Historie politických atentátů v Japonsku a důsledky toho posledního
Japonsko a celý svět je v šoku. V Japonsku, zemi se zanedbatelnou kriminalitou, došlo v prefektuře Nara na předvolebním mítingu k zavraždění bývalého premiéra Šinzó Abeho (1954-2022). Země se stala obětí své slušnosti, na násilný čin tohoto typu zkrátka nebyla připravena. Na druhé straně však není politický atentát v Japonsku zase tak neznámý. Jaké jsou jeho společenské souvislosti?
Odmyslíme-li takové aspekty nešťastné události, jako jsou naprosté selhání Abeho ochranky či spekulace o skutečném pozadí a motivaci atentátníka, musíme si uvědomit, že politický atentát není v japonském prostředí zase tak neznámý a má tradici minimálně od počátku 18. století. V některých případech byl dokonce glorifikován širokou dobovou společností, což mohlo vést k tomu, že se znovu a znovu vracel jako temné téma japonských předmoderních i moderních dějin.
Pokud se však podíváme na výsledky atentátníků, zjistíme, že i úspěšným útokem jen zřídka dosáhli zamýšleného cíle, a že dějiny se stejně často ubíraly svou cestou bez ohledu na prolitou krev.
Věrní róninové
Tradici „politické vraždy“ zahájilo počátkem 18. století čtyřicet sedm róninů neboli samurajů bez pána z knížectví Akó. Je příznačné, že stejně jako současný atentát na Abeho se i tato událost odehrála v mírové době klidu a prosperity, a proto zasáhl šok z ní tehdejší japonskou společnost o to důrazněji.
Poté, co byl v roce 1701 jejich pán donucen po vyprovokovaném incidentu k obřadní sebevraždě seppuku, smluvila se tajně skupina bývalých vazalů zaniklého knížectví Akó a rok po smrti napadli v Edu rezidenci ceremoniáře Kiry, kterého vinili ze smrti svého pána. Útok byl úspěšný a v pomenší bitvě s ceremoniářovými samuraji nakonec róninové z Akó slavili úspěch.
Hlavu proradného Kiry pak obřadně přinesli na hrob svého pána, čímž podle tehdejších hodnot dokonale splnili svou samurajskou povinnost loajality. Po úspěšném atentátu byli sice útočníci z Akó odsouzeni k čestné sebevraždě seppuku, ale stali se hrdiny celého Japonska - a inspirací pro všechny budoucí politické atentáty následujících staletí.
Bouřlivé Bakumacu - konec šógunátu
Připlutí „černých lodí“ amerického komodora Perryho v roce 1853 ukončilo téměř tři sta let míru Tokugawského šógunátu a začalo turbulence, které nakonec vedly k jeho pádu a pozdější restauraci císařské moci období Meidži (1868-1912).
Pozici Tokugawů chtěl za každou cenu udržet schopný kancléř Ii Naosuke, který energicky potřel opozici a snažil se o nepopulární, ale nezbytné jednání se západními mocnostmi, a o pragmatické reformy v mnohém předznamenávající pozdější přejímání západních vymožeností reforem císaře Meidži.
Jeho úsilí, které by v případě úspěchu zabezpečilo další trvání šógunátu, ale ukončily jednoho zimního dne roku 1860 katany samurajských radikálů u Edské brány Sakuradamon. Jakkoliv jeho zavraždění nebylo tak jednoznačně glorifikováno jako výše uvedená vendeta čtyřiceti sedmi róninů, velké množství odpůrců šógunátu a nepopulárního kancléře mu zajisté pomyslně tleskalo.
Samurajské meče se v neklidných dobách posledních let šógunátu zbrotily krví netoliko stoupenců, ale i odpůrců šógunátu, mezi něž náležela i vůdčí osobnost tohoto hnutí, Sakamoto Rjóma, zavražděného v roce 1867 neznámými útočníky v Kjótu. Přesto šógunát již o rok později padl.
Faktická moc se vrátila do rukou mladičkého osvíceného císaře Meidži, jehož ideálem byla „civilizace a osvěta“ (Bunmei kaika) a přejímání západních vymožeností, technologií, díky kterým si mladé císařství zachovalo nezávislost a neskončilo v koloniálním područí západních velmocí.
Atentáty doby Meidži
Přestože snahou nové Meidžiovské vlády byla kromě modernizace a reforem především stabilita a bezpečnost, politická vražda nebyla stále ani zdaleka vymýceným jevem. Snad proto, že i v nové společnosti zůstávali bývalí samurajové, někdy velmi nespokojení se společenským vývojem či politickým směřováním země. Takto nalezl mimo jiné svou smrt i jeden ze tří nejvýznamnějších státníků nové vlády, Ókubó Tošimiči, zavražděný skupinou nespokojených samurajů v roce 1878.
Ironií osudu je, že se to stalo nedaleko brány Sakuradamon, u které byl zavražděn již zmiňovaný kancléř Ii Naosuke, tedy politik z pomyslné druhé strany barikády. Další z význačných politiků období Meidži a první premiér nové epochy, Itó Hirobumi, byl v mandžuském Charbinu v roce 1909 zastřelen korejským nacionalistou An Čung Gunem.
Jakkoliv byly samurajské meče „civilizovaně“ nahrazeny palnými zbraněmi, bylo zjevné, že přes veškeré snahy o vymýcení politického atentátu nebude v Zemi vycházejícího slunce toto úsilí vždy korunováno úspěchem.
Na cestě k velké válce
Vítězstvími v první čínsko-japonské válce (1894-1895) a především rusko-japonské válce (1904-1905) se Japonsko definitivně zařadilo mezi světové velmoci. Během krátkého období Taišó (1912-1926) sice Japonsko nominálně vstoupilo do 1. světové války jako spojenec Dohody, ale kromě dosti marginálního angažmá v Číně, spočívajícím v podstatě v přebrání německých držav v Šan-tungu nastalo poklidné mezidobí, nazvané pozdějšími historiky „demokracií éry Taišó“.
Pomyslný blankyt na nebi zakalilo jen velké zemětřesení roku 1923, které silně poničilo Tokio a Jokohamu, velké mraky se začaly stahovat až za nové éry Šówa, kdy Japonsko plně pocítilo negativní důsledky velké světové hospodářské krize roku 1929. Přes úsilí císaře Hirohita se armáda stala de facto neovladatelnou a její jednotlivé frakce, především Tóseiha a Kódóha, spolu soupeřily mezi sebou, přičemž politický atentát na politika nebo vysokého důstojníka nepřátelské frakce byl opět často na pořadu dne.
Trend kulminoval především při pokusu radikálních důstojníků o puč 26. února 1936, při němž byli mimo jiných politických oponentů zavražděni dva bývalí ministerští předsedové a ministr financí. Puč byl sice i díky přímé císařově intervenci potlačen, ale i tak otevřel dveře k tragédii 2. světové války.
Poválečné období
V roce 1960 byl na veřejné předvolební debatě socialistický předák Inedžiró Asanuma smrtelně zraněn sedmnáctiletým pravicovým radikálem, ozbrojeným krátkým samurajským mečíkem wakizaši. Ten se posléze snažil v duchu samurajské tradice obrátit meč proti sobě samotnému, ale byl odzbrojen a zatčen, takže svou sebevraždu dokončil až ve vazbě, kde se po napsání vlasteneckého hesla zubní pastou na zeď cely oběsil na rozřezaném prostěradle. Zdálo by se, že tradice politických atentátů v Japonsku nadobro skončila. Nicméně...
Starý samuraj
Oběť posledního atentátu v městě Nara, Šinzó Abe, bezesporu patřil mezi nejvýznačnější a nejdéle úřadující poválečné premiéry. Stejně jako jeho předchůdce z tradičně vládní Liberálně demokratické strany Japonska Džuničiró Koizumi (premiérem 2001-2006) měl ochotu provádět nepopulární opatření, čímž se v dlouhé řadě japonských premiérů dosti vymykal. Koizumi, který mimochodem navštívil Českou republiku v roce 2003, nekonformní i svou nejaponsky bohémskou kšticí, zprivatizoval japonskou poštu a nebál se bolestné, ale ve svém důsledku úspěšné ekonomické restrukturalizace.
Šinzó Abe se také od roku 2012 pustil do ekonomické reformy, přezdívané „abenomika“, až do pandemie Covidu velmi úspěšné. Z premiérského postu odstoupil ze zdravotních důvodů v roce 2020, ale jeho zákulisní vliv na japonskou politickou scénu i domovskou Liberálně demokratickou stranu zůstal velice silný. Jako sympatický, charizmatický politik, který například na podporu obětí zemětřesení v prefektuře Fukušima osobně koncertoval na klavír, měl upřímný respekt politických vůdců celého světa, ostatně po atentátu kondolovaly mimo jiné jak Spojené státy, tak i Rusko a Čína.
Velmi často se ve spojitosti s ním zmiňuje i další fenomén, a tím je Abeho změna v postoji vnímání problematiky japonské brannosti a armády. Poválečná ústava z roku 1947, de facto diktovaná Američany, zapovídala Japonsku mít jakoukoliv armádu a participovat v jakémkoliv válečném konfliktu. Po vítězství komunistů v Číně a se začátkem Korejské války počátkem padesátých let USA přehodnotilo své stanovisko a v Japonsku vidělo přirozeného spojence v regionu.
Tehdejší premiér Jošida ovšem odmítl americký požadavek na vytvoření japonské armády s poukazem na Američany vnucenou ústavu, která to vysloveně zakazovala. To umožnilo napřít síly Země vycházejícího slunce do ekonomické sféry a absence výdajů do zbrojení byl faktorem, podílejícím se na japonském poválečném hospodářském zázraku.
Spojené státy vybudovaly na japonském území, například na Okinawě a Sasebó, vojenské základny. To, že se Japonsko samo nepodílí na své obraně, bylo jimi často kritizováno coby „free rider“, jistou úlitbou bylo v roce 1954 založení nepočetných „jednotek sebeobrany“ Džieitai.
Na prahu jednadvacátého století dochází obzvláště během posledních dvou let ke dvěma souběžným trendům, ke kterým musí Japonsko přihlížet. Je to pozvolná rezignace Spojených států na zahraniční politiku a vzrůstající asertivita Číny v tichomořském regionu.
Abe realisticky argumentoval potřebou změny postavení a struktury japonských ozbrojených sil, aby dokázaly plnit svou efektivní roli obrany Japonska a jeho spojenců. To samozřejmě vyvolalo silnou negativní reakci na domácí půdě, kde část pacifisticky smýšlející společnosti (obdobně jako v Německu) s naivním optimismem předpokládala, že absence vlastní branné moci je ochrání před hrozbou války a napadení, a naopak že vlastní silná armáda je do války vmanévruje.
Šinzó Abe neváhal jít proti proudu a čelil kvůli tomu nemalé kritice. Kruté vystřízlivění společnosti přišlo i v Japonsku až s Putinovou agresí proti Ukrajině. Kromě tradiční hrozby ze strany Severní Koreje musí brát Japonsko v potaz i Rusko, které se otevřením ukrajinské Pandořiny skříňky projevilo jako agresivní, nevyzpytatelný subjekt, upřednostňující sílu před mezinárodním právem. Ostatně Japonsko je s Ruskem, které mu na samém konci války zabralo Kurilské ostrovy, od roku 1945 neustále ve válečném stavu.
Čínské občasné strašení vlastní veřejnosti možností vojenského napadení Japonskem se jeví jako dosti chatrná propaganda pro domácí publikum, v porovnání mají jednotky sebeobrany Džieitai v současnosti necelých 250 tisíc aktivních členů, zatímco čínská armáda je v těchto parametrech více než dvoumilionová. Japonsko je ovšem součástí širší koalice spojenců, a díky vysoké úrovni výcviku i bojové techniky se jedná o sílu, kterou není radno podceňovat. Odhaduje se například, že by v případném vojenském střetu Tchajwanu s pevninskou Čínou mohla být více než platnou oporou svých spojenců. Nezbývá ale než doufat, že s mementem zbytečné a všechny poškozující ukrajinské války před očima zvítězí v Tichomoří duch konsenzu a spolupráce a že se potenciální spory vyřeší civilizovaně a mírovou cestou.
Král je mrtev...
Ve stínu atentátu se 10. července 2022 odehrály i volby do horní sněmovny, kdy Liberálně-demokratická strana spolu s koaliční stranou Kómeitó získala velmi silný mandát 69 až 83 křesel z celkového počtu 125. Liberálně demokratická strana je tradičně nejsilnější vládní stranou a u voleb se většinou v duchu vnitřní konkurence utkávají její jednotlivé frakce.
To může předsedovi strany a premiérovi Fumio Kišidovi, Abeho chráněnci a pokračovateli, pomoci uskutečnit, co by Abe patrně prosadit nedokázal - revizi ústavy a zvýšení rozpočtu na obranu země. Takže se paradoxně, možná díky atentátu, expremiérovi Šinzó Abemu in memoriam podaří prosadit to, oč pro Japonsko zaživa tolik usiloval.
Jakub Zeman, japanolog, KEG