Hongkong v zajetí ideologické předpojatosti: Kdo není s námi, je proti nám
Napětí v Hongkongu trvale roste. Radikální křídlo demonstrantů se učí efektivně paralyzovat město a místní policii, která situaci přestává zvládat. Šéfka hongkongské správy nemá řešení, ale nechce rezignovat. Ještě asi nedostala pokyn shora, což jen hovoří o její závislosti na Pekingu. Za hranicí Hongkongu se připravují čínské pořádkové síly a obrázky jejich rostoucí připravenosti jsou stále vážnějšími „vzkazy" z pevninské Číny.
Horké téma Hongkongu je globální a všude se diskutuje, racionálních pohledů však paradoxně ubývá. Všichni býváme zasaženi ideologií, omezující náš zdravý rozum, a zvláště zúčastněné strany pak rychle ztrácívají nadhled. Ale tím spíše je úkolem médií a světové veřejnosti zachovat chladný rozum a nabízet konstruktivní řešení.
Drtivá většina úřednického sboru, armády i běžných občanů lidové Číny věří domácí ideologii a je jí indoktrinována dosti silně. Cítí odpor k mladým anarchistům, „rozbíječským silám“ v Hongkongu, k jejich zahraničním podporovatelům a ke všemu tomu nepřátelskému vměšování se do vnitřních věcí Číny. „Proč chtějí ti lidé narušit uskutečnění čínského snu o konečném sjednocení a renesanci země?“, ptají se sami sebe. Vždyť poslední dvě staletí Číňané tak trpěli, znovu spojit roztrhanou a rozkradenou vlast je jejich oprávněnou touhou! Každý vlastenec a přítel Číny musí ty nezodpovědné útoky odmítnout! Zhruba takové je vnímání situace pevninskými Číňany.
Osvobodit Hongkong
Opačně indoktrinováno je radikální křídlo demonstrantů. Už se naučilo „pracovat“ s místní policií, obcházet ty zpocené ozbrojence v defenzívě. Sem tam udeří kameny, zápalnými lahvemi, ale hlavně blokádami efektivně paralyzujícími stísněné město. Hongkong má jen třicet tisíc policistů, a tak jich za nepokojů může najednou nasadit jen pár tisíc. A to nestačí.
Radikálové chtějí a musí něco udělat, aby svět viděl totalitní Čínu v jejím opravdovém světle a aby se něco stalo. Aby zase jen netlachali všichni ti zástupci mezinárodních organizací, ochránci lidských práv a politici, co stejně ničemu nezabrání a hrají jen divadlo pro své sympatizanty! Až Čína konečně zasáhne ozbrojenou silou, bude možné ještě více poukázat její nespravedlivou zvůli. A třeba konečně demokratizovat a osvobodit Hongkong. Zhruba takové je uvažování radikální části demonstrantů.
Indoktrinovaná, i když zatím mírněji, je ale i většina demonstrantů a občanů města. Cítí frustraci a obavu z toho, že město již nebude jako dřív. Že Čína opakovaně porušila slib zachování dvou systémů v jedné zemi, že omezuje místní svobodná média a pronásleduje tu kritiky vlastního režimu. Tato většina nevěří čínské vládě, nejvíc ze všeho ale nevěří čínské justici. Nemá však ani vedení, ani jednotně prezentované a proveditelné požadavky. Ve svém strachu jsou pak o to snadněji indoktrinováni radikály.
Politická prohra Pekingu
Zahraniční média zatím vyjadřují sympatie k demonstrantům, demonstrace jsou přece projevem demokracie a svobody názoru. Ale i demonstrace mají zákonná pravidla, je jim vymezen čas a místo, jinak jsou protizákonné. Zejména změněné v masové nepokoje vedou k chaosu a omezují práva druhých. Stačí delší blokáda několika ulic, kde jiní platí vysoké nájmy svých podniků, a může to být likvidační. „Takové přízemnosti však nechce nikdo slyšet, hraje se přece o víc než o osud nějakých místních podnikatelů!“
Média jsou přesvědčena, že světová veřejnost má být nakloněna demonstrantům. „Policisty nemá nikdo rád, tak kdo by byl na jejich straně? Všichni se pojďme vymezit proti potlačení nepokojů silou, důrazně varujme před nasazením čínských ozbrojených sil,“ zaznívá mezi řádky.
Ale zdravý rozum říká, že nasazení čínských pořádkových sil v Hongkongu je už dopředu politickou prohrou Pekingu, v podstatě se nedá zvládnout v klidu, protože hongkongští radikálové mají jistě připravené scénáře, jak zákrok lidové policie vyhrotit a dovést k tragédii. A předejít tragédii by mělo být zdravým zájmem všech stran.
Čína není černobílá
Kde to zvláštní černobílé vidění světa, plodící emoce, které odmítají rozum, vlastně začíná? Lidová Čína je nám jasná, ideologická dogmata jsou tam naplánována do vzdělávacího systému, celé kultury i politických školení. Vlastenectví a jeho tradice se učí od mateřské školy. A politické kádry ví, co je dobré a co špatné. Kdo s nimi nesouhlasí, „je asi proti vlastní zemi a s tím by se něco mělo udělat“.
Kdo by ale mohl indoktrinovat Západ a jeho média? „Nikdo, jsme přece svobodní a naše média též,“ chce se říci. „A navíc jsme na straně dobra, víme, co je správné a co ne,“ myslí si hodně z nás.
Ale i naše Evropa má nešťastnou tradici něčeho, čemu se dříve říkalo „levicový anarchismus“, dnes spíše „populismus“. Je to černobílé vidění světa, popírání role státu, líbivé požadování individuálních práv, programově ignorující, že každé naše právo nutně zakládá naši souběžnou povinnost.
Překvapí, že i vedoucí vzdělávacích univerzitních pracovišť se stávají nesnášenlivými nositeli jediné pravdy, kterou se záští vůči odlišným názorům předávají dalším generacím. Přidávají se i politici, na negaci Číny a varování před ní se staví celé akademické a politické projekty. Do médií pak prší líbivé názory i o Hongkongu, o brutalitě policie, o vůli Pekingu potlačit demonstrace silou, o jeho spolupráci s triádami a podobně.
Černobílé vidění Číny přidává do veřejné diskuse hlavně další zášť a „blbou náladu“. Krajně negativní přístup vůbec neprospívá zájmům České republiky. Potřebujeme analyzovat, sdílet špatnou i dobrou praxi, identifikovat efektivní postupy a pozitivně definovanou dlouhodobou koncepci, jak s Čínou pragmaticky jednat. A přitom se dívat za časový horizont současné čínské vlády.
Vít Vojta, sinolog a právník
Text vyšel jako komentář v deníku Mladá fronta DNES dne 31. srpna 2019