Historie čínsko-indického sporu o Aksai Čin

Historie čínsko-indického sporu o Aksai Čin
29 / 6 / 2020 Ivana Bakešová

Zatímco od roku 1975 byl na čínsko -  indické hranici relativní klid, od dubna letošního roku, a především po 15. červnu, kdy při incidentu na hranici v oblasti Aksai Čin údajně zahynulo 20 indických vojáků, se neklidná čínsko - indická hranice vrátila na stránky světových médií. Zaujalo zejména specifické pojetí konfliktu, kdy po sobě vojáci obou stran házeli kamení a užívali bojového umění. Pokusme se ale nyní dát čínsko-indický letitý spor o vysokohorskou solnou poušť Aksai Čin do historických souvislostí a nahlédnout, kde leží jádro sporu.

Aksai Čin je území o velikosti přes 37 000 km2, ve výšce přes 4 000 m.n.m., mezi pohořím Karakoram a Kunlun. Trvalý život tam není možný, oblast má ale značnou strategickou hodnotu. Přes všechny přírodní překážky představuje totiž nejsnadnější přístup z Tarimské pánve do centrálního Tibetu, Cestu z Kašgaru do Lhasy přes Aksai Čin od starověku využívaly obchodní karavany, stejně jako invazní armády. Od poloviny 18. století, kdy mandžuská dynastie Čching ovládla území, které je dnes autonomní oblastí Sin-ťiang, spadá Aksai Čin podle čínské verze administrativně do okresu Chotan v Autonomní oblasti Sin-ťiang, zatímco Indie ji považuje za část Ladaku.

 

Ladak, často nazývaný Malý Tibet, je historicky a etnicky součástí tibetského kulturního okruhu. Jeho vládci měli těsné rodinné vazby na vládce západotibetského státu Guge až do 30. let 19. století, kdy Ladak ovládl maharádža státu Džammú. Když se pak po 1. anglo-sikhské válce v roce 1846 stal stát Džammú součástí britské Indie, ocitlo se pod britskou správou i území Ladaku. Do roku 2019 byl Ladak administrativní součástí Kašmíru, nyní je jedním ze samostatných indických teritorií.

 

Jak je i z předcházejících řádek patrné, vzájemné vztahy mezi jednotlivými etniky se ve východní a střední Asii před příchodem Evropanů vyvíjely podle jiných kritérií a parametrů, než na jaké jsme zvyklí z Evropy. Hranice mezi nimi byly flexibilní. Proto nemá smysl snažit se odpovědět na otázku, kde před příchodem Evropanů byla hranice mezi Čínou a Indií.

 

Potřeba vymezit fixní státní hranici vyvstala až ve 40. letech 19. století, kdy Britové připojili Džamú a Kašmír ke své kolonii Indii. Tím se přiblížili k hranicím Tibetu, který považovali za součást mandžuské dynastie Čching. Oslovili mandžuské úředníky s požadavkem stanovit hranici mezi Kašmírem a Tibetem, ale mandžuský dvůr, frustrovaný nedávnou porážkou v 1. opiové válce, neměl potřebu zabývat se hranicí v místech, kde nikdy nebyla a na britský návrh nereagoval. Britové se spokojili tím, že potvrdili jako fixní hraniční bod tradiční mezník na severním cípu jezera Panggong a oblast na sever od tohoto bodu označili za "terra incognita".

 

Na začátku 60. let 19. století projížděl z města Léh v Ladaku do Chotanu britský cestovatel, obchodník a kartograf W. H. Johnson. Po návratu sestavil mapu, na které vyznačil svou představu o optimální hranici mezi Kašmírem a Tibetem. Mapu s takto vyznačenou hraniční linií předal maharadžovi Gulab Singhovi, který pak nechal postavit v průsmyku Sanju v pohoří Kunlun opěrný bod Shahidulla (Xaidulla) a dva roky zde udržoval posádku, jejímž úkolem bylo chránit cestu do Lhasy.

 

Legenda: Opěrný bod Shahidulla (Xaidulla), zelená linie je silnice G219

 

Xaidulla, Saj-tchu-la 赛图拉 je důležitý bod na historické cestě ze Sin-ťiangu na jihovýchod do Tibetu a na jih do Ladaku. Nachází se na okraji Aksai Čin na čínské straně hranice mimo spornou oblast. Od roku 2010 má statut města, administrativně náležícího do okresu Hodan Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Je sídlem vojenské posádky a poskytuje servis na cestě z Kašgaru do Lhasy.

 

Přesto, že nikdo nikdy Johnsonovu linii jako hranici mezi britským Kašmírem a Tibetem nepotvrdil a nikdo o ní neinformoval ani vládu ve Lhase, ani mandžuský dvůr v Pekingu, zakreslil Johnson tuto linii do svého atlasu (1865) jako hranici mezi britskou Indií a mandžuskou dynastii Čching. Bez dalšího ověřování převzala tento údaj většina kartografů.

 

Není bez zajímavosti připomenout, že Johnson vydal svůj atlas v době, kdy mandžuská armáda utrpěla od Britů další zdrcující porážku v tzv. 2. opiové válce, kdy britsko-francouzská intervenční armáda okupovala Peking a kdy Rusové donutili mandžuský dvůr souhlasit s posunutím čínsko-ruské hranice na řeky Amur a Ussuri. Je pochopitelné, že v situaci, kdy se musel vyrovnávat s takto katastrofálními ztrátami, nepovažoval mandžuský dvůr za nutné zabývat se osudem neobyvatelné pouště kdesi na západní periferii. Ani Britové se o kontrolu nad Aksai Čin aktivně nezajímali. Když se v 80. letech 19. století objevil v oblasti známý dobrodruh a přírodovědec Francis Younghusband, který si v roce 1904 prostřílel cestu do Lhasy, našel pevnůstku, kterou nechal postavit maharadža, opuštěnou.

 

Koncem 19. století vrcholila diplomatická válka mezi carským Ruskem a Velkou Británii o sféry vlivu ve střední Asii. Británie se obávala šíření ruského vlivu do Tibetu, a protože tzv. Johnsonova linie byla nejen nepřehledná, ale především těžko hájitelná, dohodli se britský konzul v Kašgaru G. Macartney s mandžuským vyslancem v Petrohradě na posunutí hranice mezi britskou Indií a mandžuskou dynastií Čching na pohoří Karakoram, které je snadno kontrolovatelnou výraznou přirozenou hranicí, tvořící rozvodí řek Indus a Tarim. Oblast mezi pohořími Karakoram a Kunlun, včetně Aksai Čin, tak připadla neutrálním Mandžuům a měla sloužit jako nárazníková zóna bránící pronikání ruského vlivu na jih a do Tibetu.

 

Nová hraniční linie dostala název Macartney-MacDonaldova linie. Nótu s takto vymezenou hranicí poslali Britové do Pekingu v létě 1899. Mandžuský dvůr neodpověděl. Podle čínské interpretace to znamenalo, že souhlasil.

 

Na britských mapách vydaných před rokem 1914 je jako hranice zakreslena linie Macartney-MacDonaldova, ale po roce 1914, po konferenci v Simla, se na britských mapách opět objevila upravená Johnsonova linie.

 

Konference v Simla byla svolána původně proto, aby umožnila rozdělit území Tibetu na Vnitřní, které zůstane pod čínskou suverenitou a Vnější s vysokou dávkou samostatnosti. Vláda Čínské republiky (vznikla v roce 1912 po kolapsu mandžuské dynastie Čching) s návrhy Britů nesouhlasila. Názory zúčastněných stran – Číňanů, Britů a Tibeťanů – se nepodařilo sjednotit pro nedostatek času, neboť po vypuknutí války v Evropě musela být konference předčasně ukončena.

 

Londýnská vláda prohlásila závěry konference v Simla za nejednoznačné a zakázala je publikovat. Přesto mapu, na které je jako státní hranice vyznačena Johnsonova linie, převzaly všechny kartografické společnosti včetně čínských. Čínská kartografická společnost v době vlády severních militaristů (1912-1928) měla těžko možnost dělat vlastní průzkum pohraničních oblastí. Mechanicky okopírovala britské mapy netuše, že za sto let budou tyto mapy sloužit jako předmět doličný, jako důkaz, že ve dvacátých letech 20. století čínské autority nepovažovaly Aksai Čin za čínské území. V této souvislosti je třeba doplnit, že Johnsonova linie existovala pouze na papíře, v terénu nebyla nikdy vytyčena.

 

Indii, zbavené v roce 1947 koloniální nadvlády, připadly všechny územní zisky vybojované Brity. Státní hranice s Čínou je na mapě vydávané v Indii po roce 1947 vedena od průsmyku Karakoram směrem na severovýchod na pohoří Kunlun. Odtud se stáčí na jihozápad k jezeru Pangong. To znamená, že se více méně shoduje s Johnsonovou linií. Čína, která v roce 1947 prožívala poslední etapu občanské války mezi Komunistickou stranou Číny a Kuomintangem, na vydání této mapy nereagovala.

 

Otázka čínsko-indické hranice se stala aktuální až v roce 1951, kdy se vláda ČLR rozhodla postavit po trase tradiční karavanní cesty z Kašgaru přes Aksai Čin a Ngari do Lhasy moderní silnici. Silnice vede na sever od Macartney-MacDonaldovy linie, ale na jihozápad od linie Johnsonovy. Protože ČLR považuje za směrodatnou Macartney-MacDonaldovu linii, prochází silnice podle čínské interpretace po čínském území. Indie, která považuje za směrodatnou linii Johnsonovu, je naopak přesvědčena, že Číňané postavili úsek v délce 179 km na indickém území. Indie proti stavbě silnice původně neprotestovala. Z jihu je Aksai Čin prakticky nepřístupná, takže se indická vláda o existenci silnice dozvěděla až v roce 1957. V roce 1958 se silnice poprvé objevila na čínských mapách.

 

Krátce po svém vzniku v roce 1949 vyvinula vláda ČLR iniciativu s cílem odstranit nesrovnalosti na hranicích a podepsat nové hraniční smlouvy se všemi sousedy. Oslovila i Indii. Ministr zahraničí Čou En-laj a ministerský předseda D. Néhrú se několikrát setkali, aby projednali otázku státní hranice, ale ani jednou nedospěli ke stejnému názoru. Mezinárodní politická situace způsobila, že o strategicky významnou "střechu světa" začaly jevit zájem světové velmoci a Indie zaštítěná jejich podporou zaujala nekompromisní stanovisko: „Indie přijala strategii nenápadného postupu vpřed“, napsal o tomto problému H. Kissinger ve své knize O Číně: „Dělala dojem, že nenapadá sporné území, ale posunovala své kontrolní body stále dál na sever... Mao jednal podle čínského historického kurzu: analyzovat situaci, dobře se připravit a potom učinit překvapivé rozhodnutí."

 

„Néhrú chce současnou situaci protahovat a využívat pro potřeby vnitřní politiky", napsal v roce 1962 československý diplomat působící v Dillí ve zprávě pro Prahu: "Je podezření, že může kdykoli vyvolat provokaci v Ladaku. Čou soustavně předkládá nové návrhy a činí ústupky. Néhrú odmítá čínské návrhy, je neústupný... někteří jeho ministři hrubí. Néhrú v parlamentu označil Čínu za agresora, snižuje význam jednání Číny s Barmou a Nepálem. Mluví o rozpínavosti Číny, o jediném správném postoji neustupovat, snaží se živit napětí pro potřeby vlastní politiky co nejdéle.“ S postupem času se na společné hranici množily drobné incidenty a slovní přestřelka mezi indickým a čínským tiskem i oficiálními představiteli obou zemí přiostřovala.

 

Nečekané rozuzlení, o kterém psal H. Kissinger, přišlo v říjnu 1962. ČLR se odhodlala k útoku v zájmu sebeobrany. Na východním úseku mezi Barmou a Bhútánem překročila čínská armáda linii faktické kontroly, a aniž narazila na odpor, dopochodovala až do podhůří na tradiční hranici, která byla funkční před příchodem Britů. Ještě před koncem roku se ale čínské jednotky na východě vrátily zpět na výchozí pozici.

 

V oblasti Aksai Čin zaujala čínská armáda pozice na linii zhruba shodné s linií Macartney-MacDonaldovou a na rozdíl od východního úseku se z této pozice nestáhla. Za situace, kdy neexistuje řádná smlouva, slouží Macartney-MacDonaldova linie jako tzv. linie faktické kontroly. Uznávat ji jako dočasnou hranici se obě země zavázaly v roce 1993 a opakovaně v roce 1996, i když indická strana považuje za jedinou akceptovatelnou státní hranici tzv. Johnsonovu linii, která vede o něco východněji.

 

Aksai Čin zůstává pod čínskou kontrolou. Čína zde upevňuje své pozice, mimo jiné od roku 2010 provádí v oblasti geologický průzkum a zahajuje přípravy k těžbě nerostů. Především ale modernizuje přes 2 000 km dlouhou strategicky důležitou silnici G219, spojující ve výšce místy až 5000 m.n.m Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang s centrálním Tibetem . Také Indie se snaží oblast zpřístupnit budováním dvou silnic a dvou letišť.

 

V geograficky složitém terénu, kde zdaleka ne všechny body hraniční linie jsou přehledně označeny, se při současné aktivitě na obou stranách nelze vyhnout situaci, kdy pohraničníci jedné či druhé strany nevědomky linii faktické kontroly překročí. Kromě drobných potyček k většímu incidentu v poslední době nedošlo. Obě strany respektují rozhodnutí nejvyšších představitelů obou států, prezidenta Si Ťin-pchinga a ministerského předsedy Narendra Modiho, kteří se na dvou summitech konaných v roce 2018 ve Wu-chanu a 2019 v Mamallapuramu ujistili o dobré vůli řešit incidenty mírovou cestou.

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička

 

Převzato s laskavým souhlasem autorky ze stránek Česko-čínské společnosti. Zkráceno. Celý článek na (https://www.ccspol.org)

 

Obrázek pochází ze serveru mapy.cz