Jak JFK vyměnil Nizozemce za Indonésii, aby Nová Guinea nezískala nezávislost

Jak JFK vyměnil Nizozemce za Indonésii, aby Nová Guinea nezískala nezávislost
29 / 10 / 2021 Pavel Zvolánek

Nizozemská koloniální vláda nad Indonésií, vedená pod názvem Nizozemská východní Indie, začala na konci šestnáctého století na souostroví Moluky a trvala 350 let. Její poslední kapitola se dopsala před devětapadesáti lety v newyorském sídle OSN. Tady se po vleklých jednáních zrodila dohoda o správě nad západní polovinou druhého největšího ostrova světa – nad Novou Guineou.

Rozsáhlá oblast o velikosti srovnatelné s šesti Českými republikami byla v koloniálních časech známá jako Nizozemská Nová Guinea, Západní Nová Guinea, pro Indonésii se spor o toto území zase stal zápasem o Západní Irian. Pod indonéskou vlajkou tento region dostal v roce 1973 název Irian Jaya a nyní administrativně spadá pod indonéské provincie Papua a Západní Papua. Z diplomatického hlediska se dohoda, podepsaná v New Yorku 15. srpna 1962 stala indonéským vítězstvím, završujícím sedmnáct let trvající úsilí, směřující k převzetí území, tvořícího téměř čtvrtinu rozlohy dnešní Indonésie. Cesta k newyorským protokolům však nebyla zcela samozřejmá a provázely ji četné zvraty i dramatické události.

 

Indonéská nezávislost

Dne 17. srpna 1945 vyhlásila Indonésie nezávislost, ale velká část její ekonomiky nadále zůstávala v rukou nizozemských firem a Nizozemsko nehodlalo svou kolonii opustit. Po čtyřech letech bojů Evropané sice museli v roce 1949 přijmout, že jejich snaha o rekolonizaci neuspěla, během jednání u kulatého stolu se však obě strany nedokázaly dohodnout na statutu poslední části bývalé kolonie.

 

Nizozemsko sice přišlo o největší část své koloniální říše, ale stále se nevzdávalo naděje, že Nová Guinea nepůjde stejnou cestou jako Jáva nebo Sumatra. Svůj nárok opíralo o to, že obsadilo v podstatě liduprázdnou zemi, která by měla patřit tomu, kdo se v ní usadil jako první. Nizozemsko si jednu z nezaostalejších oblastí na světě nadále hodlalo ponechat pro případné sebeurčení původních papuánských obyvatel, jakmile tito domorodci dostatečně „dospějí“.

 

Nezávislost Nové Guineje?

Rozsáhlé, obtížně přístupné území Nové Guineje zůstávalo po dlouhá léta bílým místem na mapě a v některých částech je tomu tak i dnes. Samotná nizozemská koloniální správa zde nekontrolovala více než pět procent celého řídce osídleného teritoria. Ještě dnes zde žijí přibližně pouhá dvě procenta obyvatel 276 milionové Indonésie. V roce 1971, kdy se indonéská populace blížila 118 milionům, na Západním Irianu nedosahovala ani jednoho milionu. Odlehlá vysokohorská údolí po staletí obývala etnika, nacházející se jednou nohou ještě v době kamenné. Tyto izolované kmeny nikdy nebyly kolonizovány a vůbec netušily, že o jejich území se vede nějaký spor.

 

Z nizozemského pohledu by předání teritoria do indonéských rukou znamenalo jen nahrazení jedněch koloniálních správců druhými, výměnu bílého kolonialismu za barevný. Zatímco Nizozemci namítali, že obyvatelé sporného území jsou Melanésané, fyzicky, etnicky i kulturně odlišní od Indonésanů, podle indonéského prezidenta Sukarna byla tamní kultura odvozena z legendárních ostrovů koření Moluk a jako taková vždy náležela k Indonésii.

 

Smrt tajemníka OSN a indonéská revoluce

Pokud vůbec kdy existovala nějaká šance na papuánskou nezávislost, rozplynula se 18. září 1961, poblíž letiště Ndola na území dnešní Zambie, kde se zřítilo letadlo s generálním tajemníkem OSN Dagem Hammarskjöldem na palubě. Podle některých pozdějších indicií nemuselo jít jen o obyčejnou nehodu, ale pro zastánce papuánské samostatnosti tato havárie znamenala zejména ztrátu velkého podporovatele a propagátora rozsáhlé rozvojové pomoci, zprostředkované OSN. Neúčast domorodých zástupců na pozdějších jednáních o podobě správy jejich území, nechala otevřený prostor pro budoucí spory, reprezentované dodnes neukončenými snahami o dosažení samostatnosti, ať již politickými prostředky, nebo ozbrojenými frakcemi Organizace svobodné Papuy (OPM).

 

Pro indonéského prezidenta Sukarna připojení Západního Irianu znamenalo naplnění jeho revoluce a zkompletování země v hranicích popsaných svými nejzazšími body od Sabangu po Merauke. Takto svoji Indonésii koncipoval již od samého počátku, o jejím územním rozsahu bylo rozhodnuto pod japonským dohledem na sklonku druhé světové války, kdy Japonsko začalo připravovat exitovou strategii pro okupovanou Nizozemskou východní Indii. Sukarno a jeho vice prezident Mohammad Hatta dostali na stůl tři teritoriální varianty, zatímco Hatta, který strávil jako politický vězen rok v internaci na Nové Guineji, odmítal připojení tohoto území k nově se rodící samostatné Indonésii, Sukarno a většina jeho spolupracovníků zastávala opačný názor.

 

„Proč chcete Novou Guineju, která Nizozemce stojí víc, než z ní dostanou?“ ptal se Sukarna během jeho návštěvy Spojených států americký prezident John F. Kennedy. „Je to naše země a jako taková by měla být svobodná,“ odpověděl Sukarno. Kennedy sice preferoval ponechat řešení sporu na bedrech OSN a vyhnout se tak nutnosti otevřeně si vybrat mezi spojencem z NATO a Indonésií, ale po Hammarskjöldově smrti mu nezbývalo než jednat. Americký prezident si uvědomoval, že čas evropské koloniální vlády končí a během svého vystoupení v OSN v roce 1961 potvrdil, že podporuje svět svobodných a rovnoprávných států. „V rámci naší odpovědnosti v těchto záležitostech má moje země v úmyslu být účastníkem a nikoli pouhým pozorovatelem tohoto mírového a rychlého přechodu národů od postavení kolonií k partnerství rovných. Tato pokračující vlna sebeurčení, která je tak silná, má naše sympatie a podporu."

 

Cena za protikomunistické spojenectví

Pro Kennedyho Nová Guinea představovala cenu, kterou byl ochoten zaplatit za posílení amerického vlivu v Indonésii a zabránění tomu, aby se nová republika stala dalším územím, kde moc převezmou komunisté. Kennedy si uvědomoval, že pokud bude pokračovat v pronizozemském postoji, na konečném výsledku nic nezmění a hrozí, že Indonésie se stane další kostkou domina, která spadne do komunistického orbitu. Realita studené války diktovala postoj, kdy Západní Irian pod indonéskou červenobílou vlajkou představoval menší hrozbu než celá Indonésie, nacházející se za železnou oponou. Ze strategického hlediska nemělo sporné území takový význam, aby v případě, že komunisté ovládnou celou Indonésii, změnila jeho ztráta rozložení sil. Sázka na OSN skončila, čas vypršel.    

 

Nizozemci netušili, že jejich spojenci z NATO již, v přetahované o poslední zbytky jejich kolonie, nestojí na jejich straně. Do Indonésie tajně proudily miliony dolarů z amerických zdrojů na podporu Sukarnova nároku. Americký zájem ukončit koloniální vládu podporovaly i některé nizozemské firmy, kterým hrozila v Indonésii ztráta investic. Kampaň zaměřenou proti nizozemským hospodářským zájmům zahájila indonéská vláda již v roce 1957, v jejím rámci došlo k odebrání přistávacích práv letecké společnosti KLM, převzetí námořní linky Koninklijke Paketvaart-Maatschappij (KPM) i dalších nizozemských podniků a k odchodu deseti tisíc Nizozemců.

 

Proindonéský postoj USA

Na konci roku 1961 americký poradce pro národní bezpečnost McGeorge Bundy doporučil Kennedymu zaujmout proindonéský postoj. Kennedyho poradci doufali, že najdou řešení, při kterém si Nizozemsko zachová tvář. V březnu 1962 byly v Middleburgu ve Virginii bez předběžných podmínek zahájeny Američany zprostředkované tajné rozhovory na úrovni velvyslanců. Zatímco ve Spojených státech jednali diplomaté, Sukarno neustával ve svém tlaku a pokračoval v krocích, které měly Nizozemcům zabránit ve vytvoření samostatného státu Západní Papua a znemožnit tak předání území Indonésii. Na mezinárodním fóru Indonésie získávala sympatie pro svůj plán již na asijsko-africké konferenci, konané v roce 1955 v indonéském Bandungu, v lednu 1962 Egypt uzavřel nizozemským lodím Suezský průplav, na protest proti politice jejich vlády. 

 

Dne 19. prosince 1961 vydal Sukarno dekret o zřízení Trojího lidového velení (Trikora) s cílem převzít Západní Irian. Revolučním slovníkem měli obyvatelé Indonésie rozdrtit nizozemskou koloniální snahu o vybudování loutkového papuánského státu, vyvěsit červenobílou vlajku v Západním Irianu jako součásti Indonésie a připravit se na všeobecnou mobilizaci. Hrozba indonéského útoku doslova visela ve vzduchu. Vojenská operace Mandala měla z rukou Evropanů definitivně vyrvat poslední část jejich koloniálního dědictví.

 

Vojenské střety

Na ostrovech Kei se nalodila stovka indonéských vojáků a k pobřeží Západního Irianu zamířily tři torpédové čluny. Na palubě jednoho z nich se nacházel Yos Sudarso, zástupce velitele indonéského námořnictva. Sudarso nesouhlasil s podobou akce a účastnil se jí proto, že nechtěl opustit své muže. A tak se 15. února 1962 jeho jednotka střetla se dvěma holandskými torpédovci. Na obou stranách stáli velitelé, kteří se dobře znali. Sudarso prošel nizozemským výcvikem a kapitán lodě, která na něho zahájila palbu, byl jeho bývalým spolužákem. Pro indonéskou stranu výsledek střetnutí znamenal zdrcující porážku, společně se Sudarsem zahynulo sedmapadesát dalších vojáků.

 

Nizozemský kapitán později navštívil vdovu po svém spolužákovi a zůstali doživotními přáteli. Nešlo o jediný případ, kdy se lidé podílející na konfliktu na Západním Irianu ocitali na různých stranách barikády. Velení operace Mandala převzal generál Suharto, jako první důstojník seskočil padákem na území nepřítele podplukovník Untung. O tři roky později tito bývalí spolubojovníci stáli proti sobě v Jakartě během neúspěšného pokusu o puč. Zatímco generála Suharta tento převrat vynesl na dvaatřicet let do prezidentského křesla, podplukovník Untung skončil před popravčí četou.

 

Přes úvodní porážku Indonésie během následujících měsíců úspěšně infiltrovala na Západní Irian téměř dva tisíce vojáků a připravovala se na útok proti nizozemské vojenské základně na ostrově Biak, kde plánovala nasadit síly čítající 7000 výsadkářů, 4500 příslušníků námořní pěchoty a 13000 vojáků. Vojenské dokončení operace Jayawijaya však přerušil podpis dohody v New Yorku.

 

Americká zrada nizozemských spojenců?

Náčrt plánu amerického diplomata Ellswortha Bunkera navrhoval, aby Nizozemsko předalo kontrolu nad Novou Guinejou neutrálním zástupcům OSN, postupně nahrazenými indonéskými správci, kteří měli následně uspořádat pro domorodce referendum. Podle zástupců Nizozemska šlo o šokující zradu ze strany Spojených států. Byla to jedna z hořkých pilulek, které muselo Nizozemsko spolknout od někdy až příliš upřímně hovořících Američanů. Konečná dohoda však OSN vyhradila jen minimální roli a umožnila faktické předání území pod indonéskou kontrolu se stanovenými parametry následného plebiscitu, který měl obyvatelům Západního Irianu umožnit rozhodnutí o jejich budoucnosti. Dne 15. srpna 1962 byla v New Yorku podepsána finální dohoda, o devět měsíců později, 1. května 1963, nizozemská přítomnost v regionu definitivně skončila.  

 

Útěk před problémem Nové Guineje

V říjnu 1969 přijalo Valné shromáždění OSN v poměru 84:0 rezoluci, která vzala na vědomí naplnění dohody z roku 1962, završené referendem. V plebiscitu, konaném 14. července a 2. srpna 1969, se 1025 mužů a žen vybraných indonéskou stranou jednomyslně vyslovilo pro indonéskou kontrolu nad Západním Irianem. Třicet zemí se během jednání OSN zdrželo hlasování, některé africké státy v čele s Ghanou celý proces označily za akt muslimského imperialismu a asijského rasismu a navrhly uspořádat v roce 1975 druhé hlasování, ale na půdě OSN převládla nálada zbavit se jednou provždy celého problému. Indonésie společně se Spojenými státy zablokovala přijetí dodatku a výsledky referenda uznalo i Nizozemsko. Indonésie tak nabyla kontury, které si vysnil otec nezávislosti Sukarno - od nejzápadnějšího Sabangu po nejvýchodnější Merauke.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii