Írán hraje šachy ve vroucím kotli Středního východu

Po původních neúspěších se USA rozhodly změnit taktiku. Nejprve provedly mohutné útoky na íránská vojenská zařízení přímo v Hormuzu. Cílem bylo snížit schopnosti Íránu útočit na proplouvající lodě a tím mu sebrat z ruky velké eso, kterým je právě možnost blokovat průjezd tímto strategickým místem. Útok byl částečně úspěšný. Íránské raketové systémy v blízkém okolí byly oslabeny. Írán však může útočit z jakékoliv části svého území.

 

Lepším tahem bylo zasažení značné části íránských radarů na tomto strategickém území, což Íránu zkomplikovalo možnost proplouvající lodě detekovat, identifikovat a zaměřit. Někteří experti tak začali tvrdit, že je Írán v noci de facto slepý. Průplav úžinou se měnil dle denní doby – přes den zde hrozilo velké nebezpečí zasažení, ale v noci se americkému námořnictvu dařilo některé lodě bezpečně navigovat určitými částmi průlivu. Počet lodí schopných úžinou proplout tak částečně stoupl, ale nikoli výrazně. Írán navíc do jisté míry zničená zařízení opravil a situace se brzy vrátila do starých kolejí.

 

USA se poté rozhodly zvýšit tlak ekonomický. Samotný ekonomický tlak by byl pravděpodobně nejúčinnější metodou, pokud by byl realizován od samého počátku konfliktu a bez vojenského útoku. Hospodářská situace země byla již před válkou velmi špatná a stále se zhoršovala. Nespokojenost obyvatel neustále rostla. Pokud by pokračoval tlak ekonomický kombinovaný s promyšlenou podporou íránské opozice, měl by íránský režim velké problémy. Útok však přesvědčil obyvatele o nutnosti bojovat proti zahraničnímu agresorovi bez ohledu na to, zda to pomůže vlastní nepopulární vládě, nebo ne.

 

Situace v zemi je nyní velmi těžká a lidé přežívají s velkými obtížemi. Vyrostla ovšem ohromná solidarita, vnitřní soudržnost a schopnost vydržet i velmi drsné podmínky. Je otázkou, jak dlouho jsou lidé schopni takový tlak vydržet, pád režimu v blízkém časovém horizontu je však nepravděpodobný. Zvýšený ekonomický tlak tak přišel ve špatný moment a na špatném místě.

 

USA kontrolují plavbu po vnější straně průlivu. Íránu se tak opravdu nedaří tímto průlivem téměř nic vyvážet. Našel si však jiné cesty, především přes Kaspické moře a přes pozemní trasu. Nenahradí to sice průplav Hormuzem, ale může to udržet zemi po delší dobu při životě, i když za ztížených hospodářských podmínek.

 

K americkému embargu se totiž nepřidaly sousední státy. Země jako Pákistán, Tádžikistán a Irák embargo otevřeně odmítly s tím, že je pro ně nemožné ho dodržovat. Další země jako Turecko se oficiálně nevyjádřily, ale de facto ho rovněž nedodržují. Hlavní je navíc, že se embargem odmítá vůbec zabývat Čína a Indie – tím tento krok do značné míry ztrácí smysl.

 

Další tah na šachovnici: rychlý postup Húthíjů

Írán evidentně hraje šachovou hru a dělá jeden krok za druhým. Nikdy neukáže všechny karty hned. Tak, jako na počátku konfliktu vypadalo, že nemá žádné zbraňové systémy a jeho vláda brzy padne, a teprve poté se začal efektivně bránit, ani nyní nikdo nečekal tento krok. Jemenští Húthíjové se pustili do rychlé ofenzívy a obsadili většinu jemenského pobřeží při Rudém moři a hlavně strategicky klíčovou trasu u Báb al-Mandab, tzv. Brány slz. Jedná se o strategické místo, které slouží jako náhradní trasa v případě problémů v Hormuzu. Saúdi proto budovali produktovody na západní pobřeží, aby právě přes toto místo své produkty přepravili dál. Húthíjové i tuto trasu zcela uzavřeli.

 

Americké útoky donutily Húthíje částečně se stáhnout z některých otevřených pozic, ale ani tak jim nezamezí trasu kontrolovat a napadat proplouvající lodě. Moc k tomu nepotřebují. Stačí, když se v horách schová skupinka bojovníků, kteří občas vystřelí jednoduchou střelu nebo dron. Stejně tak jako v případě Hormuzu i zde stačí pouhá hrozba zasažení proplouvající lodě. Žádná pojišťovací firma ji nepojistí a rejdařská společnost si netroufne ji touto nebezpečnou trasou poslat. Trasa je tak de facto zablokována stejně jako Hormuzský průliv.

 

Kromě této trasy útočí Húthíjové přímo na saúdské území. Poškodili mnohá ropná zařízení a narušili také ropovod, který měl ropu odvádět na druhé pobřeží, aby se vyhnula přístavům v dosahu Hormuzského průlivu. Málokdo si uvědomuje, co to vlastně znamená. De facto je zablokována obrovská část světových obchodních tras. Zbývá pouze cesta kolem Afriky, což je velmi nákladná záležitost. Ceny ropy tak vzrostly na další maximum. Kromě toho to znamená zdražení mnoha dalších důležitých surovin a hnojiv, což způsobí nárůst cen potravin v nadcházejícím období. Írán tak se svými spojenci v regionu drží v šachu ekonomiky mnoha zemí světa.

 

Velkým překvapením bylo rovněž použití čínských střel. Húthíjové je museli dostat z Íránu. Krátce před otevřením jemenské fronty bombardovala Saúdská Arábie letiště v hlavním městě Saná, protože na něm přistávalo jedno íránské letadlo za druhým. Saúdi pravděpodobně tušili, že Íránci tímto způsobem dodávají Húthíjům další zbraně a připravují je na ofenzívu. Pokud však tyto střely předali Húthíjům, neznamená to jen, že je Húthíjové mají a mohou je kdykoliv použít, ale že je má i Írán, který je zatím nepoužil. Objevují se spekulace o tom, že Írán získal z Číny balistické střely a sofistikovanější vojenské systémy. Pokud tomu tak opravdu je, a poslední vývoj tomu nasvědčuje, jedná se o další část íránské šachové hry. Írán pravděpodobně stále nepoužil nejmodernější zbraně ve svém arzenálu a nechává si je pro budoucí příležitost.

 

Po postupu Húthíjů a jejich útocích na Saúdskou Arábii požádala tato země o pomoc USA, nedostala však očekávanou odpověď. Nyní se snaží na Húthíje reagovat větší vojenskou silou. Není to nic nového – Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty na Húthíje vojenskou silou zaútočily a snažily se je porazit již před více než deseti lety. Ofenzíva skončila absolutním neúspěchem. Saúdi vědí, že silou je sami neporazí. Když saúdští představitelé nepochodili u amerických spojenců, začali jednat s regionálními hráči. Získali ústní podporu Egypta, ale nic víc. I Egypt má s Jemenem trpké zkušenosti, podobně jako samotná Saúdská Arábie. Proto se zde přímo vojensky angažovat nechce, ale může sloužit jako prostředník pro další jednání.

 

Přišla pravá chvíle prověřit dohodu z Mekky – tzv. Muslimské NATO sestávající ze Saúdské Arábie, Turecka a Pákistánu. Vlády obou posledně jmenovaných zemí odpověděly vstřícně, žádnou konkrétní pomoc však neslíbily. Ohání se výmluvami, že pakt zatím nemá jasné kontury, které se musí doladit, a že ho musí schválit příslušné parlamenty. Saúdská Arábie tak de facto zůstala sama. Nakonec jí nezbyde nic jiného, než zasednout znovu s Íránci za jednací stůl – a bohužel v mnohem slabší pozici.

 

Je třeba nezapomínat ani na další spojence Íránu v regionu. Stejně jako všechny překvapil nečekaný postup Húthíjů v Jemenu, může překvapit i jiná organizace. Húthíjové evidentně ofenzívu naplánovali a připravili dopředu. To se může stát i jinde. V Iráku má Írán silné vazby – některé střely, které zasáhly saúdská ropná zařízení, vzlétly právě odtud. I když je Hizballáh zabrán válkou s Izraelem a má velmi omezené kapacity, může stále překvapit. Málokdo sleduje šíitské menšiny a proíránské skupiny v Sýrii, Saúdské Arábii, Kuvajtu a na Bahrajnu, kde šíité představují dokonce většinu. Pokud bude Írán pod velmi silným tlakem, vytáhne další kartu. Pokud nebude mít co ztratit, nezbude se zaútočit odkudkoliv, prostřednictvím kohokoliv a na kohokoliv.

 

Jakou hru hraje Írán a jeho spojenci v regionu?

Íránci hrají šachy, své kroky promýšlejí a plánují dopředu. Nikdy nepředvedou svou sílu hned. Proto nejprve zahájili jednání s Ománem o společné kontrole Hormuzského průlivu. Když se obě strany přiblížily jakési dohodě – i když zřejmě ne ve všem –, a Omán čelil silnému americkému tlaku, aby na dohodu s Íránem nepřistoupil, posílilo to íránskou pozici pro jednání s dalšími státy v regionu.

 

Přímo na území Ománu mělo 14. září dojít k jednání a případné dohodě všech zemí v Zálivu s Íránem. Saúdská Arábie však nebyla spokojena s předchozími jednáními mezi Ománem a Íránem, která ji stavěla do slabší pozice. Symbolické bylo, že se i tato jednání zemí Zálivu s Íránem měla odehrát opět v Ománu. Bahrajn proto odmítl summit hned od počátku – tato země je pod silným saúdským vlivem a často funguje jako signální světlo pro saúdské kroky. Šlo tedy rovněž o saúdské varování Íránu a Ománu. Poté přišla ofenzíva Húthíjů a jejich útoky na saúdské území. To přimělo Saúdskou Arábii, a poté i další země, summit v Ománu úplně zrušit, respektive oficiálně odložit na neurčito.

 

Ze strany Íránu se opět jednalo o další krok na šachovnici. Saúdi sice nyní logicky jednání s Íránem zastavili, ale de facto nemají na výběr. Poté, kdy nezískali potřebnou podporu od USA, Egypta, Pákistánu a Turecka, jim nezbyde, než za jednací stůl s Íránci zasednout – a bohužel ve slabší pozici. Útoky Húthíjů zastaví pouze na základě dohody s Íránem.

 

Za povšimnutí stojí jeden moment, který mnozí nezaregistrovali. Írán již delší dobu vůbec neútočí na Izrael, přestože prohlašoval, že tuto zemi vymaže z mapy světa a Izrael by měl být oficiálně jeho hlavním nepřítelem. Ve skutečnosti je Írán velmi pragmatický a je si vědom nereálnosti takového kroku. Ani politicky by v Izraeli ničeho nedosáhl – v postoji vůči Íránu zde není rozdíl mezi současnou vládou a opozicí. Proto se zaměřuje na slabší místa v regionu, tam, kde může něco získat.

 

Cílem silného a postupně gradujícího tlaku na země regionu je donutit tyto státy, aby ho akceptovaly jako silného hráče a vytvořily s ním novou bezpečnostní a ekonomickou regionální strukturu. Neustálé útoky mají za cíl dokázat, že USA nejsou schopny tyto země ochránit a jejich základny na jejich území jsou spíše problémem než řešením. Írán chce dosáhnout amerického stažení z regionu a tím posílit vlastní pozici. Chce okolní země přesvědčit o tom, že nemají jinou možnost, než se s ním dohodnout, přijmout do značné míry jeho podmínky a začít s ním obchodovat a investovat do jeho ekonomiky.

 

Írán bude tak či onak potřebovat obrovské finanční prostředky na rekonstrukci válkou a předchozími hospodářskými sankcemi zničené země. Chce proto dosáhnout postupného zrušení sankcí, získání v zahraničí zmražených finančních prostředků a záruky, že se útoky na jeho území již nebudou opakovat. Chce vládnoucí režim stabilizovat a upevnit a potřebuje dlouhodobé garance, že mu v budoucnosti nebude hrozit žádné nebezpečí.

 

Pokud se Íránu podaří dosáhnout dohody se zeměmi Zálivu, bude mít mnohem silnější pozici pro jednání s USA. K tomu bude také potřebovat pomoc dalších hráčů – Pákistánu, Turecka a hlavně Číny.

 

Íránci sázejí do značné míry na to, že Republikáni v USA prohrají volby do Senátu i Kongresu a z Donalda Trumpa se de facto stane chromá kachna. Neměli by však zapomínat na to, že dosavadní Kongres schválil výdaje na válku s Íránem ve výši 1,2 bilionu dolarů – částka, která bude stačit na vedení války po dlouhou dobu bez nutnosti žádat o souhlas nového Kongresu. Trump ví, že se jedná o jeho poslední funkční období, a tak nemá co ztratit. Bude proto hodně nevyzpytatelný. Írán hraje velmi chytrou, ale taky hodně riskantní šachovou hru. Íránci určitě vydrží silný hospodářský tlak do nástupu nového Kongresu a Senátu. Jestli ho však vydrží do případného nástupu nového amerického prezidenta, je velkou otázkou. Ať jím bude kdokoliv, je nepravděpodobné, že by jeho prvním krokem bylo okamžité ukončení války a dohoda s Íránem – a ještě do značné míry pro Írán výhodná. V blízké době si žádný americký politik nemůže dovolit ztratit tvář natolik, aby akceptoval všechny íránské požadavky. Z krátkodobého hlediska je Írán a jeho vládnoucí režim de facto neporazitelný. Co se bude dít v řádu let, je velkou otázkou. Hraje se o čas: kdo pod hospodářským tlakem ustoupí víc. Írán trpí bezesporu mnohem více než USA a další země, ale je za této situace připraven na mnohem větší oběti. Bojuje de facto o přežití a nemá co ztratit.

 

Další světoví hráči

Další vývoj bude hodně záviset na postoji a krocích dalších světových hráčů, především Číny. Velmi důležité bude setkání Si Ťin-pchinga s Donaldem Trumpem plánované na 24. září ve Washingtonu, kde Írán bude evidentně jedním z hlavních bodů jednání. Oba si ve skutečnosti přejí konec války. Představa, že by Čína vyměnila Írán za Tchaj-wan – tedy přidala by se k americkým sankcím a nechala íránský režim padnout výměnou za americkou nepodporu Tchaj-wanu a případné akceptování násilné anexe ostrova k pevnině – je velmi nereálná. Čína je dnes v silnější pozici. Tchaj-wan již nepovažuje za téma pro diskuzi. Írán je pro ni důležitý a jen tak se ho nevzdá. Nejenže potřebuje tamní suroviny, přístup na tamní trh, realizaci mnoha projektů na tamním území a íránské území jako důležitý přepravní koridor, ale pokud by nechala Írán jen tak padnout, ztratila by tvář a tím i pozici ve světě.

 

Čína se bude snažit nabízet kompromisní řešení a pro Donalda Trumpa hledat možná východiska ze složité situace. Ani Čína však nemůže jednat proti vůli Íránu a donutit ho k něčemu, co by výrazně odmítal. Zřejmě se bude jednat o celém regionu a nové bezpečnostní architektuře v této části světa. Čína možná výměnou za některé íránské ústupky nabídne USA východisko v podobě úplného stažení se z regionu. Teoreticky může přijít s vytvořením nových bezpečnostních vazeb a záruk, že Írán na své sousedy útočit nebude. Detaily případného jednání se dají jen těžko předjímat, stejně jako to, zda vůbec dospějí k dohodě. Konflikt se dostal do fáze, kdy není snadné ho zastavit a najít řešení akceptovatelné pro všechny strany.

 

Zajímavé však je, že Čína nyní začíná otevřeně hovořit o možnosti hrát roli prostředníka. Tak to dělá vždy, když se blíží šance na řešení. Podobné to bylo před historickou dohodou mezi Íránem a Saúdskou Arábií v roce 2023 – zprostředkovávat jednání tehdy postupně Pákistán, Omán a Katar, a Čína vstoupila do hry teprve ve chvíli, kdy se jednání blížila úspěšnému závěru. Pokud by tomu tak bylo i nyní, byla by to pozitivní zpráva. Tento případ je ovšem mnohem složitější.

 

Na tomto konfliktu se projevuje postupný přesun rovnováhy sil ve světě. I když je pozice USA stále velmi silná a jde pořád o nejsilnější vojenskou a ekonomickou mocnost světa, už není taková, jaká kdysi bývala. Pozice Evropy a její vliv na další vývoj je téměř nulový. Kromě Číny vystupuje do popředí Indie a místní hráči jako Turecko, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Omán nebo Pákistán. Celá bezpečnostní architektura regionu se tak bude měnit. Současné konflikty a pnutí lze chápat rovněž jako rozpad dosavadní architektury, která již nefunguje. Jak dlouho bude toto pnutí trvat, jak těžké bude a jaká bude přesně nová architektura, je zatím velkou otázkou. Čím déle bude současný napjatý stav pokračovat, tím hůř pro světovou ekonomiku.

 

Tomáš Strnad, expert na Blízký a Střední východ

 

Úvodní foto: ChatGPT