EU: Čína je partner, ale i „systémový rival“
Titulek tohoto textu shrnuje, jak by se dnes, po videokonferenci EU - Čína, konané v pondělí 14. září 2020, dala shrnout nová pozice Evropské unie (EU) vůči Číně. Otázka je, do jaké míry je tento, v Německu jasně prosazovaný názor, sdílen ostatními státy Evropské unie.
Samo Německo přešlo na tuto kritickou linii z určitého „naivního partnerství“ velmi pomalu a teprve nedávno. Na jedné straně způsobilo německé velkorysé vystupování vůči Číně v posledních letech to, že se Čína od roku 2017 stala jeho největším ekonomickým partnerem (před Francií a USA) a vzájemný obchod se v roce 2018 dostal na úctyhodnou částku 200 miliard eur. Na straně druhé se ale němečtí průmyslníci a obchodníci čím dál více hlásili s kritikou podmínek, jakým jsou jejich aktivity v Číně podrobovány a které nemají v Evropě reciprocitu.
Průlomový vstup jejich kritického pohledu do vnímání evropských politiků se opravdu podařil až v lednu 2019, díky zveřejnění zprávy Svazu německých průmyslníků (Bund Deutscher Industrieller, BDI), který asi jako první použil pro Čínu výraz „systémový rival“ (německy „Systemrivale“, francouzsky „rival systémique“), se kterým se dnes, po roce a půl, již běžně setkáváme v tisku. Je zajímavé, že nejdříve muselo dojít ke zpochybnění ekonomických zájmů, aby nastal celkový posun názoru na vztahy Německa, EU a Číny.
Vždyť například postoj Číny k Ujgurům, dlouho předtím k Tibeťanům nebo dnes k obyvatelům Hongkongu, ke kterým zítra možná přibydou i Taiwanci, je z hlediska lidských a národnostních práv stále stejný, tedy stručně řečeno pro Evropany spíše nepřijatelný. Snad právě proto se tohoto tématu jako první chopila Strana zelených[1] a po ní i SPD, která mu věnovala dlouhou debatu, a nakonec i oficiální stanovisko jedenáctistránkovým dokumentem, nastiňujícím „sociálně-demokratickou politiku vůči Číně, založenou na principu suverenity, pravidel a transparentnosti“[2].
Ale i z francouzského tisku se dozvídáme, že Německo bylo a je evropským státem, který se o vztahy s Čínou zajímá nejintenzivněji. Antoine Bondaz, citovaný francouzský vědec, vyjadřuje vůči tomuto postavení jasný respekt a současně tím naznačuje, že by i Francie, jako evropská velmoc, měla Číně věnovat více pozornosti[3]. Nestačí asi, aby se k tématu prezident Macron občas vyjádřil v některých bodech a velkoryse[4], ale že by Francie, tak asi jako celá Evropa, potřebovaly pevnější politickou linii, o kterou by bylo možno se v rámci jednání na nejvyšší úrovni opírat.
V poslední době se však přesto podařilo vydefinovat na úrovni EU několik tematických oblastí, projednaných na videosummitu 14. září, ke kterým se pravděpodobně budou delegace EU vracet. Zdá se, že se jedná o konsensus, který má dnes skoro do slova stejný ohlas jak v německém, tak i ve francouzském tisku.
Jde o lidská práva a utlačování menšin (Ujguři, Tibeťané), politické svobody (Hongkong, Taiwan), porušování mezinárodního práva (incidenty na hranicích s Indií a v oblasti Jihočínského moře). Tyto body však prezident Xi v pondělí poměrně radikálně odrazil jako čínské vnitřní záležitosti, což by se ale EU mohlo zdát jako ne zcela dostačující odpověď.
Jde také o životní prostředí, neboť Čína je prý podle výpočtů zodpovědná za polovinu všech emisí CO2, vzhledem k masivní produkci v uhelných elektrárnách[5]. Tady se ale také Evropa pohybuje na poměrně tenkém ledu, ani ona o sobě nemůže tvrdit, že by ochrana životního prostředí byla jádrem politického programu EU posledních let.
Zbývá ještě oblast ekonomiky, pro kapitalistickou Evropu i pro komunistickou Čínu základ vnitřního sociálního smíru (i když určitě ne sociální spravedlnosti). To byl vlastně hlavní důvod jednání. Pracuje se na něm minimálně sedm let, některé zdroje zmiňují i patnáct, a Angela Merkelová práci v poslední době postupně zintenzivňovala, s úmyslem dovršit ji historickou dohodou na nejvyšší úrovni EU, právě v době německého předsednictví, během druhé poloviny roku 2020.
Sumit se měl konat v Lipsku 14. září, za osobní účasti vrcholných představitelů všech států EU a Číny. Mělo to být velkolepé setkání, které samo o sobě nutilo obě strany dosáhnout lepšího než nulovému výsledku. Začátkem letošního roku se dokonce zdálo, že zhoršující se vztahy Číny a USA by mohly posílit pozici EU a také přimět čínskou stranu k určitým kompromisům. Pak ale nastala pandemie a následný posun jednání na neurčito.
Jak se můžeme dočíst, diplomaté sami přiznávají, že vzájemné pozice se nesblížily natolik, aby opravdu ke kompromisu mohlo dojít, a tak se „covidová omluvenka“ objevila pro všechny zúčastněné právě včas. Cesta bude asi ještě dlouhá, je ale zajímavé, že se přes zdánlivý neúspěch jednání celková situace EU posílila, a to proto, že se do tématu podařilo zapojit nejen politickou reprezentaci, ale také vzbudit zájem široké evropské veřejnosti, a tedy i voličů, a tím vnitroevropskou debatu silně zpolitizovat. Otázkou je, zda zájem veřejnosti přetrvá i nadále.
Německý i francouzský tisk však píše, že je Evropa zajedno v tom, že nerovnovážnost vztahů je dnes jasným důsledkem postupu čínské strany a všeobecně se očekává, že to bude právě Čína, která bude muset udělat příští vstřícný krok. Jak dlouho to ale bude trvat, je samozřejmě otázka. Do voleb v USA se určitě nestane vůbec nic, neboť jejich výsledek může celkovou situaci znovu změnit. Evropa si současně uvědomila, že by se měla sama snažit o vyjádření svých názorů a že její případný důslednější postup není ve vztazích s Čínou riskantní, nýbrž možná právě naopak, postojem důstojným a prospěšným. To vyjádřil i předseda Evropské rady Charles Michel[6] slovy „Evropa se musí stát hráčem a nebýt jen hracím polem“.
Z pozitivního pohledu, jak to vyjádřila kancléřka Merkelová, je nejdůležitějším výsledkem diplomatických jednání posledních měsíců, potvrzeným během videokonference, „dobrá, upřímná a otevřená výměna názorů na základě vzájemného respektu[7]“, základ vztahů EU a Číny. Zdá se, že si dnes Evropa opravdu může vyžadování reciprocity dovolit minimálně v oblasti ekonomických vztahů, neboť přístup na trhy, podmínky výroby, státní subvence, sociální dumping a určitě i ekologický dopad podnikání, ty by měly být pro oba „partnery“ a „systémové rivaly“ přibližně stejné, nebo alespoň na jasně určené přibližovací cestě. Denní obrat obchodu obou stran přesahoval v roce 2019 půl druhé miliardy eur[8], což je obrovská částka a všichni jsou si vědomi, že by mohli hodně ztratit.
Dovolil bych si tvrdit, že evropská demokratická tradice by asi umožnila jakoukoliv krizi vůči Číně překlenout lépe než čínské politické autoritářství, stojící na dvou pilířích politické represe a relativní hospodářské prosperity. Kdyby došlo k oslabení čínské ekonomiky, musel by to stát kompenzovat buď zesílením politického tlaku nebo ještě silnější ekonomickou expanzí na další trhy. A v případě prodloužení amerických sankcí, i vzhledem ke zhoršení vztahů s Austrálií a Japonskem, už Číně nezbývá žádný jiný velký (a bohatý) obchodní partner. Její expanze do Afriky má sice smysl po stránce surovin a potravin, není ale dostatečná na to, aby kompenzovala oslabení na evropských trzích.
„Nevýsledek“ videokonference lze ale interpretovat i negativně, jak se o to jasně pokusil Stefan Kornelius v článku „EU pěstuje příliš shovívavý obraz Číny“[9], kde se domnívá, že se Čína nadále jen snaží získat čas, aby dosáhla soběstačnosti a dominantního postavení ve všech strategických oblastech, tedy nejen v hospodářské, a že se ve všech oficiálních čínských textech jasně jedná o „národní sílu“, která, brána-li do důsledku, znamená pro všechny jasnou výzvu, která by se neměla podceňovat.
Nastolení jasných témat do dlouhodobé bilaterální diskuse a aktivnější postoj Evropské unie jako silného hráče v mezinárodní politice, to jsou však jednoznačně největší výsledky právě skončené vrcholné schůzky Evropské unie s Čínou.
Jan Oliva, historik a kulturolog žijící ve Francii
Tento příspěvek vychází z článků v denících Le Monde, Süddeutsche Zeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung a Frankfurter Rundschau publikovaných mezi 13. a 16. zářím 2020, tedy těsně před a po Sumitu EU s Čínou.
Zdroje:
[1] Ibid. Německý poslanec v Evropském parlamentu za stranu Zelených, Reinhard Bütikofer, prezident delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Čínou.
[2] Ibid.
[3] « Vu de France, on ne peut qu’être frappé par les discussions intenses que suscite la Chine au Bundestag et dans les partis politiques allemands. » Ibid.
[4] Le Monde, 13. září 2020, Avant un sommet entre l’UE et la Chine, la France à la recherche du ton juste, cf. :
[5] Süddeutsche Zeitung, 13. září 2020, Europa und China: Merkel und von der Leyen wollen Kante zeigen, cf. :
https://www.sueddeutsche.de/politik/eu-china-merkel-xi-1.5030534 a nebo Frankfurter Rundschau, 14. Září 2020, Gipfel im Kleinformat: EU will Zugeständnisse von China, cf. : https://www.fr.de/politik/merkel-und-eu-spitzen-beraten-mit-xi-zr-13900899.html
[6] Süddeutsche Zeitung, 14. září 2020, EU-China-Gipfel:Europa will Spieler sein, nicht Spielfeld, https://www.sueddeutsche.de/politik/eu-china-gipfel-1.5031958
[7] Frankfurter Allgemeine Zeitung, 14. září 2020, EU und China : Die Europäer wollen Fairness, cf. :
[8] Frankfurter Allgemeine Zeitung, 14. září 2020, Vorsichtiger Optimismus : EU fordert Zugeständnisse von China, cf. : https://www.faz.net/aktuell/wirtschaft/vorsichtiger-optimismus-eu-fordert-zugestaendnisse-von-china-16953490/bundeskanzlerin-angela-merkel-16953699.html
[9] Süddeutsche Zeitung, 14. září 2020, EU-China-Gipfel: Die EU pflegt ein zu wohlwollendes Bild von China, cf. : https://www.sueddeutsche.de/meinung/china-eu-beziehungen-1.5031024