Jak se (ne)změní americko-čínské soupeření po prezidentských volbách?

Jak se (ne)změní americko-čínské soupeření po prezidentských volbách?
30 / 10 / 2020 Vít Vojta

Koho by si Čína raději vybrala za amerického prezidenta? Emotivního Donalda Trumpa, schopného konfliktů, výhrůžek i názorových veletočů, o kterém anekdota říká, že „stav země po jeho mandátu jasně ukazuje, proč jej při volbách 2016 podporovalo Rusko“? Nebo vyzyvatele, na slovo skoupého Joe Bidena, který prý „co řekne, to udělá…, a proto téměř nemluví“?

Komentátoři v čínských médiích sledují probíhající americkou volební kampaň pozorně. Současně však jen s malou nadějí, že se po volbách mohou americko-čínské vztahy výrazně změnit, ať již bude prezidentem kdokoliv z finalistů.

 

Čínská hrozba?

„Čínská hrozba“ je jedním z témat volební kampaně. Argumentuje s ní přirozeně především Donald Trump: „když vyhraje pan Biden, vyhraje Čína“, řekl na volebním mítinku v Ohiu. Jindy zase přešel do jeho příznačné nadsázky, hraničící s přeháněním: „pokud nevyhraji volby já, bude Spojené státy vlastnit Čína a vy se budete muset začít učit čínsky“. 

 

Byl to prezident Trump, kdo zahájil obchodní válku, během níž navýšení cel na čínský export přesáhlo 300 miliard dolarů, a ještě před pandemií snížilo globální ekonomický růst podle odhadů až o 0,7 %. V září 2019 vyčíslila studie Moody’s Analytics, že obchodní válka stála USA již 300 tisíc pracovních míst a 0,3 % GDP, jiné studie náklady USA odhadly dokonce až na 0,7 % GDP. Zpráva Bloomberg Economics predikovala celkové náklady USA do konce roku 2020 až na 316 miliard USD. Rovněž Čína utrpěla citelné ekonomické ztráty, zejména zmenšením objemu obchodu, snižováním cel jiným partnerům a zasažením některých důležitých odvětví.

 

USA a sankce

Vedle obchodní války vyhlásil také prezident Trump sankce na vrcholné čínské představitele pro porušování lidských práv a pokusil se v USA zakázat čínské technologické firmy, včetně sociálních médií jako TikTok nebo Wechat. Proti firmě Huawei, disponující v technologii 5G strategickým náskokem, rozpoutal celosvětovou kampaň a nutno říct, že relativně úspěšnou. 

 

Přesto všechno nelze jednoznačně tvrdit, že jej v Číně za prezidenta nechtějí. Ředitel Ústavu mezinárodních vztahů na Lidové universitě v Pekingu Wang I-wej to před časem zdůvodnil paradoxem: „budeme rádi, když bude nadále prezidentem Trump, alespoň se rychle rozhodne“. Postoje radikálního křídla republikánské strany a jejich krajních příznivců v Tea Party jsou také prý nejlepším způsobem vzdělávání čínské mládeže a podnikatelů, lepší než jakákoliv domácí propaganda. V Číně se často cituje také podobný pohled legendy Wall Streetu Jima Rogerse, že to „Trump dělá Čínu znovu velkou“. Mimochodem, Jim Rogers řekl před pár dny, stejně jako v roce 2016, že by sázel na Trumpovo vítězství.

 

Biden k Číně smířlivější

Joe Biden se v postoji vůči Číně zatím jeví jako ten smířlivější. Loni na jaře se nechal slyšet, že Čína „pro nás není konkurencí“, dokud řeší své domácí problémy. Počátkem letošního roku, během demokratické volební kampaně, už ale označil prezidenta Si za „násilníka“ pro držení milionu Ujgurů v koncentračních táborech. Též kritizoval hongkongský zákon o národní bezpečnosti a slíbil i „silnější kroky v prevenci proti dovozům z nucené práce“ ze Sin-ťiangu. Je ale otázkou, zda jsou to Bidenovy reálné priority, nebo spíše nutnost reagovat na dominantní téma, které do prezidentské debaty nastoluje právě Trump.

 

Za nejefektivnější cestu proti „čínské výzvě“ považuje Biden „vytvoření jednotné fronty spojenců a partnerů USA pro konfrontaci s čínským porušováním pravidel a lidských práv“. Současně však plánuje spolupracovat s Pekingem na tématech klimatických změn, jaderné bezpečnosti a opatření proti pandemii.  

 

Biden se staví vstřícněji i k mezinárodní spolupráci, vyslovil se pro aktivní podíl USA na vedení mezinárodních organizací, zejména OSN a WHO, které byly posledním americkým prezidentem opakovaně zpochybněny. Včetně otázky, nakolik si Čína rostoucími příspěvky některé organizace „kupuje“ a nakolik je naopak schopna svým vlivem, a podporou mnoha členských zemí, blokovat řešení otázek pro Čínu nepříjemných. Vedle této kritiky však nezaznělo mnoho konstruktivních strategií hledajících to, co obě země spojuje, jak by se to na vedoucí světovou supervelmoc slušelo a patřilo.

 

Co od USA čekat?

Očekávání obou kandidátů, že se v soutěži s Čínou opřou o otevřenou podporu spojenců, zpochybnil docent Christopher Balding z Fulbrightovy university ve Vietnamu, podle něhož američtí spojenci nemají zájem o otevřenou konfrontaci s Čínou a budou-li spolupracovat s USA, udělají to spíš tiše. Například Francie nebo Rumunsko nezavedly formální zákaz firmy Huawei, ta je však blokována tamními telekomunikačními předpisy. I kdyby se evropští spojenci zúčastnili „jednotné fronty“, je nejisté, jakou konkrétní politiku vůči Číně tyto země vůbec mohou implementovat. Každá země má totiž své domácí problémy i svá pojetí zahraničních vztahů. Představitelé Německa, největší evropské ekonomiky, například prohlásili, že není jejich rolí školit jiné země, jak mají jednat. Proto Balding shrnuje: „je pochybné, co vůbec lze od spojenců čekat“.

 

Peking se stále spíše vyhýbá podpoře jednoho kandidáta proti druhému, možná i pro obvinění, že „Čína je připravena zasahovat do procesu prezidentských voleb“, které v září vznesl Trumpův poradce národní bezpečnosti Robert O'Brien. Čínský velvyslanec ve Spojených státech Cchuej Tchien-kchaj k tomu již v srpnu řekl, že Čína neztrácí čas čekáním, a tak nečeká ani na výsledky prezidentských voleb a je připravena zlepšit vzájemné vztahy ihned. Současně poznamenal, že americká vnitřní dynamika „jde zcela mimo to, co můžeme předpovídat nebo ovlivnit“.

 

Skepse a nedůvěra

Po prezidentských debatách se většina čínských komentátorů shoduje na tom, že „americký přístup“ k Číně je již definitivně zformován a že eskalování konfliktu bohužel není nadále jen „Trumpovým přístupem“. Všichni si všimli, že i média k prezidentu Trumpovi spíše odmítavá, jako New York Times nebo CNN, se v jejich odporu k Číně projevují v podstatě stejně, jako média „protrumpovská“. A tak přes dílčí rozdíly v názorech Trumpa a Bidena nelze očekávat, že by po volbách došlo v americko-čínských vztazích k nějakému zásadnějšímu obratu.

 

Je to poměrně skeptický postoj, současně je však realitou, že v nabídce není nic moc dalšího. Totiž ani ze strany současného amerického prezidenta, ani od jeho vyzyvatele zatím nezazněly žádné pozitivní globální vize. Čínské lidskoprávní problémy výrazně poškodily na mezinárodní scéně čínskou prestiž a americko-čínský spor kritiku Číny ještě rozdmýchává. Na druhé straně se „na dno mezinárodní obliby“ dostala i Trumpova administrativa. Podle v říjnu publikovaného průzkumu Pew Research Center nemá například v Německu důvěru v prezidenta Si 78 % respondentů, prezidentu Trumpovi tam však nevěří dokonce 89 %!

 

Soupeření víc bere, než dává

Uznávanému mistru diplomacie Henrymu Kissingerovi, který v sedmdesátých letech pomáhal otevřít Čínu světu, je letos již 97 let. Trumpův zeť Jared Kushner, mající dnes vztahy s Čínou reálně na starost, asi není tím pravým vizionářem, který by na něj dokázal navázat. Ukazuje se, že tvrdý boj o první místo, se souběžnou eskalací americko-čínského konfliktu, oběma aktérům mnohem víc bere, než dává. A nejen jim, ale v podstatě nám všem. Nezbývá než doufat, že to starý, nebo nový americký prezident zohlední.

 

Vít Vojta, sinolog a právník