Francouzské předpoklady pro dostavbu českých jaderných elektráren

Francouzské předpoklady pro dostavbu českých jaderných elektráren
20 / 1 / 2021 Jan Oliva

Dostavba nových bloků jaderných elektráren je žhavým českým tématem, zvažují se zejména pro a proti čínských a ruských dodavatelů. Ale představitelé české vlády, Andrej Babiš a Karel Havlíček, jednali o dostavbě elektrárny Dukovany[1] také se šéfem francouzské EDF, proto je namístě rozebrat, co by tato zakázka mohla znamenat právě pro EDF (Electricité de France).

Nejprve si tuto společnost pojďme blíže představit. EDF je francouzský koncern se státním podílem 80 %, založený po druhé světové válce jako strategický průmyslový podnik zestátněním 1450 různě velkých firem, jejichž aktivitou byla výroba či přeprava elektrické energie[2]. Pro pochopení současné situace je velmi důležité si uvědomit, že počátek historie EDF sahá právě do doby, kdy byla ve Francii všemocná Národní odbojová rada (Conseil national de la Résistance, CNR) a v jejím středu Komunistická strana Francie (Parti communiste français, PCF). Po kruté zkušenosti druhé světové války se zdálo být přirozené, že nová republika musí obnovit svou sílu a mezinárodní prestiž reorganizací a také znárodňováním důležitých průmyslových podniků či celých sektorů a modernizací země prostřednictvím masivních veřejných investic. Tak došlo například ke vzniku EDF, ale také plynárního podniku GDF (Gaz de France), ke znárodnění automobilky Renault (Régie Renault), či banky Banque de France.

 

Ze zaostalé země atomovou velmocí

Již v této době byla výroba a distribuce elektrické energie brána jako strategická pro nezávislost státu, jako „veřejné jmění“ (bien public)[3] a současně jako vektor modernizace života národa. Připomenu jen okrajově, že si rodilý Středoevropan asi těžko uvědomí, že Francie v meziválečném období, a ještě nějaký čas po druhé světové válce byla – hlavně co se jejího venkova týče – v mnohém pozadu v porovnání se standardy vybavení, právě pod germánským vlivem se nacházející střední Evropy. Bylo tedy co dohánět a poválečná politická, ekonomická a sociální situace a atmosféra otevřely to „dějinné okno“, ve kterém se někdy dějí ty nejneuvěřitelnější věci. Tak, jako dnes v „covidové atmosféře“...

 

Díky této krátké dějinné oklice se nám podařilo nashromáždit většinu, ne-li všechny ingredience, potřebné k pochopení faktu, proč se mohla stát Francie v druhé půli dvacátého století jednou z mála atomových velmocí světa. Chybí snad jen, velmi synteticky, načrtnout psychologickou stránku věci, a to francouzskou národní hrdost a ješitnost, které velmi utrpěly opakujícími se vojenskými nevítězstvími, či přímo porážkami posledních sto padesáti let. V tomto ohledu sehrála určitě francouzská idealizace Spojených států amerických podobnou roli jako třeba pro Čechy, i když veřejně snad méně přiznanou, zejména ve vztahu k vlastní svobodě, velikosti národa a jeho neomezených schopností velkolepě a úspěšně podnikat.

 

Soustředění národních strategických priorit, know-how a kapitálu do jedněch rukou, bez roztroušené konkurence a díky silné a od roku 1945 nepřetržité politické vůli, kde se současně úspěšně obrazila francouzská pyramidovitě postavená administrativa, došlo pak během poměrně krátké doby k vybudování atomového průmyslu. Od počátku byl a až do dnešní doby je postaven na dvou nohách – civilní produkci jaderné energie a vojenské výrobě atomových zbraní, jak to i dnes dokládá projev prezidenta Macrona z 8. prosince 2020 z návštěvy výrobního závodu společnosti Framatom ve městě Le Creusot, kde řekl, že se jedná o „průmysl [národní] suverenity (industrie de souveraineté)“[4].

 

Nové osvojování jaderného know-how

Nechme teď stranou vojenské využití atomové energie, které má dnes ve Francii snad ještě jistější budoucnost než to civilní a soustřeďme se právě na něj. To nás zavede zpět do české současnosti, do projektu rozšíření jaderných elektráren Dukovany či Temelína. V případě, že dojde k vypsání tendru na stavbu dalších bloků Dukovan, jak zatím ČEZ a česká vláda plánují[5], ať již před příštími volbami či po nich, bude společnost EDF jistě jedním z kandidátů, sólově nebo v konsorciu s dalším partnerem.

 

EDF bude mít ve svůj prospěch několik silných argumentů: je to evropský podnik s desítkami let zkušeností ze staveb a z provozu elektráren ve Francii, i jinde po světě[6]. Francie má dnes v provozu 18 elektráren s 56 jadernými bloky, jimiž pokrývá ve svém „energetickém mixu“ zhruba 72 % domácí spotřeby elektrické energie (2019), což je zdaleka světový rekord. Jedná se ale o „stárnoucí“ park (nejstarší elektrárna v provozu, v Bugey na řece Rhóně, byla připojena k síti roku 1978)[7], takže bude brzy muset dojít k zásadnímu politickému rozhodnutí, zda zůstat u atomu jako zdroje elektrické energie. A v případě že ano, tak do jaké míry?

 

Vzhledem k tomu, že se jedná o dlouhodobé, a hlavně finančně extrémně náročné investice, jde o kritické politické rozhodnutí. Není a nebude snadné. Obzvláště za současné existence technických alternativ, kdy veřejné mínění hraje, alespoň se zdá, důležitou roli. Dnes se počítá zhruba se sto lety životnosti elektrárny, od počátku výstavby až po její likvidaci, vše závisí samozřejmě na velikosti projektu: 6-8 let na stavbu, 50-60 let provoz, 30-40 let likvidace, s tím, že tato poslední etapa ještě není ani technicky jasná, a tedy ani dopodrobna spočítaná.

 

Podobně jako v České republice dojde pravděpodobně k rozhodnutí, zda francouzská vláda odsouhlasí stavbu nových jaderných bloků (počítá se s šesti bloky typu EPR[8]), až po příštích volbách, tedy v roce 2022. Do té doby má být připraveno, právě od EDF, několik scénářů na nový energetický mix, sahaje od úplného opuštění jaderné energie až po její udržení na podílu zhruba 50 % celkové produkce, což je oficiální politický cíl pro rok 2035.

 

Rizika a budoucnost jaderné energetiky

Stát v brzké budoucnosti, mimo jiné, plánuje vznik sesterské společnosti EDF oddělením výroby energie z atomu od ostatních zdrojů, a to právě z výše uvedeného strategického důvodu, ale také proto, že podnikání v jaderné energetice je spojeno s neuvěřitelnými riziky, které dnes, po půlstoletí zkušeností s tímto typem energie, lecjakého soukromého investora odradí. Tato rizika by se mohla, možná dost cynicky, redukovat na „finanční“, protože v dnešní době se vlastně cokoliv dá přepočítat na dolary či eura.

 

Vezměme příklad nových elektráren, které se vůči plánovaným rozpočtům prakticky vždy prodraží: Stavba francouzského Flamanville-3, třetí řady reaktorů jaderné elektrárny poblíž severofrancouzského města Flamanville, byla započata podle nejnovějších standardů třetí generace EPR v roce 2007, s plánem dokončení kolem roku 2012. Elektrárna je však ještě dnes stále ve výstavbě, po reorganizaci odvětví (rozdělení původní firmy Areva a inkorporace její části, jako Framatom, do konsorcia EDF), po několika vážných technických závadách stavby, po projektových omylech a po zostření bezpečnostních standardů po nehodě ve Fukušimě. Její rozpočet se přitom „posunul“ z plánovaných 3,4 miliard eur na možná už 19 miliard.

 

Tento časový a finanční skluz lze také vysvětlit tím, že se EDF a její partneři na této stavbě znovu učí řemeslu, které sice mistrně zvládali v 80. letech minulého století, ale které částečně „zapomněli“, ať už pro změny technického prostředí (nových technologií), bezpečnostních standardů, či prozaičtěji, odchodem celé generace inženýrů do důchodu... Je tedy v zájmu EDF, stejně jako kteréhokoliv jiného podniku, neustále stavět, aby si tím velmi komplexní know-how neustále udržoval a obnovoval.

 

Jan Oliva, historik a kulturolog žijící ve Francii

 

Použité zdroje, odkazy a zkratky:

[1] Článek z 23.11.2020 k nahlédnutí na https://iuhli.cz/babis-a-havlicek-jednali-s-sefem-edf-o-dukovanech/

[2] O historii EDF je shrnutí ve francouzštině například na wikipedii : https://fr.wikipedia.org/wiki/%C3%89lectricit%C3%A9_de_France

[3] Ibid.

[4] Cf. Článek v Le Monde z 21. prosince 2020: https://www.lemonde.fr/idees/article/2020/12/21/nucleaire-pour-emmanuel-macron-c-est-la-filiere-militaire-qui-prime_6064052_3232.html

[5] Cf. mimo jiné https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/cez-stat-dukovany-elektrarna-stavba-novy-blok-jaderna-energie.A200728_142953_ekonomika_mato

[6] Francie má například dlouhodobou zkušenost s Čínou, kde v rámci různých „joint-ventures“ postavila několik bloků jaderných elektráren a to již od roku 1994. K tomuto tématu se ale ještě vrátíme později.

[7] Kompletní tabulka s daty je k disposici na: https://fr.wikipedia.org/wiki/Liste_des_r%C3%A9acteurs_nucl%C3%A9aires_en_France

[8] EPR = Evolutionary Power Reactor