Jak by vypadaly katolické hřbitovy, kdyby Římané nikoho neukřižovali

Jak by vypadaly katolické hřbitovy, kdyby Římané nikoho neukřižovali
14 / 4 / 2022 Vít Vojta

Jaroslav Panuška, mistr štětce s velikou fantazií a ještě větším srdcem, „unesl“ v srpnu 1921 Jaroslava Haška z nenávistné Prahy do tiché Lipnice a v místní hospodě mu předplatil byt a stravu. Proč?  Aby pracoval na Švejkovi. Přímo tak přispěl ke vzniku tohoto klenotu české i světové literatury. Ale kdo Jaroslav Panuška, tento polozapomenutý velikán, vlastně byl?

Nemocnému Jaroslavu Haškovi (1883-1923) tehdy zbývalo už jen šestnáct měsíců života. Dobrého vojáka Švejka psal a vydával časopisecky dosud jen po kouskách. Přitom se rozptyloval a marnil v náhodných setkáních, zmatku pražských hospod a v nekončících nepřátelských útocích všech „správných Čechů“. Panuškovi, s darem naslouchat každému, ale okamžitě zapomínat vše zbytné, byl však náboj Haškova románu určitě dávno jasný.

 

Jaroslav Panuška (1872-1958) byl totiž stejně jako Hašek poutníkem. Už v desíti se prý vydal sám malovat Karlštejn. V osmnácti šel za otcem kartografem pěšky celé dva měsíce až do Bosny (700 km) a cestou se živil malováním portrétů. Na pražské akademii začal figurální malířství u Maxe Pirnera, pak se ale dostal mezi žáky geniálního krajináře Julia Mařáka.

 

Přízraky a duchovno

K veřejnosti probleskává z Panuškova díla hlavně to zvláštní – obrazy vodníků, upírů, bludiček a démonů, kde balancuje od freudovské hypnózy přes pohádkové ilustrace až k anekdotě, ale on hledá dál – předkřesťanský duchovní svět. Přidává se k zakladateli archeologie Josefu L. Píčovi (1847-1911), a maluje při vykopávkách. Seznámen s prehistorií pak jako první ilustruje slavné Štorchovy Lovce mamutů.

Dva mamuti (1918), ilustrace ke knize Eduarda Štorcha Lovci mamutů   

 

Panuškovy vhledy do minulosti neidealizují v duchu soudobé módy „holubičí povahu“ Slovanů, ale mapují skutečný život a duchovní představy dávnověku. Panuška studoval dobovou odbornou literaturu a Palackého Dějiny znal do detailu. V roce 1906 jej v tomto směru ještě více ovlivnila výstava ruského malíře Nikolaje Konstantinoviče Roericha, který se věnoval prehistorickým výjevům, archeologiii a později hinduistické a buddhistické mystice.

 

Noční pochůzky v plenéru

Panuška byl celý život ochoten dlouze procházet slibné lokality (prochodil kus Slovenska, Polska, Podkarpatské Rusi a Balkánu), a když si našel předlohu, třeba starý hrad, obcházel jej ještě ve velikém, mnohakilometrovém kruhu, aby vybral ten nejlepší pohled. K vystižení „nočních strašidel“ musel svá místa a inspirace hledat přirozeně i v tichu noci.

 

Vytvořil tenoučké upíry s hypnotizujícíma očima, prolézající klíčovou dírkou, rybí vodníky, lesní strašidla a oživlé stromy tak působivě, že by se od něj mohla učit i J. K. Rowlingová a obrazem „Zaklínač“ (1902), jako by o století předběhl dobu. Desítkami let zkoumání pohanských obětišť, hřbitovů, popravišť a rozpadlých hradů si osvojil mistrovské vymalování atmosféry nočního strachu.

 

Specifická je u Panušky šibenice, slovo, při kterém každého trochu zamrazí. V obrazu šibeničních vrchů dotváří šibenicí celé téma, dává jí výš nad terén a „vymezuje“ jí zobrazený svět. Panuška tu však něčím, možná světlem a klidem, strach záměrně rozbíjí a adresátům připisuje: Šťastný nový rok Vám přeje, Panuška.  

Novoroční přání z 26.12.1906, pero, tuš, akvarel, lepenka, 9,4 x 14 cm

 

Velmi podstatné však je, že Panuškovy zírající přízraky nebývají jen děsivé, naopak, někde v hloubce je cítit grotesknost a drsný panuškovský humor. Proto se odborníci, například skvělá Martina Schneiderová, shodují, že Panuškův symbolismus je dalek dekadence a Panuška je přímo opak labilního dekadentního umělce. Pozérství a sebestylizace jsou mu bytostně cizí.

 

Laskavý silák a veselá kopa

Panuška byl podle vzpomínek přítele Josefa Lady laskavý a rád pomáhal lidem v nesnázích. Ilustrativní je jeho pomoc zpitému řeholníkovi, kterého jednou našel ve vinárně, kde pro něj škodolibý vrchní už zavolal „obecní truhlu“ pro opilce a těšil se, jak jej odvlečou na strážnici. Panuška vrchního okřikl a podroušeného mnicha drožkou okamžitě odvezl do kláštera. Za odměnu dostal volný vstup do klášterní knihovny, a pak učil ostatní, že dobrý skutek se vždy vyplatí.

 

Josef Lada také vzpomíná, že urostlý Panuška „býval silák … zdravím a silou zrovna kypěl“. Panuška sám uznává, že byl v mládí otužilý, často plaval ve vltavském Podskalí, také cvičíval v Sokole pod slavným Jindřichem Vaníčkem (1862-1934), výborným veslařem, šermířem a rohovníkem.

 

Vedle pomoci bližním ale uměl i kanadské žertíky, spolužák Alois Kalvoda přibližuje při vzpomínce na Julia Mařáka „nápad čistě panuškovský“, totiž „vecpati do Slavíčkovy porculánky mrtvou myš, maskovat ji shora hrstkou tabáku, aby (Antonín) Slavíček, který se na ranní „bafanec“ těšil nejvíce, měl otrávený celý den“.

 

Jiný spolužák František Kaván přišel se zajímavým postřehem o protáhle tenkých tvarech Panuškových přízraků, které mají „silný mravenčí charakter“, protože Panuška chodíval trpělivě pozorovat mraveniště a půtky mravenců.

Mor  (1903), Východočeská galérie v Havlíčkově Brodě

Živé vrby (1898), z knihy Letní noc (1905) by mohly být dokonalou inspirací Vrby mlátičky z Harryho Pottera

 

Exceletní krajinář

Ovšem Panuška je hlavně skvělým krajinářem, vrcholným mařákovcem, a sběratelé o jeho obrazy vedou dodnes na aukcích tiché, ale o to litější boje. Moravský odborník Jan Bittner ze slavného restaurátorského rodu postihl techniku na Panuškově obrazu „Poslední sníh“: „…vyznačuje se kresebností s krátkými lokálně pastózními tahy štětcem… využívá světlé papírové podložky, kterou při malbě vynechává. Svižnou skladbou barevných tahů vedle sebe dosahuje hloubky prostoru, tím prohlubuje dojem tajícího sněhu, zřetelně viditelný při odstupu od díla“.

Detail „Poslední sníh“, olejomalba na kartonu pod sklem, 51 x 68 cm, s rámem 68.5 x 84 cm, soukromá sbírka

 

Kříž nebo jiný symbol?

Závěrem Panuškova provokativní otázka: „Jaký symbol by přijalo křesťanství, kdyby Římané Krista neukřižovali, ale pověsili?“.

 

Tato otázka není nevkusná, rouhačská, ani dekadentní. Panuška ji pokládá v roce 1916, za Velké války, v rok smrti císaře Františka Josefa, kdy Rakousko-Uhersko, s celým spojením trůnu a katolické církve už dávno vykročilo k vlastní sebevraždě. Panuška má tehdy za sebou dvacet let archeologických výzkumů a hledání předkřesťanského duchovna.

 

Ukřižování se užívalo již ve starověké Persii. Doložená je poprava 6000 Spartakových povstalců na křížích v roce 72 před Kristem. Kříže bývaly často ve tvaru T, kříž ondřejský je ve tvaru X a svatopetrský je směřován hlavou dolů - z úcty k Ježíši žádali oba apoštolové o jiný způsob popravy. Misionáři přinesli návod na ukřižování i do Japonska, kde bylo v temném období Sengoku 戦国時代 vyhrazeno hlavně křesťanům.

 

V jeho kresbě na papíře Panuška vyměnil hřbitovu tradiční kříže s Ukřižovaným za jiný symbol, za šibenice s Oběšeným, a to včetně ústřední Kalvárie. Panuškův nadhled a obměna kulturního vzorce by už neměla překvapit, vždyť z vykopávek dobře znal předkřesťanská pohřebiště, dlouho kreslil židovské hřbitovy a na Balkáně se nutně seznámil i s muslimskou pietou.

Jak by vypadal katolický hřbitov, kdyby byli Římané místo křižování věšeli... (1916) kombinovaná technika, papír, 33 x 48, 5 cm, Východočeská galerie v Pardubicích

 

S katolíky přitom udržoval přátelské vztahy, dokonce i s arcibiskupem Františkem Schönbornem (1844-1899), kterého prý podle Josefa Lady trvale oslovoval „pane Švarcnberk“. U kleriků si stejně jako u každého cenil nejvíc upřímného lidství a schopnosti zasmát se vlastním chybám, jak cituje Ladu znalkyně Panuškova díla Martina Schneiderová: „…miloval kněžstvo, katechety, faráře a děkany, ale jenom neabstinenty“.

 

Blackmetalovou skupinu Master's Hammer inspiroval obraz dokonce k písni Panuška v albu Vagus Vetus (2014), kde je ovšem text „na obrazech Jaroslava Panušky, dekadence vystrkuje parůžky…“ podřízen rýmu, nikoliv skutečnosti, jak je zmíněno výše.

 

Životní cesta

Během dlouhého života zažil Jaroslav Panuška světové války, státní převraty a českou podřízenost Vídni, Paříži, Berlínu a Moskvě. Prožil také spirituální proměny společnosti a měnící se přístup k odvěkému lidskému strachu ze smrti a neznáma. A o to více může v čase Velikonoc inspirovat - jeho humorným nadhledem, laskavostí a nezdolným pracovním úsilím. 

 

Vít Vojta, sinolog a etnolog

 

 

Zdroje a užitečné odkazy:

Martina Scheiderová: Jaroslav Panuška (1872-1958). Od Pohádky k vědě. Brno 2008.

https://is.muni.cz/th/h19pk/Jaroslav_Panuska-komplet.pdf

https://www.jaroslavpanuska.cz

https://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/strasidla-jaroslava-panusky

https://www.databazeknih.cz/knihy/jaroslav-panuska-1872-1958-476744

https://www.databazeknih.cz/knihy/panuska-380196

https://www.roerich.org/roerich-paintings-selected.php

 

Hašek, J., Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Praha 1951, s. 446.

Štorch, E., Lovci mamutů, Praha 1918 (1. vyd.).