Indonéští korupčníci větří problém. Ve vězení je mají hlídat žraloci

Jeho návrh podpořil i místopředseda Národní komise pro potírání korupce (KPK) Johanis Tanak, který myšlenku rozvinul o možnost, že vězňům by neměly být dodávány potraviny, ale museli by se spolehnout na to, co si sami vypěstují. Podle kritiků by však tento projekt sice částečně ulevil až dvojnásobně přeplněným věznicím, ale nestal by se dostatečně účinným řešením pro potlačení korupce.

Indonésie, největší ekonomika jihovýchodní Asie, bojuje s tímto jevem již desítky let. Podle žebříčku vnímání korupce Transparency International (TI) jí patří 99. místo ze 180 států. K žádanému výsledku dosud nevedla ani mediálně sledovaná zatýkání, okázalé soudní procesy nebo veřejné zostuzení.

Prezident Subianto v posledních měsících vystupuje s různými protikorupčními plány, včetně možnosti amnestie nebo prominutí trestu pro ty úředníky, kteří vrátí ukradené peníze. Pro realizaci nejčerstvější z jeho myšlenek má Indonésie dostatečné předpoklady v podobě asi 18 000 ostrovů a více než 220 druhů žraloků žijících ve zdejších vodách. Snaha využít těchto podmínek k internaci trestanců však není žádnou novinkou a sahá až do koloniálních dob.

Evropský "vynález"

V roce 1927, po neúspěšné vzpouře na Jávě a Sumatře, otevřela nizozemská koloniální správa hluboko v papuánské džungli internační tábor Boven Digoel, kam byli deportováni členové PKI (Komunistické strany Indonésie), nacionalisté a další „nebezpeční“ aktivisté. Do izolovaného místa plného malárie byli posláni mj. Mohammad Hatta (budoucí viceprezident Indonésie) a Sutan Sjahrir (budoucí premiér). V roce 1930 se tu nacházelo 1 300 internovaných a 700 rodinných příslušníků, které zde nizozemský guvernér mohl izolovat bez vydání soudního rozsudku.

Po vypuknutí 2. světové války Nizozemci evakuovali vězně do Austrálie a po jejím skončení byl tábor v roce 1947 definitivně uzavřen. Jeho existence v průběhu času vyvolávala kritiku doma i v zahraničí, a tak se někteří vězni dočkali přesunu do příznivějších podmínek na ostrovy Banda tvořící součást Moluckého souostroví. Místo kdysi známé jako centrum obchodu s muškátovým oříškem sloužilo zejména v první polovině 20. století jako vyhnanství pro politické vězně. Nizozemci sem posílali indonéské nacionalisty a aktivisty, aby je izolovali od zbytku populace a oslabili protikoloniální hnutí.

Škola pro vůdce

V roce 1934 byli do těchto míst převezeni i Mohammad Hatta a Sutan Sjahrir, jejichž jména dnes nesou dva ze zdejších ostrovů. Oba revolucionáři se ocitli v odlehlém regionu s malou populací a omezenými kontakty s Jávou, ale nikoliv v klasickém vězení. Mohli se pohybovat, číst, ale jejich pošta podléhala cenzuře a nacházeli se pod stálým dohledem koloniálních úředníků a policie. Svůj čas trávili psaním, výukou místních dětí a diskusemi o politice, ekonomii a budoucím státě. Jejich vyhnanství se tak paradoxně stalo jakousi „školou pro příští vůdce“. Internaci ukončila až japonská invaze v roce 1942, kdy se koloniální správa zhroutila a Nizozemci museli uprchnout.

Ke stejnému účelu odlehlé Molucké souostroví posloužilo také po potlačení údajného pokusu o komunistický převrat v roce 1965, kdy na třetím největším z tamních ostrovů, Buru, skončilo až 14 000 politických vězňů, mezi nimi i slavný spisovatel Pramoedya Ananta Toer, který zde během své desetileté internace sepsal své nejznámější dílo, románový cyklus „Buru Quartet“. V táboře mu byly zabaveny psací potřeby, takže první verzi příběhu vyprávěl svým spoluvězňům a teprve později se mu ho podařilo přenést na papír. Hotové rukopisy musely být z ostrova pašovány, některé části pomáhali vynést po svém propuštění spoluvězni, jiné se dostávaly ven přes rodinu nebo sympatizující úředníky.

Vězni na ostrově Buru sice neobdrželi formální tresty a nestanuli před soudem, ale museli zde budovat vlastní ubikace, na odvodněných pláních pěstovat rýži, stavět hráze a zavlažovací kanály. Po uzavření tábora v roce 1980 ostrov osídlili transmigranti z Jávy, kteří začali využívat již existující infrastrukturu.

Až do dnešních dnů zůstává v provozu vězení na ostrově Nusa Kambangan, nacházejícím se u jižního pobřeží Jávy. První káznice zde otevřeli již Nizozemci na začátku dvacátého století. Místo je přístupné pouze lodí a tato přirozená izolace jej od počátku předurčovala k využití pro nebezpečné kriminálníky, vrahy a později i politické vězně.

Indonéský Alcatraz

Dnes je tento indonéský Alcatraz nejpřísněji střeženým vězením v zemi, vyhrazeným pro teroristy, drogové delikventy a také jako místo pro vykonávání trestu smrti. Popraveni zde byli například Amrozi a Mukhlas, pachatelé bombového útoku na Bali v roce 2002, při kterém zahynulo 202 lidí, nebo australští pašeráci heroinu Andrew Chan a Myuran Sukumaran. Tito členové skupiny známé jako "balijská devítka" během svého pobytu ve vězení vedli různé vzdělávací programy, včetně výuky angličtiny, Sukumaran se stal uznávaným malířem a některé z jeho obrazů byly prodány v aukcích na podporu dalších vězňů.

Přirozené geografické podmínky využívají i jiné země jihovýchodní Asie. Na Filipínách stále v provozu zůstává trestanecká kolonie Iwahig, založená již v roce 1904 na ostrově Palawan, která se stala přístupnou turistickou atrakcí.

V Thajsku pro internaci politických vězňů sloužily ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století dnes turisticky známé ostrovy Tao v Thajském zálivu a Tarutao ležící na protilehlém pobřeží v Andamanském moři. Trestanci umístění na Tarutau museli pracovat, aby si osvojili poznatky, které jim měly pomoci se po propuštění uživit. Političtí vězni se zde těšili lepšímu zacházení, pohybovali se bez řetězů a jejich internace měla podobu otevřeného kriminálu.

Mezi těmi, kteří se snažili z ostrova uprchnout, si největší proslulost získal Luan Sarapaiwanit. Po opakovaných nezdařených pokusech se mu nakonec podařilo svobody dosáhnout, když se společně se čtyřmi dalšími spoluvězni dostal na rybářskou loď čekající poblíž břehů Tarutaa, která je pak odvezla na nedaleký ostrov Langkawi, patřící již Malajsii. Zde vyčkali až do zprávy o omilostnění všech politických vězňů.

Podmínky na Tarutau ztěžovalo někdy až brutální zacházení ze strany dozorců. Mezi obávané tresty patřilo nepřetržité vystavení odsouzeného na prudkém slunci po dobu deseti až patnácti dnů, pochody s těžkou kotvou nebo betonovým kolem na ramenou, dokud se trestanec nezhroutil. Kritická situace vyplývající z nedostatku léků, potravy i oblečení však ve čtyřicátých letech učinila z vězňů a dozorců nečekané spojence, kteří se společně uchýlili k pirátství. Přepadávání lodí plujících okolními vodami vedlo až k nedostatku základních komodit na malajském Penangu. Dne 15. března 1946 se na Tarutau vylodily britské oddíly, aby zde udělaly pořádek a zajistily tak bezpečí pro svoji kolonii. O dva roky později bylo místní vězení uzavřeno, v roce 1974 se Tarutao stalo mořským národním parkem.

Z časů koloniální francouzské Indočíny jsou známé ostrovy Con Dao ležící asi 230 kilometrů jihovýchodně od Ho Či Minova města (Saigonu). Tato vzdálenost téměř vylučovala možnost útěku a pokusy o něj končily tragicky. Věznice určená pro nacionalisty a revolucionáře vznikla v roce 1862 a je spojována především s tzv. tygřími klecemi.

V těchto úzkých betonových či železných celách, kde se nedalo ani postavit, byli vězni vystaveni přímému slunci nebo byli poléváni vodou, aby trpěli chladem a vlhkem. Systém určený k mučení a zastrašování politických vězňů utajovaně pokračoval i během americké války ve Vietnamu. Jeho existenci zveřejnila až v roce 1970 americká kongresmanka Bella Abzugová a novinář Tom Harkin. Dnes se v bývalé věznici na Con Dau nachází památník a muzeum.

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

Titulní foto: ChatGPT