Genderově příkladný Východní Timor jde k volbám

Genderově příkladný Východní Timor jde k volbám
20 / 3 / 2022 Pavel Zvolánek

Východní Timor zažil tento víkend první kolo prezidentských voleb. Stalo se tak již posedmé od roku 2002, kdy tato země získala svou nezávislost. Pokud nikdo nezíská většinu, o měsíc později se ve druhém hlasování utkají jen dva nejlepší kandidáti. Vážným uchazečem o nejvyšší post je bývalá hlava státu a nositel Nobelovy ceny míru José Manuel Ramos-Horta. Konkurovat mu bude i dosavadní prezident Francisco Guterres, usilující o druhé funkční období.

Do klání letos vstupuje historicky největší počet kandidátů, a také vůbec poprvé čtyři ženy, které tak narušují vnímání politiky jako čistě mužské záležitosti. Pro někoho možná překvapivě je tato malá země s dominantní rolí katolické církve a patriarchální kulturou, ležící kdesi daleko na východě pod rovníkem, „genderově progresivnější” než Česká republika, kde se posledních prezidentských voleb v roce 2018 nezúčastnila ani jedna kandidátka. Zatímco ve východotimorském parlamentu na základě kvót usedá 40 procent žen, v českém zákonodárném sboru pouze o něco více než 22 procent. Ve světovém srovnání v tomto smyslu Východnímu Timoru patří 15. příčka, zatímco Česká republika zaujímá až 85. pozici.

 

Východní Timor je východní částí stejnojmenného ostrova, který sdílí se svým mnohem větším sousedem. Právě soužití s Indonésií určovalo moderní dějiny země. Po dlouhotrvající portugalské kolonizaci to byla Jakarta, která zde silou převzala kontrolu. Vítěz letošních voleb se symbolicky ujme úřadu 20. května, v den, kdy země oslaví dvacáté výročí nezávislosti.  

 

Portugalská kolonizace pro santalové dřevo

Prvními návštěvníky, kteří objevili Zemi vycházejícího Slunce – Timor Loro Sae, jak zní jeho místní název, se okolo roku 1000 stali obchodníci z Číny, Jávy a Makassaru.

 

Mnohem podstatněji však dějiny této oblasti ovlivnili Portugalci, kteří sem dorazili okolo roku 1515. V chudém regionu se jejich obchodní zájmy zaměřily především na santalové dřevo. Portugalská expanze se však zde srazila s nizozemskou konkurencí a vyústila v dlouhotrvající konflikt, ve kterém Nizozemci postupně získávali převahu. V roce 1749 zvítězili v bojích u Kupangu v západní části ostrova a svého protivníka vytlačili na východ, kde o dvacet let později vzniklo nové hlavní město v Dili. To však již leželo mimo centrum obchodu se santalovým dřevem. Spory o hranice definitivně ukončilo jednání v Haagu v roce 1914, Nizozemci získali západní polovinu ostrova s výjimkou enklávy Oecussi, Portugalcům připadla část východní. Hranice v této podobě vydržely následujících šedesát let a na tomto rozložení sil nic nezměnilo ani vyhlášením indonéské samostatnosti v roce 1945. Portugalci však o rozvoj Timoru projevovali jen minimální zájem.

 

Během druhé světové války se území stalo jevištěm gerilové války, vedené početně nevelkými australskými jednotkami, podporovanými domácím obyvatelstvem, proti japonským invazním silám. Výsledkem této kampaně, nazývané bitva o Timor, bylo až sedmdesát tisíc zabitých domorodců. Po skončení války se Portugalci do své kolonie vrátili a udrželi ji pod svoji správou až do roku 1974, kdy se Lisabon v důsledku domácí karafiátové revoluce rozhodl vzdát svých kolonií.

 

Indonéská invaze se souhlasem USA

Dne 28. listopadu 1975 Východní Timor vyhlásil svou nezávislost. Dříve než tato deklarace mohla být mezinárodně uznána, byl však napaden indonéskými vojsky, využívajícími konfliktu mezi východotimorskými frakcemi a obavy z toho, že Čínou podporovaná strana FRETILIN se stane další z kostek domina komunistických režimů, které ovládnou celou jihovýchodní Asii.

 

Z dokumentů zveřejněných v den 26. výročí indonéské invaze vyplývá, že Jakarta k jejímu provedení dostala zelenou den před jejím zahájením, během návštěvy bývalého amerického prezidenta Geralda Forda a ministra zahraničí Henryho Kissingera, které prezident Suharto požádal o pochopení, pokud bude nutné podniknout rychlou nebo drastickou akci. Ford podle tajného memoranda odpověděl: „Pochopíme to a nebudeme na vás v této věci tlačit. Chápeme problém i vaše záměry.”

 

Východní Timor byl prohlášen za sedmadvacátou indonéskou provincií a následnou brutální nadvládu Jakarty zaplatilo podle různých odhadů životem až 200 000 místních obyvatel, včetně geril Falintilu, vedoucích protiindonéský odpor.

 

K osudu těžce zkoušené země se v roce 2005 vrátila kolumbijsko-libanonská hvězda Shakira ve své písni Timor, kde taneční melodii doprovází text o tom, jak nás média a popkultura odvádějí od vzdálených utrpení:

„To je v pořádku, alespoň je tu polovina pravdy/ Slyšet, co chceme, je tajemství věčného mládí,” zpívá a dodává: „Já budu dál prodávat desky a ty máš svou MTV.”

 

Krví vykoupená samostatnost

Rozhodujícím zlomem v mezinárodním veřejném mínění se stal masakr na hřbitově v Dili v roce 1991. Po pádu autoritativního indonéského prezidenta Suharta jeho nástupce Habibie souhlasil s tím, aby se 30. srpna 1999 konalo referendum, které mělo rozhodnout o tom, zda se Východní Timor vydá na cestu nezávislosti, nebo spojí svou budoucnost s Indonésií. Myšlenka samostatnosti získala téměř osmdesátiprocentní podporu, jako reakci na výsledky hlasování rozpoutaly proindonéské milice krvavou odvetu, kterou zastavil až příjezd mírových sil pod vedením Austrálie. Mise Spojených národů UNTAET vytvořila přechodnou vládu, spravující území do 20. května 2002, kdy OSN uznalo Východní Timor jako samostatný stát. Rozhodující roli v nově se rodící zemi převzaly bývalé vlivné postavy hnutí odporu, gerilový vůdce Xanana GusmãoJosé Manuel Ramos-Horta. Oba hrají v zemi zásadní roli i nadále.

 

Charismatický Xanana Gusmão se stal prvním východotimorským  prezidentem, svůj úřad zastával v letech 2002 - 2007, poté až do roku 2015 působil jako ministerský předseda. Jeho přezdívka Xanana pochází ze stejně se vyslovujícího názvu americké skupiny Sha Na Na, mj. účastníků legendárního Woodstocku. V dobách bojů za nezávislost se tento muž stal hlavním terčem indonéské vlády. Na konci roku 1992 byl dopaden a odsouzen na doživotí. Následně byl jeho trest snížen na dvacet let, přesto svůj zápas vedl i zpoza mříží. Na svobodu se dostala ž po úspěšném referendu v roce 1999.

 

José Manuel Ramos-Horta, který se v období 2007 – 2012 stal druhou hlavou státu, do politiky vstoupil již v časech portugalské kolonizace. V listopadu 1975 jako pětadvacetiletý zaujal post ministra zahraničí vlády Demokratické republiky Východní Timor. Ze země odešel tři dny před indonéskou invazí a v kampani za nezávislost pokračoval v zahraničí, mj. i při své návštěvě Prahy. Společně s biskupem Belem se stal nositelem Nobelovy ceny míru. V již svobodných časech v roce 2008 přežil pokus o atentát, při kterém byl postřelen a převezen v kritickém stavu do nemocnice v Austrálii. 

 

Prezidentští kandidáti vstupují do klání jako nezávislí, ale běžně se opírají o politické strany. Dosavadní historie ukázala, že rozhodující slovo ve volebních kampaních má Xanana Gusmão, který pomohl v roce 2017 do úřadu současnému prezidentovi Guterresovi. Obdobně Horta s Xananovou podporou vyhrál prezidentské volby v roce 2007, zatímco bez ní o pět let později vypadl již v prvním kole. Velkou naději Hortovi letos dává, že se může opřít o Xananovu stranu CNRT, ovšem s podmínkou, že v případě svého zvolení rozpustí parlament a vypíše předčasné volby.

 

Poloprezidentský státní systém  

Východní Timor má poloprezidentský systém. Hlava státu je do svého úřadu volena přímo lidovým hlasováním na pět let. Výkonná moc sice v drtivé většině náleží předsedovi vlády a kabinetu, ale prezidentské pravomoci přesahují pouze ceremoniální vykonávání úřadu, poskytují mu klíčovou roli při jmenování vlády, možnost rozpuštění parlamentu, právo zpětného veta nad zákony, úplné veto nad zákony vydanými exekutivními dekrety i možnost postoupit zákony k ústavnímu přezkumu a udělovat milosti. Tyto pravomoce využil i poslední president Guterres, který zablokoval jmenování několika ministrů a v roce 2018 vyhlásil předčasné volby poté, co se vládní koalice vedená hnutím Fretilin rozpadla. Současné hlasování by mj. mělo řešit i patovou situaci vzniklou mezi hlavními stranami a politickými vůdci odboje z roku 1975, která se táhne již několik let.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii