Jamašitovo zlato: je největší válečný poklad historie pouhou legendou?

Existence Jamašitova pokladu nikdy nebyla oficiálně potvrzena. Údajně se skládá z válečné kořisti, kterou ukradla japonská císařská armáda během svého tažení v jihovýchodní Asii. Na shromáždění více než 6 000 tun zlata se měli podílet gangsteři jakuzy a prostřednictvím svého bratra i císař Hirohito, který měl svého sourozence postavit do čela tajné organizace Zlatá lilie, pojmenované podle básně napsané samotným panovníkem. Podle různých svědectví byla kořist zpočátku soustředěna v Singapuru, odkud byla později převezena na Filipíny, s cílem dopravit ji po skončení války na japonské ostrovy. Podle legendy se poklad nachází na různých místech na Filipínách – v jeskyních, tunelech nebo podzemních komplexech. Lidé, kteří znali jeho přesnou polohu, však během války zahynuli a do hrobu si své tajemství odnesl i generál Jamašita, když byl v roce 1946 popraven.

Pověsti o ztraceném bohatství inspirovaly v poválečné době četné hledače a pátrání po japonských pokladech se stalo oblíbenou filipínskou zábavou, hraničící až s posedlostí. Většina odborníků a historiků sice tvrdí, že žádné věrohodné důkazy o Jamašitově pokladu neexistují, to však nijak nebrání šíření četných zaručených zpráv. Podle jedné verze velkou část kořisti prý našli američtí vojenští zpravodajci, kteří ji použili k financování operací po celém světě během studené války.

V prosinci 1969 rozvířily vody pověsti o nálezu zlatých prutů v horách asi čtyřicet kilometrů od Manily. O třináct let později manželka bývalého prezidenta Imelda Marcosová prohlásila, že Jamašitovo zlato tvořilo většinu majetku jejího muže. V červnu 2018 policie zatkla sedmnáct osob, včetně čtyř Japonců, za nelegální těžbu na ostrově Capones.

Přes veškeré úsilí nikdo z dobrodruhů nepřišel s věrohodně znějícím důkazem, že se mu podařilo objevit alespoň část legendárního pokladu. S jedinou výjimkou. Zámečník Rogelio Roxas získal od bývalého Jamašitova vojáka mapu s vyznačením místa, kde má hledat. Tuto stopu mu potvrdil i japonský tlumočník, který popsal, jak ho kdysi vzali do tajných tunelů u města Baguio, kde viděl bedny se zlatem a stříbrem a zlatou sochu Buddhy.

V roce 1970 Roxas začal se svým týmem s průzkumem ve staré důlní šachtě poblíž nemocnice ve městě Baguio. Po sedmi měsících nepřetržité práce pronikli do systému podzemních chodeb, kde narazili na bajonety, pušky a lidskou kostru v uniformě japonské armády. V jednom z tunelů objevili bedny. Když jednu z nich Roxas otevřel, měl před sebou 24 malých zlatých prutů. Ještě velkolepější nález představovala Buddhova socha z dvaadvacetikarátového zlata. Její přesun si vyžádal úsilí deseti mužů vybavených kladkostrojem a lany. Ukázalo se, že Buddhovu hlavu lze vyjmout, uvnitř se nacházela hrst nebroušených diamantů.

V následujích dnech po vyzvednutí zlaté sošky se Roxas vrátil a vyhodil do povětří vchod do tunelu, aby ho nikdo nemohl následovat. Byl si však jistý, že v místě se nachází ještě další zlato, a proto se rozhodl část svého nálezu prodat a získat tak finance na další pátrání. Po úvodních jednáních s několika potenciálními kupci  však do jeho domu vtrhla skupina mužů, kteří se zmocnili všeho: zlatého Buddhy, diamantů, zlatých prutů, samurajských mečů i sbírky mincí. Podle okradeného lovce pokladů muži jednali na pokyn tehdejšího prezidenta Marcose.

Nešťastný Roxas dokonce skončil ve vězení. Ze svého nálezu nikdy neuviděl ani cent, přestože se nehodlal vzdát bez boje. Se svými nároky vůči Marcosovi však vytrval až do prezidentova nuceného odchodu do exilu v roce 1986. O dva roky později, společně s firmou Golden Buddha Corporation, která nyní vlastnila vlastnická práva k pokladu, podali u havajského státního soudu žalobu na Marcose a jeho manželku, kde se domáhali odškodnění.

Toho se však Roxas nedočkal, zemřel v předvečer soudního procesu v roce 1993, čtyři roky po Marcosovi. Jeho výpověď, podaná ještě před smrtí, byla později použita jako důkaz. V roce 1996 padl rozsudek, kdy za ukradený poklad bylo přiznáno do té doby nejvyšší odškodnění, dosahující s úroky výšky 40,5 miliardy dolarů. Nejvyšší soud na Havaji však tuto částku snížil na více než 13 milionů dolarů, neboť předchozí náhradu považoval za příliš spekulativní, protože neexistovaly žádné důkazy o množství nebo kvalitě dalších cenností mimo Buddhovy sošky a sedmnácti prutů zlata.

Odvolací soud ve Spojených státech pak vedl k následujícímu shrnutí: „Jamašitův poklad našel Roxas a ukradli mu ho Marcosovi muži.” Tím však celý případ neskončil, kvůli právním sporům a zablokovaným aktivům Marcosovy rodiny odškodné nebylo vyplaceno. V roce 2022 Roxasova rodina ve snaze konečně získat náhradu za údajně ukradený poklad znovu podala žalobu proti Imeldě Marcosové a jejímu synovi, současnému prezidentovi Filipín, který však v případu pouze zastupoval pozůstalost svého otce, nikoliv vlastní osobní odpovědnost.

Osmdesát let po skončení druhé světové války tak Jamašitovo zlato zůstává zahaleno tajemstvím a legenda s ním spojená i nadále nedává hledačům pokladů spát.

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

Titulní fotografie: Goldavenue.com