Filipínští léčitelé: podvod, nebo zázrak?
Podle lékařských autorit se jedná o podvod, z katolických kruhů zaznívá, že jde o dílo ďábla, přesto filipínští léčitelé nemají o své klienty nouzi. V sedmdesátých letech minulého století dosáhla jejich proslulost až do západního světa.
V době největšího rozkvětu na Filipíny přijíždělo až deset tisíc lidí měsíčně, aby podstoupili operace, vykonávané pouhýma rukama bez použití jakýchkoliv chirurgických nástrojů. Léčitelé během těchto zákroků údajně silou své mysli materializují nemoc a z těla pacientů vytahují nádory, ale i mince, dráty nebo jehly, aniž by zanechali jakoukoliv jizvu. Některé z klientů sem přiváděla zvědavost, jiní zde hledali svoji poslední naději.
Baguio je půvabné město ležící asi čtyři hodiny jízdy severně od metropole Manily. Ulice zde strmě šplhají vzhůru a domky se přidržují kopcovitého terénu. Místní příjemné klima si oblíbili již Američané, kteří sem na začátku dvacátého století utíkali před únavným horkem spalujícím nížiny a z Baguia učinili letní hlavní město filipínských ostrovů. Právě tyto kulisy jsou hlavním centrem domácích léčitelů. Odtud pocházejí nejznámější z nich.
Odbočím z rozlehlého parku Burnham a zamířím do domu na konci pozvolna stoupající ulice. Vítá mě vitální osmdesátník Laurence Cacteng. Tento bývalý učitel se léčitelství věnuje již téměř padesát let. První lekce pobral u své babičky, kterou doprovázel za jejími pacienty. Zlomový okamžik nastal, když se podílel na léčení svého zraněného spolužáka. „Položil jsem ruce na jeho nohu a ucítil jsem vyčnívající kost. Uslyšel jsem vnitřní hlas, který mě nabádal, abych zatlačil silněji a tím vše vrátil na správné místo. Můj kamarád brečel bolestí a já jsem se také rozplakal. Ještě mne tekly slzy, když se můj přítel rozesmál a objal mne. To mne přivedlo k tomu, že jsem se intenzivně začal zajímat o léčení,” vzpomíná Cacteng.
Od té doby svoji terapii ordinoval po celém světě a rukama mu prošly tisíce pacientů. Operace je pro něj již rutinní záležitostí, trvající jen několik minut. Během nich ucítím jemný tlak na břiše a pak již vidím červenou tekutinu, kterou léčitelův asistent setře dřív, než si ji mohu detailně prohlédnout. Přestože se celý zákrok odehrává přímo před mýma očima, nedokážu zachytit, odkud se na mém těle údajná krev objevila. Přitom právě tato část celého zákroku patří v celém procesu k nejkontroverznějším. Pro filipínské léčitele však přítomnost krve nepředstavuje žádný problém a namísto použité metody poukazují na její výsledky. Těmi má být třicet procent vyléčených pacientů, povětšinou lidí, nad kterými západní medicína zlomila hůl. Tato statistika však není nijak ověřená.
„Důležité je, že se lidé uzdravují. Ježíš Kristus také nepřesvědčil všechny,“ řekl jeden z nejznámějších filipínských léčitelů Alex Orbito. „Jestliže se moji pacienti uzdravují, tak nemůže jít o podvod,“ tvrdí také Laurence Cacteng, který celý zákrok přirovnává k působení silného magnetu, odstraňujícího z těla škodlivé látky, podobně jako z něho odchází pot. Závěry nezávislého ověřování však vypovídají o něčem jiném.
Provize za prasečí krev
V polovině osmdesátých let minulého století nechal rakouský novinář Gert Chesi, autor knihy o filipínských léčitelích, prozkoumat v laboratoři vzorky, získané během operací na Filipínách. S jedinou výjimkou se jednalo o prasečí krev.
To, že zákroky prováděné rukama jsou pouze předstírané, Chesimu potvrdila i jedna z léčitelek, Arsenia dela Cruzová. „Devadesát procent pacientů je obětí optického triku. Léčitel jenom zřídka pronikne pod pacientovu kůži, v dlani má schovaný sáček s krví, který v místě operace rozmáčkne a rozetře. Důkaz se potom setře ručníkem nebo vatou.“ Přesto Chesi připouští, že mnozí léčitelé jsou nadaní schopnostmi, pro které není vysvětlení.
„Nejedná se však o dovednost, kterou se lze naučit, nýbrž o dar, který mají pouze někteří,“ píše rakouský novinář. Podle Cruzové má celé divadlo jenom zvýšit dojem a navodit vzájemnou důvěru. Falešná krev se prý začala používat k posílení autority u pacientů, kteří nevěřili v účinek nekrvavých magnetických operací. „Základním elementem při léčení je víra,“ říká Laurence Cacteng, který sám sebe označuje za pouhý nástroj boží.
„Moderní věda by tyto jevy neměla odmítat, ale zkoumat je,“ řekl mi jeden z Cactengových pacientů, který se s filipínskými léčiteli poprvé setkal v Moskvě. Tehdy se po rukama provedené operaci jeho stav zlepšil, cesta do Baguia však pro něho skončila zklamáním, neboť vyléčení nedosáhnul ani po několika týdnech.
Když onemocní léčitel
Celou situaci ještě znepřehlédňuje komercionalizace, která filipínské operace provází. Z léčitelů, obsluhujících pacienty, kteří si z různých důvodů nemohli nebo nechtěli dopřát klasickou zdravotní péči, vyrostly skutečné celebrity s celosvětovým dosahem, které narazily na zlatý důl. Několik minut trvající seance v Baguiu stojí okolo sedmdesáti euro, pacienti přijíždějící ze zahraničí takových operací absolvují zpravidla několik. O stálý přísun klientů se starají zprostředkovatelé, inkasující z každé operace provizi dvacet euro. V zahraničí na léčebných seancích spolupracují místní organizátoři. Alex Orbito, který projel více než sedm desítek zemí světa, tak podle svých slov vyléčil milión lidí. Jenom během tří dnů kanadského turné jeho rukama prošlo šest set lidí.
Prakticky každý z filipínských léčitelů, působící v zahraničí, se dostal do střetu s tamními lékařskými autoritami nebo přímo se zákonem. Jun Labo byl obviněn v Rusku poté, co se ukázalo, že při svých operacích v ceně sto dvaceti euro používá kravskou krev. Alex Orbito čelil podobnému obvinění v Kanadě. „Podle nás připravuje o peníze vážně nemocné lidi,” uvedl detektiv z Toronta. Různým pochybám během svých zahraničních cest musel čelit také Laurence Cacteng, který mi během našeho setkání popsal situaci z Francie, kde se ve skupině jeho klientů objevil lékař, který vše označil za podvod. „Řekl jsem pacientům, aby zvedl ruku ten, kdo si myslí to samé, nikdo se však nepřihlásil.”
Filipínské léčitelství má dlouhou tradici, jeho provozovatelé však většinou žili v izolovaných horských oblastech s omezeným kontaktem s vnějším světem. Za prvního známého léčitele je tak považovaný Euterie Terte, který se této činnosti začal věnovat před druhou světovou válkou. Japonská okupace jeho aktivity přerušila, neboť Terte se aktivně zapojil do hnutí odporu a několikrát padl do zajetí. První zaznamenanou operaci rukama tak provedl až v roce 1945. V jeho stopách se následně vydali i jeho žáci, mezi nimi i komerčně velice úspěšný Tony Agpaoa, o kterém později jeho učitel prohlásil, že selhal, neboť zneužil svoje nadání. V souvislosti s tímto léčitelem je často zmiňováno, že ve chvíli, kdy ho postihnul zánět slepého střeva, dal přednost klasické operaci v nemocnici.
Když celebrity "léčí" celebrity
Zatímco někteří léčitelé žijí jako asketové, jiní se zhlédli v opulentním životním stylu a neodepřou si žádnou z neřestí. Jeden z nejznámějších léčitelů Jun Labo, zvolený v roce 1988 starostou Baguia, si oblíbil zlaté hodinky a diamanty. Ve své domovině si Labo získal přezdívku filipínský Muhammad Ali. S velkohubým americkým boxerem ho spojuje sebevědomé prohlášení: Jsem největší.
Snad i proto se na Laba v březnu 1984 obrátil americký komik Andy Kaufman, aby mu vyléčil rakovinu plic. Kaufman sice prohlásil, že zákrok dopadl dobře, o dva měsíce později však své nemoci podlehl. Scéna filipínské seance je zahrnuta i ve Formanově filmu Muž na Měsíci, kde usmívající se Kaufman vidí, že jeho operátor si bere do ruky kuřecí maso. Při něčem podobném Cactenga nepřistihnu. Léčitel sice během celého zákroku drží prsty těsně u sebe, takže nevidím, zda má něco ukrytého v dlani, ale zároveň nepostřehnu nic podezřelého. Po své operaci však nezaznamenám žádný pozitivní efekt.
Pro podobné případy mají filipínští léčitelé jednoduché vysvětlení, které tvoří dokonalou obranu proti zpochybňování jejich umění. Pokud pacient nemá dostatek víry, nemůže být vyléčen. S takovým pohledem si lze jakýkoliv úspěch připsat na své konto a zároveň se zbavit odpovědnosti za možné selhání.
Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii