Hongkong: Slepice, která snáší zlatá vejce, se nezabíjí

Hongkong: Slepice, která snáší zlatá vejce, se nezabíjí
14 / 7 / 2020 Vít Vojta

Zákon o národní bezpečnosti pro SAR Hongkong, účinný od 30. června, znovu rozvířil debatu o této speciální oblasti, navazující na loňské dlouhotrvající protesty. Pojďme se na tuto právní normu podívat detailněji a v souvislostech.

Jednotlivé země si dnes vytvářejí právní předpisy sdílením mezinárodní praxe a jako zpětnou vazbu pro potřeby měnícího se světa. Problémem tak většinou nebývá text zákona, ale jeho aplikace a zejména to, zda je justice dané země apolitická a tím spíš nezávislá. Čínská justice je však mezinárodně vnímána jako závislá na výkonné moci, řídící se více aktuální politikou než psaným právem.

 

Co je obsahem šesti kapitol čínského zákona o bezpečnosti pro Hongkong? Hlásí se k principům „jedna země, dva systémy“, „Hongkongžané si spravují Hongkong“ a také k vysokému stupni autonomie. Dále k vládě práva, k dodržování Ústavy ČLR a Základního zákona (Mini-ústavy) Hongkongu. Vymezuje se proti tomu, aby se jakékoliv zahraniční či vnější síly, jakýmkoliv způsobem vměšovaly do záležitostí SAR Hongkong s tím, že vůči těmto silám budou užity potřebné prostředky nasazením protiopatření, prevence, zamezením a potrestáním činností využívajících Hongkong k separatistickým, podvratným, penetračním (průnikovým) a poškozujícím aktivitám.

 

Potud je text „v pořádku“. Podobně se chrání každá státní moc a odvrací ohrožení či rozpad státu. Ochranu státní svrchovanosti, jednoty a územní celistvosti, tedy ochranu před odtrháváním území státu, podvracením státní moci, organizací terorismu a dalšími aktivitami „vážně ohrožujícími bezpečnost státu“ více méně najdeme i v českých zákonech, počínaje Ústavním zákonem o bezpečnosti ČR. Zákon dále zmiňuje povinnost SAR Hongkong ustavit systém chránící státní bezpečnost, zmiňuje roli výkonné, zákonodárné a soudní moci v SAR Hongkong.

 

Dvacet tři let bez zákona o bezpečnosti

Zákon o bezpečnosti byl v Hongkongu neúspěšně projednán již v roce 2003. Tehdy byl stažen, po silném odporu a prodlevách způsobených epidemií SARS (jak příznačné i pro dnešek). A tak dvacet tři let od předání Hongkongu nebyl zákon přijat. Frustraci čínské vlády ještě vystupňovaly loňské nepokoje a letošní zablokování hongkongské Právní rady LegCo obstrukcemi radních.

 

Současný zákon však budí obavy, že povede k omezení některých dosavadních svobod, zejména svobody slova a shromažďování. Nejbouřlivější dohady však vzbudila ustanovení 5. kapitoly, že „ústřední lidová vláda ustaví v SAR Hongkong orgán pro ochranu národní bezpečnosti“ a „příslušné čínské úřady pro ochranu národní bezpečnosti pod ústřední lidovou vládou společně jmenují a vyšlou pracovníky orgánu.“ 

 

Umístění detašovaného pracoviště čínské bezpečnosti do Hongkongu je považováno za průlom do nezávislého právního systému Hongkongu ze strany Číny. Toto nejproblematičtější ustanovení pochopitelně vyvolalo největší odpor veřejnosti.

 

Reakce na zákon

Kritiky čínského režimu reprezentuje pohled právníka Antonyho Dapirana. V jednom z článků píše, že „Hongkong je území, řídící se vládou práva, na rozdíl od ČLR, kde se před autoritou práva upřednostňuje politický zájem vlády, (…) právní stát nezná „účinné předcházení, zamezování a trestání činů ohrožujících národní bezpečnost“.“

 

Respektovaný South China Morning Post uvedl hned po květnovém usnesení výzkum veřejného mínění, ze vzorku asi 370 tisíc obyvatel Hongkongu bylo proti zákonu drtivých 99 %.

 

Britský Hongkong byl ale vždy závislým územím bez volené správy, byť s některými demokratickými svobodami. Místodržící jmenovala Velká Británie a demokratizace kolonie začala až za posledního guvernéra, když už nadcházelo její předání Číně. Šéf tamní exekutivy tak vždy potřeboval souhlas metropole – Londýna a později Pekingu.

 

Nepřekvapí proto, že hongkongská exekutiva zákon podporuje. Její bývalý šéf Leung Chun-ying první upozornil, že Hongkong nemá od roku 1995, od ukončení činnosti britské bezpečnostní služby Special Branch, žádnou takovou instituci, a tak nyní může zaplnit tuto mezeru v zákonech.

 

Nový zákon má i podporu řady „kariérních struktur“ Hongkongu, jakou je například Výbor osmi univerzit. Po loňském, pro ekonomiku devastujícím roce, se za zákon postavila i lokální „buržoazie“. Zastupuje ji názor miliardáře Michaela Kadoorie, patriarchy jedné z nejvýznamnějších rodin města. Kadooriové, stejně jako Sassoonové, jsou sefardští Židé, kteří před sto čtyřiceti lety Hongkong a také Shanghai budovali. Kadoorie si je jist, že nový zákon o bezpečnosti pomůže prosperitě města, ale vyzývá správu, aby zbavila obyvatele strachu a zajistila zákonu jejich podporu.

 

Ze situace, jaká je v SAR Hongkong, je skutečně nutné hledat reálná řešení, kterými rozhodně nejsou ideologické soudy. Je třeba najít nejlepší možnou dohodu s autoritou Číny, pod kterou Hongkong jednoznačně spadá, a současně získat široké porozumění vlastního obyvatelstva. Získání podpory obyvatel k následnému provedení zákona o bezpečnosti je zásadní. Také na postoji obyvatel a jejich zástupců ve správě závisí, jak bude fungování nově vytvářeného bezpečnostního orgánu vypadat, standardně by měl více „shromažďovat informace a varovat před riziky“ než být nástrojem represe proti názorovým oponentům. K dohodě všech stran je však třeba, aby i čínské vedení více naslouchalo a hledalo dlouhodobě fungující kompromisy. Ostatně to by se Číně mohlo hodit nejen v Hongkongu.   

    

Vít Vojta, Sinoskop – Institut pro současnou Čínu

 

Článek vyšel jako komentář v deníku Mladá fronta Dnes v pátek 10.7.2020.