Evropa na prahu nové studené války

Evropa na prahu nové studené války
11 / 4 / 2020 Vít Vojta

Už v loňském prosinci varoval Henry Kissinger před novou studenou válkou s Čínou. Připustil sice, že americko-čínská rivalita není tak silná, jako kdysi ta se Sovětským svazem. Nebezpečné však je, že obě země se nesnaží konflikt řešit. Tentýž problém souběžně otevřel i významný politolog Fareed Zakaria. Podle něj poválečné světové uspořádání nenávratně končí. Upozornil současně, že toto uspořádání nebylo nikdy tak „světové“ a tak „liberální“, jak se nostalgicky tvrdívá. I proto, že Spojené státy často sahaly po protekcionismu a násilných změnách cizích režimů.

Také očekávání smíru v americko-čínské obchodní válce zůstávají nenaplněna, přestože se už více než rok zdá, že dohoda je blízko. A letošní pandemie onemocnění COVID-19 ještě vyostřila oboustranné výpady. Špičky Bílého domu užívají nálepky "čínský virus". Peking odpovídá spikleneckými teoriemi o nákaze z amerických vojenských laboratoří či o jejím zavlečení do Wu-chanu americkými účastníky mezinárodní armádní soutěže loni v říjnu. Sotva by kdo od obou světových velmocí očekával tak trapné výroky.

 

Aby toho nebylo málo, obě země letos vypověděly novináře protistrany. Koncem února totiž USA zpřísnily pravidla pěti čínským mediálním organizacím a klasifikovaly je jako zahraniční mise. Nejspíše jim začal vadit vysoký počet čínských pracovníků. Čína v odvetě vypověděla zástupce New York Times, Wall Street Journal a Washington Post. Dětinsky pak působí tvrzení obou mocností, že právě „ta druhá s tím začala“.

 

České sympatie 

 

Čínský veřejný prostor tak nasadil tradici „starých časů“, oficiální státní média suše poukazují na čínské úspěchy v tichém kontrastu s nezdary „těch cizích“. Nenápadně se tím krmí nacionalismus, otevřenější xenofobii hlásá jen „emotivní hlas lidu“ s tradicí už od Boxerského povstání na přelomu 19. a 20. století. Přijímání konspiračních teorií o nákaze za fakta považují někteří aktivisté na čínských sociálních sítích pomalu za „projev přirozeného vlastenectví“. Bývá z nich však cítit křečovitá snaha přesvědčit alespoň sebe sama.

 

Chtělo by se věřit, že nástroje studené války už ve 21. století nemohou uspět, že je přece v době otevřeného toku elektronických informací nikdo nemůže brát vážně. Praxe však ukazuje, že propaganda s příměsí demagogie funguje bohužel i v novém věku velmi dobře.

 

Z pohledu kvalitativních rozdílů obou soupeřů možné studené války budou většinové české sympatie spíše na straně Spojených států, našeho strategického spojence a vůdčí síly „svobodného světa“. Generace Čechů přežily totalitní režimy 20. století hlavně na „americké naději“. Ostatně i pro tu mou byly Hlas Ameriky a Svobodná Evropa rádiovým majákem v moři ideologického klamu.

 

Těžší je akceptovat čínskou vládu jedné strany, odmítající základní koncepci lidských práv, která v poslední dekádě vůči svým oponentům ještě přitvrdila a může tím nahlodávat relativně liberální, zavedený mezinárodní řád. To jsou ve středoevropském kontextu jednoznačně minusové body.

 

Sophiina volba

 

Současně se však Čína dokáže chovat velmi zodpovědně a utrácí značné prostředky na posílení mezinárodního systému, místo snahy o jeho podkopání (na rozdíl od jiných). Je druhou nejštědřejší zemí v rámci OSN. V rámci misí vyslala víc osob než zbylé státy Bezpečnostní rady OSN dohromady, mezi lety 2000-18 podpořila 182 ze 190 rezolucí bezpečnostního výboru. Takže jde o velkou proměnu, a tak je třeba Čínu vnímat. Jako měnící se velmoc, která hledá svou cestu a se kterou se vyplatí jednat, ale jednat velmi připraveně a důsledně.

 

Dialog je jediná cesta tím spíše, že v užším vedení obou stran jsou i stoupenci tvrdého přístupu, pro které jsou konflikt nástrojem a studená válka koncepcí. Již zmíněný Zakaria však zpochybnil domněnku bývalého amerického ministra financí Hanka Paulsona, že si zbytek světa v budoucnu bude muset vybrat na čí stranu se přidá. Podle Zakarii by výsledná volba mohla velmi (nepříjemně) překvapit.

 

Zejména evropské země podle všeho nemají zájem vstupovat do jednoho „uzavřeného tábora“. Proto se výsledek takové nucené selekce nedá vůbec odhadnout. Ale nejspíše je už čas, aby se Evropská unie, ekonomický globální lídr, představila také jako lídr v mezinárodních vztazích. Svět bude určitě jiný, ale nemusí mít nutně podobu dvou antagonistických táborů rozdělených zdmi a příkopy.

 

I přední český expert z oblasti mezinárodních vztahů Tomáš Pojar vidí rivalitu „svobodného světa“ a Číny jako nevyhnutelnou, přestože si ji sám nepřeje. Evropě by podle něj ale mohla přinést i určitá pozitiva. „Jednotlivé civilizační okruhy si budou bránit to, co mají. To Číňané dělají bravurně a nebojí se o tom mluvit,“ dodal s tím, že podobně se chovají i Američané a je nejvyšší čas, aby si tento přístup osvojila i Evropa.

 

Nutné předpoklady 

 

Nadějně se jevil nedávný rozhovor amerického a čínského prezidenta. Ten americký ocenil čínskou „velice profesionální práci“ v boji s virem, současně však obvinil Peking z utajování počínající epidemie. Pak byl Trumpův jazyk zase o něco vstřícnější, když popsal prezidenta Xi Jinpinga jako svého „přítele“. To ministr zahraničí Mike Pompeo zůstává tváří „antičínského“ tábora a jen poznamenal, že „Peking potřebuje být více transparentní“.  

 

Určitě je čas na systematickou politiku, která z Číny učiní ještě „odpovědnějšího člena“ mezinárodního společenství. Větší vliv Číny v jejím regionu může být přínosem pouze tehdy, pokud ho použije k boji s globálním znečišťováním, proliferací jaderných zbraní, praním špinavých peněz a terorismem. Iniciativa Pásu a cesty může prospět rozvojovému světu, pokud bude prosazována transparentně, klidně a s účastí západních zemí. Čína zase bude muset přijmout kritiku v lidskoprávních otázkách a konceptu svobod obecně. Ale k tomu všemu vede připravený dialog, nikoliv studená válka.

 

Vít Vojta, Sinoskop – Institut pro současnou Čínu

 

Text vyšel ve zkrácené podobě jako komentář v deníku Mladá fronta DNES dne 9.4.2020