Historický kontext vzniku Konfuciových institutů: jeden z prvních měl být i v Praze

Historický kontext vzniku Konfuciových institutů: jeden z prvních měl být i v Praze
28 / 6 / 2022 Ivana Bakešová

V souvislosti s aktuální diskusí o tzv. Konfuciových institutech, fungujících při některých vysokých školách v České republice i v zahraničí, bude užitečné si připomenout, že myšlenka zakládat při prestižních světových univerzitách odborná sinologická centra a jejich prostřednictvím otevírat Číně cestu do světa, není nová. Zrodila se v Paříži v roce 1919 jako reakce na zklamání z výsledků Pařížské mírové konference po skončení 1. světové války.

Čína se účastnila 1. světové války na straně vítězných spojenců a její delegace přijela do Paříže s představou, že se s ní na konferenci o poválečném uspořádání světa bude jednat jako s rovnoprávným partnerem. Především předpokládala, že jí bude vráceno její výsostné území, které během války obsadilo Japonsko. Nedočkala se.

 

Konference potvrdila právo na Shandong (Šan-tung) Japonsku a návrh na zrušení nerovnoprávných smluv, který tlumočil vyslanec Wellington Koo (Gu Weijun, Ku Wei-ťün 顾维钧) v emotivním projevu nazvaném Otázky k zamyšlení, smetla z jednacího stolu jako neaktuální. Čínská delegace na protest opustila Paříž a jako jediná ze zúčastněných versailleskou mírovou smlouvu nepodepsala. Radikální studenti v Pekingu vyvolali revoltu, která vstoupila do dějin pod názvem Májové hnutí, a uvážlivější čínští intelektuálové začali diskutovat na téma: proč politici rozhodli špatně­?

 

Poznáním k porozumění

V Paříži se zformovala skupina čínských a francouzských znalců čínských dějin a kultury, kteří došli k přesvědčení, že původcem chyb, kterých se politici ve Versailles ve vztahu k Číně dopustili, je neznalost. Svět Číně nerozumí, protože ji nezná. Čína si tím je sama vinna, protože se po staletí izolovala. Chce-li, aby ji svět přijal za rovnocenného partnera, musí opustit konfuciánskou pasivitu a začít aktivně propagovat své hodnoty, především dlouhou a kompaktní historii a osobitou kulturu. Nejaktivnějšími propagátory myšlenky "poznáním k porozumění" byli rektor Pekingské univerzity Cai Yuanpei (Cchaj Jüan-pchej 蔡元培) a jeho přítel, vynikající francouzský matematik a politik, a také nadšený znalec čínského umění Paul Painlevé, v Číně známý pod jménem Ban Lewei (Pan Le-wej 班乐卫).  

 

Myšlenku zakládat v kampusech univerzit odborná sinologická pracoviště podpořili i někteří politici, například ministr dopravy pekingské vlády a později ministr hospodářství vlády kantonské Ye Gongzhuo (Jie Kung-čuo 叶恭绰) nebo blízký spolupracovník Sunjatsena Han Rujia (Chan Žu-ťia 韩汝甲), který nás bude obzvlášť zajímat, protože v roce 1923 navštívil Prahu. Připojili se i někteří členové čínské delegace na mírové konferenci, především vyslanec ve Washingtonu Wellington Koo a rada čínského vyslanectví v Paříži, tajemník čínské delegace na mírové konferenci Yue Zhaoyu (Jüe Čao-jü 岳昭燏).

 

Myšlenka "poznáním k porozumění" měla ohlas i mezi čínskými studenty, z nichž mnozí do Francie přijeli jako nádeníci povolaní k odstraňování válečných škod. Soustředili se kolem společnosti Pařížské toufu 巴黎豆腐公司, která výrobou a prodejem sójového sýra zajišťovala některým studentům prostředky ke studiu a zároveň sloužila jako platforma pro politické diskuze. Jedním z ředitelů této společnosti byl i výše zmíněný Han Rujia.


Paříž jako první, ale s obtížemi

Čínský institut při pařížské univerzitě (巴黎大学中国学院,Institut des Hautes Etudes Chinoises de Paris) zahájil činnost dne 17. března 1920. Podle původních představ se měl stát vzorem pro obdobné instituty, které budou postupně vznikat nejen v Evropě. Finančně měl být zajištěn mimo jiné z podílů na boxerské kontribuci (gengkuan, keng-kchuan 庚款, doslova gengzi peikuan 庚子赔款, náhrady, vyplácené čínskou vládou intervenčním mocnostem, jako kompenzace za údajné škody, utrpěné během boxerského povstání v roce 1900, v Číně v roce Keng-c‘).  

 

Ministr Ye Gongzhuo původně zprostředkoval dotaci kabinetu ministrů pekingské vlády ve výši 100 000 franků ročně. Ministerstvo školství slíbilo dalších 50 000 stříbrných yuanů. Ale situace v Číně nebyla takovému projektu nakloněna. Země byla rozvrácená nepřetržitými lokálními válkami a v Kantonu se Čínská revoluční armáda připravovala k pochodu na sever. Ani jedna z čínských vlád projekt nakonec finančně nepodpořila.

 

Institut při Sorboně existoval s mnoha obtížemi, dokud využíval prostředky boxerské kontribuce, ale v roce 1940 zanikl. Většina původně zamýšlených projektů se nerealizovala.

 

Prezident Xu Shichang (Sü Š´-čchang 徐世昌) pro Karlovu univerzitu

Pro nás je zajímavé, že na seznamu prestižních univerzit, při kterých měly vzniknout Čínské instituty, nechyběla ani pražská Karlova univerzita. Na jaře 1923 přijel do Prahy výše zmíněný Han Rujia, (v dobových materiálech uváděný jako Hain You-Kia), aby rektorovi Karlovy univerzity odevzdal 11 500 Kč. Podle vyjádření pana Han Rujia to byl osobní dar prezidenta Čínské republiky, určený výslovně na založení sinologického centra při Karlově univerzitě. Senát UK tituloval Han Rujia jako delegáta ministerstva školství Čínské republiky při Sorboně.

 

Dobový tisk zkomolil nejen jméno a funkci prostředníka, ale i jméno dárce. Hovořil o něm jako o prezidentovi Shishi Changovi, ale není pochyb o tom, že se jedná o Xu Shichanga, prezidenta Čínské republiky v letech 1918-1922, o kterém víme, že byl velkým mecenášem umění. Poté, co odešel z úřadu, se po vzoru starých čínských učenců odebral do ústraní a věnoval se svým zálibám, malbě a kaligrafii. Byl zřejmě jediný z tehdejších čínských aktivních politiků, kdo zřizování čínských institutů finančně podpořil. Máme ale určité pochybnosti o formulaci „osobní dar prezidenta Karlově univerzitě“. Spíše šlo o část Xu Shichangova příspěvku na zřízení čínských institutů obecně.

 

Protože v té době ještě v Československu nebyl ani jeden sinolog, byl dar přijat s podmínkou, že budou peníze prozatímně uloženy na zvláštním účtu do doby, než bude možné Čínský institut při UK založit.

 

Čínské sdružení při Orientálním ústavu v Praze 捷京捷中协会

Při Orientálním ústavu, založeném na počátku 20. let s přispěním T. G. Masaryka, existovala v té době dvě zájmová sdružení, japonské a indické, která se kromě studia a propagace kultur obou zemí věnovala i činnosti praktické: vyučovala příslušné jazyky. Vedle toho podnikatelům, kteří se snažili v Orientu podnikat, nebo firmám, které do východní Asie vyvážely své výrobky, poskytovala odborné informace.

 

V roce 1936 se ze studijního pobytu v Číně a Japonsku vrátil náš první sinolog Jaroslav Průšek a při Orientálním ústavu bylo založeno další sdružení: čínské. Protože se zamýšlená náplň nově vzniklého sdružení v podstatě shodovala se zadáním stanoveným zakladateli Čínského institutu při Sorboně, a protože Karlova univerzita zatím se sinologií nepočítala, byly peníze uložené pro potřeby původně zamýšleného Čínského institutu při Karlově univerzitě uvolněny pro Čínské sdružení při Orientálním ústavu.

 

Čínské sdružení zahájilo svou činnost poměrně velkolepě, na slavnostním zasedání konaném v rotundě Lobkovického paláce na Malé Straně (tehdy sídlo Orientálního ústavu, dnes velvyslanectví Spolkové republiky Německo) dne 30. listopadu 1936 za účasti vyslance Čínské republiky v Praze, zástupců ministerstva zahraničí a školství a čínských občanů žijících v Čechách.

 

Ve chvíli svého založení mělo Čínské sdružení 27 členů. Předsedou byl zvolen zástupce ředitele Škodových závodů v Plzni, donedávna sekční šéf kanceláří ŠZ v severní Číně a autor publikace Hospodářské poměry v Mandžusku Rudolf Kalina. Jaroslav Průšek se stal tajemníkem Sdružení.

 

Výběr předsedy dokazuje, že členové Sdružení uvažovali ryze prakticky. Podle stanov se Sdružení mělo věnovat především kultuře: pořádat přednášky, organizovat koncerty a filmová představení, sportovní podniky a jazykové kurzy a městským knihovnám mělo pomáhat s výběrem knih s orientální tématikou. Ale aby bylo finančně nezávislé, mělo zároveň aktivně spolupracovat s firmami, které podnikaly nebo chtěly podnikat v Číně. V dané chvíli to byly především Škodovy závody v Plzni a Baťa ve Zlíně. Mimořádně úspěšné bylo Sdružení zvláště v přípravě zaměstnanců Baťových závodů. Čínštinu ve Zlíně učil prof. Průšek. Pro potřeby svých kurzů napsal a ve Zlíně vydal první českou učebnici čínštiny.

Z nakladatelských počinů Sdružení je třeba připomenout především historicky první přímý překlad krásné literatury z čínštiny do češtiny. Byla jím sbírka povídek Vřava spisovatele Lu Xuna (Lu Sün 鲁迅) v překladu Jaroslava Průška.

 

Sdružení byly dopřány jen tři roky života. Na začátku okupace muselo formálně ukončit činnost, ale jeho členové dál působili v Orientálním ústavu, který jako jedna z mála společenskovědních institucí mohl existovat i v době Protektorátu. Kurzy čínštiny, organizované Orientálním ústavem, navštěvovali i manželé Hrdličkovi, doc. Augustin Palát a další osobnosti první generace československých sinologů, kteří v roce 1945 navázali na tradici Čínského sdružení založením Československo-čínské, později Česko-čínské společnosti (v čínštině je kontinuita zřejmá, ve všech případech se používá termín xuehui 协会, tedy společnost).

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička

 

Použité zdroje:

https://www.baidu.com/s?wd=%E9%9F%A9%E6%B1%9D%E7%94%B2&pn=10&oq=%E9%9F%A9%E6%B1%9D%E7%94%B2&ie=utf-8&usm=1&fenlei=256&rsv_idx=1&rsv_pq=dd8c6f300012c038&rsv_t=ea6c3NDExovc3shMHFelOsGbMm9OsDFpGeuqm4FyhGbK9fxIJgdv%2BOzfws0&bs=%E9%9F%A9%E6%B1%9D%E7%94%B2&rsv_jmp=fail谈20世纪初海外中国学院建立与推广.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Paul_Painlev%C3%A9

Archiv Univerzity Karlovy Praha, 1882-1953, fond Akademický senát k.43, i.č. 645

Archiv Kanceláře prezidenta republiky Praha, fond D. 1804/23

MÚAAVČR, fond OÚ 1928-1953, kart. 19, Čínské sdružení