Jak putovaly památky do Palácového musea v Tchaj-peji

Jak putovaly památky do Palácového musea v Tchaj-peji
19 / 1 / 2022 Ivana Bakešová

Když v roce 1949 opouštěla kuomintangská vláda pevninu, stačila odvézt na Tchaj-wan mimo jiné i 2 972 beden obsahujících sbírky uměleckých předmětů, původně se nacházejících převážně v Palácovém museu v Pekingu. Dnes tyto umělecké skvosty tvoří základ sbírky starého čínského umění, umístěné v impozantním Národním palácovém museu 国立故宫博物馆 na předměstí Tchaj-peje.

„Kulturní památky putující na jih“ (南迁文物) je termín používaný pro umělecké předměty, které nechala kuomintangská (dále KMT) vláda v roce 1933 odvézt z Palácového musea v Pekingu, aby je uchránila před postupující japonskou armádou. Jak praví propagační brožury, vykonaly tyto sbírky mezi léty 1933 až 1949 „pouť z Pekingu do Tchaj-peje“.

 

„Byla to strastiplná 12 000 km dlouhá pouť napříč celou Čínou, pouť, která trvala 16 let a vyhnula se všem nástrahám, které jí kladly do cesty japonské a komunistické armády“. (Yearbook of Republic of China 1997, NY, Tchaj-pej str. 350)

 

Realita byla poněkud prozaičtější. Celkem 13 490 beden (箱), obsahujících poklady nevyčíslitelné umělecké hodnoty, bylo v roce 1933 v Pekingu naloženo na železniční vagony a odvezeno nejdříve do Šanghaje a potom do Nankingu. V roce 1937 byly bedny přeloženy na lodě a proti proudu Dlouhé řeky přepraveny do provincie S´-čchuan, kde našly dočasné útočiště, stejně jako KMT vláda a spolu s ní i řada kulturních institucí a škol. Část sbírky byla uložena v místech, která dobře znají i naši turisté, například v klášterech pod horou E-mej a u sochy Velkého Buddhy v Le-šanu. Po válce se bedny (ne všechny) vrátily do Nankingu, aby byly znovu (zdaleka ne všechny) naloděny a odvezeny na Tchaj-wan.

 

Co bylo odvezeno na Tchaj-wan?

KMT vláda nechala v roce 1949 k převozu na Tchaj-wan připravit pouze část sbírky pekingského Palácového musea, ale kolekci obohatila o nejhodnotnější exponáty z jiných museí, především z Národního ústředního musea v Nankingu. Celkem k transportu na Tchaj-wan shromáždila 3 700 beden. Při nakládce posledních 1 700 beden došlo k problémům. Na přistavenou loď se vešlo pouze 972 beden a další lodě se již zajistit nepodařilo. Proto zbývajících 728 beden zůstalo v přístavu na pevnině.

 

Z původně z Pekingu odvezených 13 490 beden se tedy na Tchaj-wan v roce 1949 dostala jen malá část. Uvážíme-li, že se v odvezených 2 972 bednách nacházely i předměty z jiných museí, znamená to, že se na Tchaj-wan dostalo maximálně 22 % z Pekingu odvezených předmětů. (https://zh.wikipedia.org › wiki ›故宫博物院)

 

Velkorysé museum

Pro sbírky, dopravené na Tchaj-wan, nechala KMT vláda vybudovat velkorysé museum. Moderní budovy postavené v čínském tradičním stylu, obklopené nádhernými zahradami, projektovanými po vzoru mingských zahrad, tvoří spolu s úchvatnou scenérií okolní subtropické přírody harmonický celek, zcela ve stylu tradičního feng-šuej.

 

Palácové museum v Tchaj-peji, pro veřejnost otevřené v roce 1965, je kulturní institucí celosvětového významu. Nejen kvalitou svých sbírek, ale i způsobem, jakým je o ně pečováno, si zaslouží vysoké ocenění. Umělecká hodnota jeho exponátů i celkové umístění v pečlivě opečovávané zeleni se stalo magnetem nejen pro odborníky, ale i pro běžné turisty, v současné době i pro turisty z ČLR.

 

Celkem museum vlastní 697 490 předmětů, většinou dovezených z pevniny. Část expozic tvoří japonskými vojáky na pevnině odcizené předměty, které po podpisu mírové smlouvy v dubnu 1952 vrátilo Japonsko Číně.

 

Prospekty lákající k návštěvě Palácového musea v Tchaj-peji zdůrazňují, že sbírky představují reprezentativní průřez čínským uměním od neolitu do konce 19. století. Nabízejí kolekce starých bronzů, kaligrafie, malby na svitcích i na porcelánu, řezané nefrity i vzácné knihy. Podstatná část pochází z doby dynastií Ming a Čching. Sbírky jsou podle reklamních sloganů unikátní, protože na pevnině byla většina kulturních památek zničena.

 

Co zůstalo v ČLR?

Teprve v roce 1954, kdy se situace v nově vzniklém čínském státě poněkud stabilizovala, se vláda ČLR začala o sbírky odvezené z Palácového musea zajímat. Nalezené bedny byly postupně sváženy do Pekingu až do roku 1964. Podařilo se najít asi 11 000 beden. Průběžně probíhala inventura, při které se zjistilo, že se v Palácovém museu v Pekingu nachází celkem 1 052 653 položek. (https://zh.wikipedia.org › wiki ›故宫博物院).

 

V letech 1966 až 1971 bylo museum na příkaz vlády uzavřeno a tím byly jeho sbírky zachráněny před běsněním „kulturní revolucí“ zfanatizované mládeže. 

 

V posledních letech financuje vláda ČLR obsáhlý program restaurace památek, což bylo na mezinárodní úrovni oceněno mimo jiné tím, že Mezinárodní rada museí (International Council of Museums 国际博物馆协会) umístila do Palácového musea v Pekingu jediné oddělení nacházející se mimo Paříž, a v roce 2013 jmenovala zástupkyni ředitele Palácového musea v Pekingu paní Sung Ťi-žung 宋纪蓉, vedoucí Mezinárodního musejního školicího střediska 国际博物馆培训中心, se zodpovědností za oblast Asie a Tichomoří.

 

„Tchajwanizace“ Tchaj-wanu

Na konci 80. let minulého století došlo na Tchaj-wanu k zásadním změnám. Situace donutila KMT připustit vznik opoziční strany a přiznat, že je návrat ústřední vlády Čínské republiky na pevninu v nejbližší době nereálný. V praxi to znamenalo vzdát se požadavku neměnit před návratem na pevninu personální složení volených orgánů státní moci, neboli umožnit rodilým Tchajwancům ucházet se o vysoké funkce ve státním i stranickém aparátu. Tím byl odstartován proces hledání tchajwanské identity, provázený snahou potlačit historické vazby na čínskou pevninu.

 

Změna se dotkla i Národního palácového musea. Již není vhodné zdůrazňovat, že se jedná o instituci, která chrání poklady patřící celé Číně. Od roku 1990 je museum zmiňováno ne jako výlučná instituce, ale jen jako jedna z nejvýznamnějších kulturních institucí na Tchaj-wanu. Na seznamu museí je jmenováno na prvním místě před Národním historickým museem, Museem provincie Tchaj-wan a Tchajwanským museem umění a vedle nově založených museí, zaměřených na místní specifika, jako je Museum bambusového umění, Museum domorodého umění, Museum tchajwanského lidového umění, Etnografické museum aj.

 

Když byla v roce 1996 připravována pro USA putovní výstava sestavená ze 452 předmětů pocházejících ze sbírek Palácového musea v Tchaj-peji, dostala se na pořad dne otázka, komu vlastně tyto předměty patří. Palácové museum v Pekingu bylo založené v roce 1924, kdy generál Feng Jü-siang 冯玉祥 vypudil z paláce posledního císaře dynastie Čching Pchu Iho a palác převedl do vlastnictví státu (国立). Stejný termín má v názvu i Palácové museum v Tchaj-peji.

 

Proto vznikly během příprav výstavy v roce 1996 pochybností, zda je bezpečné vyvážet tak vzácné exponáty za hranice, když někteří obchodníci, kteří výstavu sponzorují, mají vazby na ČLR. Existovala obava, že ČLR vznese na vystavované exponáty nárok. Nic takového se, pokud víme, nestalo. Nicméně diskuse kolem zápůjček do zahraničí, i samotná paralelní existence dvou Palácových museí a jejich společná historie, odhalují hloubku kulturní provázanosti mezi Tchaj-wanem a čínskou pevninou.

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička