Doutníkoví podnikatelé zachránili na Filipínách více Židů než Schindler

V červenci 1938 se ve francouzském Évianu z iniciativy amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta sešla konference, která se měla zabývat stále rostoucím počtem Židů, hledajících ochranu před nacistickou perzekucí. Rokování skončilo fiaskem, když představitelé 32 zúčastněných zemí přednesli „důvody”, proč mohou ohrožené přijmout pouze ve velmi omezených počtech, nebo vůbec.

 

Selhal i další z cílů jednání, přimět německou vládu, aby usnadnila židovskou emigraci a spolupracovala při tom se státy, které byly ochotny tyto uprchlíky akceptovat. V té době šlo o téměř 200 tisíc Židů z Německa a Rakouska, hledajících bezpečný přístav. Pozdější izraelská premiérka Golda Meirová vyjádřila své zklamání slovy: „Existuje jen jedna věc, které se doufám dožiji předtím, než zemřu, a to, že můj lid již nikdy nebude potřebovat jakékoliv vyjadřování soucitu.”

 

Neúspěch setkání v Évianu utvrdil hitlerovské Německo v tom, že svět nebude jeho plánům ohledně Židů klást větší překážky. Vždyť čtyři měsíce po konferenci se odehrál pogrom Křišťálové noci. Ale ani ten většinu zemí k vstřícnosti nepřivedl. V roce 1939 opustil Hamburk parník St. Louis s 937 převážně židovskými pasažéry, směřujícími na Kubu. Po přistání v Havaně jim však byl vstup odepřen. Loď poté zamířila na Floridu, ale ani americká strana jí nedovolila přistát. Také kanadské imigrační úřady uprchlíky odmítly s příznačnými slovy: „Pokud by tito Židé našli domov zde, následovaly by je další lodě. Někde se musí udělat čára.“

 

Část cestujících nakonec přijala Velká Británie, Belgie, Francie a Nizozemsko, ale ostatní se museli vrátit a skončili v koncentračních táborech. Ve stejném roce, kdy nikým nechtěná loď bloudila oceánem, přijaly Filipíny 1 300 Židů a vyjádřily ochotu vydat povolení k usazení dalším tisícům. Záchranný plán se zrodil v nečekaném prostředí: během partií pokeru. Na své společníky se s ním obrátili bratři Friederové.

 

Doutníkoví králové bratři Friederové a filipínský prezident Manuel L. Quezon

 

Tito manhattanští obchodníci s doutníky v roce 1918 přesídlili do Manily, kde byla levnější výroba. Čtveřice bratrů se zde každé dva roky střídala ve vedení podniku s takovým úspěchem, že v době největšího rozmachu jejich firma vyráběla 250 milionů doutníků ročně. Sourozenci, zapojení do asi dvousetčlenné židovské komunity, si s blížící se válkou uvědomovali nebezpečí, hrozící jejich krajanům.

 

A to zejména poté, když v roce 1937 bylo do Manily evakuováno 28 německých Židů, kteří uprchli z Evropy do Šanghaje. V adaptaci na nové prostředí jim pomáhal Výbor židovských uprchlíků, v jehož čele stál Philip Frieder, který tak vyslechl očitá svědectví o nacistických zvěrstvech v Německu a také o nejistém osudu dalších tisíců Židů, kteří uvízli v Šanghaji poté, co vypukly prudké boje mezi čínskými a japonskými jednotkami.

 

Během nočních karetních seancí nabyla záchranná akce reálnější kontury. Bratři Friederové byli vášnivými hráči a svého koníčka sdíleli s mnoha vlivnými osobnostmi, které měly v jejich plánu zajistit úspěch. Bývalý guvernér Indiany a od roku 1937 vysoký komisař pro Filipíny Paul V. McNutt dostal za úkol přesvědčit americké ministerstvo zahraničí, aby udělilo potřebná víza. O podporu na domácím hřišti se měl postarat prezident Manuel L. Quezon.

Prezident Manuel L. Quezon přesvědčuje vysokého komisaře pro Filipíny Paula V. McNutta 

 

Filipíny již na konci první světové války přijaly osm stovek příslušníků bílé ruské emigrace, utíkajících před bolševiky. Teď však na stole ležely mnohem větší počty. Proti se stavěli antisemitsky smýšlející členové amerického vládního kabinetu i opozice označující Židy za „komunisty a intrikány, usilující o ovládnutí světa“. Zamýšlený program předpokládal usazení uprchlíků v zemědělských osadách v málo rozvinutých regionech. Za tímto účelem přijeli na Filipíny američtí odborníci, aby našli vhodné lokality.

 

Jako perspektivní se nabízel ostrov Mindanao. Plán však nenacházel pochopení u těch, kteří se domnívali, že domácí půda nemá připadnout cizincům. „Lidé byli přátelští, politici měli obavy,“ vzpomínal jeden ze zachráněných Židů pro list The Times of Israel. Quezonova odpověď na tyto pochybnosti byla taková, že ubytovací zařízení pro židovské uprchlíky nechal postavit v Marikině nedaleko Manily, na svém vlastním pozemku, který pro tento účel daroval. Místo bylo vysvěceno 23. dubna 1940 za účasti některých členů filipínské židovské komunity v čele s bratry Friederovými.

 

Dveře do Manily se tak otevřely těm, jenž vyhověli stanoveným podmínkám, které měly zejména bránit tomu, aby se příchozí nestali pro jejich nový domov přítěží. Pro tento účel bylo vybráno čtrnáct akceptovaných povolání, většinou šlo o zdravotnické obory, sestry, zubaře, lékaře, ale o vystěhování na Filipíny mohli usilovat také mechanici, zemědělci, holiči, účetní, inženýři či lidé se zkušeností s výrobou doutníků. Jedno místo bylo vyhrazeno i pro rabína, který měl být starší čtyřiceti let, konzervativní, ženatý a schopný mluvit anglicky.

 

Každý z uprchlíků musel složit do banky v Manile 1 200 dolarů, což byla dostačující částka pro obživu po dobu dvou let. Přestože šlo vesměs o vzdělané lidi, v novém působišti na ně čekal kulturní šok. Poprvé viděli jiné než bílé lidi, potýkali se s vlhkostí, horkem i komáry. Děti vše vnímaly jako nové dobrodružství, lezly po palmách, ochutnávaly tropické ovoce a učily se nové písně. Dospělí se však nikdy pořádně nenaučili místní jazyk a zdržovali se především uvnitř vlastní komunity. Nové podmínky byly zcela odlišné od Německa, ale mohli praktikovat své náboženství, stýkat se a rozvíjet své podnikání.

 

Podle Quezonových představ se mělo na Filipín uchýlit okolo 100 tisíc Židů, americké úřady však tyto počty drasticky omezily každoročním limitem jen tisíce víz po dobu deseti let. Nakonec do Manily podle odhadů dorazilo 1200 až 1300 uprchlíků, mezi nimi asi stovka, jež se vydala na cestu na vlastní pěst. Přesto se podařilo zachránit více lidí, než se nacházelo na známém Schindlerově listu.

Pokračování programu zabránila japonská invaze na konci roku 1941. Na uprchlíky čekala těžká doba plná krutostí, ale v některých ohledech s nimi Japonci zacházeli podstatně lépe než s Filipínci. Židy paradoxně chránily jejich německé pasy s hákovými kříži, díky kterým byli považováni za spojence. Ale ani jim se nevyhnuly měsíc trvající pouliční boje na konci války, které Manilu obrátily v ruiny a učinily z ní po Varšavě druhé nejpostiženější město.

 

V těchto kulisách se již v květnu 1945 konal první koncert, který uspořádal jeden z židovských uprchlíků, dirigent a zakladatel Manilského symfonického orchestru Herbert Zipper. Vstupenky byly okamžitě vyprodány, a tak si návštěvníci mohli mimo další vyslechnout i Dvořákovu symfonii Z Nového světa.

Filipínský „Schindler“ Manuel L. Quezon se osvobození své země ani vyhlášení nezávislosti na Spojených státech v roce 1946 nedočkal. Zemřel o dva roky dříve na následky recidivy tuberkulózy v New Yorku. V roce 2009 byl na jeho památku a jako poděkování filipínskému národu za přijetí židovských uprchlíků během holocaustu vztyčen v izraelském městě Rišon Lezion pomník ve tvaru tří otevřených dveří.

 

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

 

Zdroje:

Hulton Archive/Stringer

St. Louis Kaplan Feldman Holocaust Museum https://stlholocaustmuseum.org/2020/10/05/on-this-day-in-history-october-5/

https://aish.com/holocaust-rescue-in-the-philippines/

Archív rodiny Quezon