Jak plzeňská škodovka (ne)prodávala zbraně do Číny
Ve 20. a 30. letech minulého století mělo Československo vyspělý zbrojní průmysl a silně jej exportovalo. Úspěšným odbytištěm byla Čína. Série občanských válek a cizí agrese nutily ústřední i provinční vlády zbraně ve velkém nakupovat. Škodovy závody (ŠZ) do Číny prodávaly dřív než Zbrojovka Brno (ZB), o které jsme psali v minulém příspěvku.
Ještě jako rakousko-uherský podnik zásobovaly Škodovy závody zbraněmi mandžuský dvůr. Na samém konci 19. století navštívila Plzeň delegace mandžuské armády a objednala děla, která přijeli škodováčtí odborníci do Pekingu zastřílet těsně před vypuknutím sinchajské revoluce.
Krátce po svém vzniku v roce 1912 si první vláda Čínské republiky objednala v Evropě 4 válečné čluny, které postavila firma Arnold Karlberk v Terstu. Plzeňské Škodovce bylo svěřeno kompletní vyzbrojení plavidel, munici pak dodávala muniční továrna v Poličce. Půjčku 6 mil. Lstg. poskytly vídeňské banky.
Čína půjčku splácela jen do roku 1917, kdy vyhlásila Německu a Rakousko-Uhersku válku a kdy všechny smlouvy uzavřené s oběma nepřátelskými státy prohlásila za neplatné. Nesplacených zůstalo 4 320 000 Lstg, z nichž 1/4 náležela ŠZ.*
Obnovení předválečných kontaktů
Bez ohledu na špatnou zkušenost s Austrian Loans se ŠZ soustředily na sever Číny, kam bylo díky Transsibiřské magistrále poměrně snadné spojení. Otevřely kanceláře v severočínských městech Charbin, Mukden, Dairen (Ta-lien) a Peking. Až v roce 1925 začala pracovat kancelář ŠZ v Šanghaji a v roce 1929 kancelář v Hongkongu.
Škodovy závody byly úspěšné, pokud šlo o obchody mírové. Prodávaly do Číny lokomotivy a další železniční materiál a stavební stroje, postavily dva železniční mosty přes řeku Sungaru, jeden ještě na konci 19. století, druhý v roce 1934. Slavnostnímu uvedení druhého mostu do provozu byly přítomné obě manželky a bratr císaře státu Mandžukuo. Dnes most slouží jako lávka pro pěší.
Z úspěchů ŠZ na čínském trhu je třeba vyzdvihnout vítězství v konkurzu na stavbu největší elektrárny na Dálném východě v Ča-pej 闸北 (čtvrť Šanghaje), kterou ale krátce po uvedení do provozu zničili Japonci.
"Škodovka" se v Číně neprosadila zbrojními dodávkami
O těžké škodovácké zbraně byl na čínském trhu menší zájem než o zbraně pěchotní, nabízené Zbrojovkou Brno. Navíc zde byla silná konkurence, především německá. Německo si v Číně po první světové válce vydobylo mimořádnou pozici, jako jediná evropská země podepsala s Čínou obchodní smlouvu bez tzv. kapitulačních klauzulí. Vláda, konsolidovaná pod „poručnictvím“ Kuomintangu (KMT) v Nankingu v roce 1927, navázala s Německem intenzivní vztahy především v budování, výcviku a výzbroji armády. Ke KMT armádě byli pozváni němečtí poradci, a ti, pochopitelně, lobovali za výrobky německých a kapitálově propojených firem. Nejobávanějšími konkurenty ŠZ byly firmy Rheinmetall a Bofors.
Nesplněný slib
Určitá naděje se Škodovým závodům začala rýsovat v roce 1932, kdy ministr Beneš z tribuny Společnosti národů jako jediný z evropských státníků odsoudil japonskou agresi do severovýchodní Číny. Tehdejší ministr financí nankingské vlády T. V. Sung (Sung C´-wen 宋子文) přišel ministru Benešovi osobně poděkovat a při té příležitosti slíbil, že jako projev díků Čína u československého zbrojního průmyslu objedná zboží za 150 mil. franků. Slib vzbudil ve ŠZ velké naděje na zmírnění následků hospodářské krize, ale po dlouhém jednání nastalo zklamání. Objem zakázky se postupně snížil ze 150 mil. na 500 000 franků a i tuto poměrně malou objednávku získaly nakonec firmy německé.
V lednu 1935 byl čs vyslanec v Šanghaji pověřen sdělit ministru Kungovi (Kchung Siang-si孔祥熙), který mezi tím vystřídal na postu ministra financí T. V. Sunga (Sung Ci-wen 宋子文), že je „ministr Beneš nemile dotčen, že nankingská vláda dosud nezadala slíbenou objednávku“. H. H. Kung sice vyslanci Feitscherovi řekl, že hodlá slib svého předchůdce splnit, ale upozornil, že není možné brát výrok vážně, protože Sung „... je příliš náladový a podléhá emocím. Čankajšek odevzdává každou nabídku válečného materiálu svým německým poradcům (…), kterým svěřil vybudování, organizaci, výcvik a vyzbrojení armády. Má k nim plnou důvěru a zcela na ně spoléhá.“ (Archiv MZV Praha, fond IV. kr. 480, Feitscher 16.1.1935)
Jeden z tajných informátorů šanghajské kanceláři ŠZ důvěrně sdělil, že T. V. Sung tvrdí, že žádný slib ministru Benešovi nedal, jen prý poděkoval za podporu a řekl obecně, že jeho země bude děkovat zemi Dr. Beneše prostředky obchodu.
Tajná kancelář UNONO
Zmíněný informátor byl jedním z vysokých KMT úředníků, které si ŠZ platily s cílem „finančně zainteresovat vlivné čínské osobnosti ve prospěch čs zbrojního průmyslu“. Tuto delikátní činnost svěřily utajené kanceláři UNONO, založené v roce 1933. Korespondence kanceláře UNONO je plná šifer. Většinu jmen osob, které byly na jejím seznamu, se nám rozšifrovat nepodařilo, ale bezpečně víme, že mezi příjemci provizí poskytovaných z tajného fondu UNONO byly některé vysoce postavené osobnosti, například obávaný velitel tzv. „modrých košil“, podle zástupce ŠZ „nejdůvěrnější pravá ruka Čankajška. Má plnou moc ve věci potírání rudých v celé Číně“.
Na seznamu podplacených informátorů byl i strýc sourozenců Sungových, tj. strýc manželky Čankajška, manželky ministra H. H. Kunga a jejich bratra ministra T. V. Sunga, neboli člen rodiny, která v té době ovládala Čínu politicky i ekonomicky. Tento informátor byl údajně užitečný tím, že zástupce ŠZ informoval o zákulisí vztahů mezi německými vojenskými poradci a Čankajškem.
Prostředníkem mezi ŠZ a vládou v Nankingu byl i agent Wu Ťin 吴晋, o kterém již víme, že zprostředkoval většinu obchodů pro Zbrojovku Brno. Přes všechnu snahu agendu kanceláře UNONO utajit, byl Wu Ťin o UNONu překvapivě podrobně informován. Mimo jiné ředitele kanceláře předem upozornil, že se slibované, dlouho připravované, a s nadějí očekávané přijetí představitele ŠZ u Čankajška neuskuteční. A měl pravdu. Čankajšek se skutečně na poslední chvíli omluvil a představitele ŠZ nikdy nepřijal.
Na radu Wu Ťina zaslaly ŠZ 23.7.1935 Čankajškovi dopis, kterým KMT armádě učinily konkrétní nabídku na polní děla s ráží 75 mm, na středně těžká děla pro obranu pobřeží kalibru 150 mm a na další válečný materiál. Čankajšek reagoval tím, že vydal „resoluci generalissima“, ve které mj. napsal: „ ...V případě, že ceny jsou rozumné a jakost výborná, v projednávání obchodu může být pokračováno a nemusí proto být podceňován. Prosím, jednejte přímo s ministrem Kungem a s generálem Da Vi Yui.“ (Jméno je zkomolené záměnou příjmení za druhou slabiku jména. Zmíněný generál se jmenoval俞大维, v české transkripci Jü Ta-wei.) Byl vedoucím technického úseku nákupního oddělení válečné rady. V materiálech UNONO se nám ho podařilo identifikovat pod šifrou WAGEN, u které je poznámka: rozhodl o koupi Bofors. Jednání pochybné.)
Nová jižní vláda v Kantonu
Po obsazení Mandžuska Japonskem v roce 1931 se armáda „mladého maršála“ Čang Süe-lianga张学良, o kterém víme, že byl jedním z nejlepších klientů ZB, stáhla do provincie Šen-si, kam byl přístup jen přes pouště Střední Asie. Tím naděje na obchod čs zbrojovek se severovýchodem Číny usnula nadobro. Ale Čang Süe-liangova armáda zanechala v Mukdenu větší počet čs zbraní, které zabavili Japonci. Ocenili jejich kvalitu a projevili zájem. I když to byly zbraně pocházející z Brna, ŠZ se chopily příležitosti a vyslaly svého delegáta do Tokia. Tak v roce 1932 přibyl díky neuspořádaným poměrům v Číně čs zbrojovkám na Dálném východě další klient.
Zároveň náhradou za severovýchod získaly ŠZ zakázky od nové vlády v Kantonu, v jejímž čele stáli guvernéři provincií Kuang-tung a Kuang-si, kteří odmítali kapitulantskou politiku pravého křídla KMT a připravovali se na válku s Japonskem.
Kantonská vláda měla vlastní finance a vlastní kontakty v zahraničí. Ústřední čínská vláda v Nankingu jí nemohla samostatné obchodní transakce zakázat, ale aby měla o aktivitách Kantonu přehled, nutila jeho klienty žádat v Nankingu o dovozní povolení, tzv. „chu-čao“. Zatímco na mírové obchody vydával Nanking dovozní povolení pro Kanton bez problémů, nevydával je na obchody zbrojní. Ale protože neměl možnost dodržování vlastního nařízení kontrolovat, řada zahraničních firem, včetně brněnské Zbrojovky, dodávala Kantonu zbraně bez dovozního povolení nankingské vlády.
ŠZ si v Kantonu zajistily několik velmi lukrativních mírových zakázek: „Získali jsme velké objednávky – celé továrny – v Kantonu“, hlásily ŠZ ministerstvu národní obrany: „Držitelé moci v Kantonu dávají nám přednost pro výbornou jakost, osobní styky a oblibu ČSR, která nemá politických zájmů. ...Platí ve volných devizách. Žádají i zbraně, ale my vyžadujeme „chu-čao“ od Nankingu, ačkoli veškeré světové firmy dodávají do Kantonu bez „chu-čaa“. Nanking přes sliby, které dal Sung Benešovi, neobjednal nic, přestože jsme vynaložili mimořádné úsilí a výdaje. Všechno Němci. ... Potřebujeme udělat gesto a tento týden oznámit maršálovi Cheng Chi-tangovi (Čchen Ťi-tchang 陈济棠), že jsme ochotni dodat zbraně bez „chu-čaa“. …Jižní provincie jsou mnohem spořádanější než Nanking, jehož režim je slabošský a života neschopný.“ (Archiv MZV, f.IV., kr. 480. Noticka ŠZ 13.6. a 16.6.1936)
Ministerstvo národní obrany Škodovým závodům vyvážet zbraně do Kantonu bez „chu-čaa“ nepovolilo, aniž důvody svého rozhodnutí uspokojivě zdůvodnilo.
Po vystupňování japonské agrese v roce 1937 se jihočínští generálové podřídili vládě v Nankingu a generál Čchen Ťi-tchang navštívil ŠZ v Plzni, ne jako představitel vlády kantonské, ale jako člen „ústřední exekutivní rady“ ústřední vlády se sídlem v Nankingu. Na podpis nových kontraktů na nákup zbraní ale bylo v té době již pozdě. Situace se přiostřovala nejen na Dálném východě, ale i v Evropě a československé zbrojovky musely přednostně plnit zakázky pro československou armádu.
Úvěr ve výši 10 mil Lstg
V květnu 1937 odjel ministr H. H. Kung do Evropy, aby se účastnil korunovace anglické královny a svého dvouměsíčního pobytu využil mj. ke sjednání úvěrů. Největší úvěr poskytla Číně Velká Británie, celkem tři půjčky v celkové hodnotě 27 mil Lstg. Také zástupcům Škodových závodů se podařilo využít pobytu H. H. Kunga v Evropě ke sjednání úvěru, a to ve výši 10 mil Lstg, na nákup čs zboží mírové i zbrojní povahy.
Podpis dohody o tak obrovském úvěru vyvolal pozornost našeho i světového tisku. Čs. tisk především zdůrazňoval, že obchody, realizované v rámci tohoto úvěru, zaměstnají mnoho čs továren a velký počet dělníků.
Čs. vláda, stejně jako vláda Velké Británie, podmínila realizaci úvěru urovnáním konfliktu čínsko-japonského. Protože, jak víme, tato podmínka splněna nebyla, k realizaci úvěrů nedošlo. Pokud víme, z kontraktů, které Kung v Londýně podepsal, se realizoval pouze kontrakt na nákup kulometů a pušek od Zbrojovky Brno, o kterém jsme psali v první části tohoto příspěvku.
Dohoda se ŠZ byla podepsána 8.8.1937, to znamená měsíc po incidentu u Mostu Marka Pola, který považujeme za začátek čínsko-japonské války. Do konce roku 1937 obsadili Japonci hlavní město Nanking a zablokovali celé čínské pobřeží a Velká Británie uzavřela Barmskou cestu, takže by stejně nebylo možné zakoupené zbraně čínské armádě dopravit.
Úmyslná dezinformace
Přestože je nesporné, že v meziválečném období ŠZ přes značné úsilí a finanční oběti v Číně se zbraněmi neuspěly, i dnes se ještě můžeme v tisku nebo v některé z publikací dočíst, že ŠZ prodávaly zbraně do mnoha zemí, mj. i do Číny. Tato dezinformace přežívá, protože se firma z propagačních důvodů snažila svůj neúspěch tajit a nepravdivé zprávy o svých zbrojních obchodech s Čínou nedementovala, nebo je dokonce sama úmyslně šířila. Když se zástupce ŠZ v Šanghaji dotazoval, jakými argumenty má vyvracet japonské protesty proti údajnému prodeji plzeňských zbraní do Číny, dostal tuto odpověď: „Myslíme, že... není nutné, abyste vynakládali jakékoli úsilí k tomu, aby se japonské kruhy... přesvědčily, že tomu tak není. … Jakoukoli zmínkou o tom, že jsme v Číně dosud neprorazili, by byl oslaben zájem o náš „stock“. (PA ŠZ, Čína, sever, zbrojní 1935-38, Urbánek pro Prahu 9.12.1938)
V archivu ŠZ jsme našli celou složku fotokopií nadepsanou „Blafování kvůli zvýšení ceny akcií“.
*Jednání o podmínkách úhrady dluhu za Škola Loans se táhlo s přestávkami a s různými obměnami až do roku 1950. Čína dluh přiznávala, ale z důvodů složité vnitropolitické a hospodářské situace splátky odkládala. Zástupce ŠZ Marc Rosenthal se v roce 1922 snažil věc vyřešit tím, že úplatkem zainteresoval ministra financí pekingské vlády Luo Wen-kana罗文干. Pokus o korupci nezůstal utajený, ministr byl zatčen a aféra Škoda Loans vyvolala jednu z vládních krizí, které pekingskou vládu ochromovaly po celou dobu její existence. Po skončení všech válek, které Čínu devastovaly před rokem 1949, se ŠZ pokusily jednání o půjčce obnovit, ale československá vláda prohlásila vymáhání starého dluhu u vlády ČLR za politicky nevhodné a dala příkaz neproplacené směnky znehodnotit.
Ivana Bakešová, sinoložka a historička