném Náchodě.
Na dochované fotografii pózuje Letzel jako švihák v kimonu, drobnější postava, vysoké čelo, ve tváři lehce potutelný výraz; prostě „mladý, energický a humorem hýřící architekt“, jak ho viděl Alois Svojsík v knize Japonsko a jeho lid (1913). Pátého ledna 1926 se s ním rozloučily Národní listy: v textu jsou připomenuty Letzelovy zásluhy ve válečném odboji, jeho cesty po Číně, Indii a Jižní i Severní Americe, a taky skutečnost, že ve dvaadvacátém roce v Japonsku „stal se svědkem strašného zemětřesení, z kterého vyvázl snad jen zázrakem“.
Nic z toho samozřejmě v komiksové knize Bomba frankofonního trojlístku Alcante, Bollée & Rodier není. Je jasné, že Jan Letzel by si zasloužil komiks vlastní.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik