Dobrý pocit z havlovské zahraniční politiky
Dobrý rozběh nové vlády bude pro jejího předsedu Petra Fialu výzvou zejména v domácí politice, těžce poznamenané pandemií a rozdělením české společnosti na názorově vyhraněné frakce. Podobně důležité však bude dosáhnout v postcovidovém světě i efektivní zahraniční politiky. I proto v odborné obci značně rezonoval plán ministra zahraničí na návrat k „havlovské zahraniční politice“.
Tuto myšlenku podrobil v obecné rovině důrazné a výstižné kritice profesor Petr Drulák (Návrat k Havlovi, nebo fraška? MF Dnes 15.11.2021). Mým úkolem je probrat naši zahraniční politiku vůči Číně, kterou jsem dvacet let sledoval „z první ruky“ jako tlumočník prezidentů, předsedů a členů vlád a dalších ústavních činitelů. Zpětnou vazbu jsem jako poradce měl i z české podnikatelské sféry a také ze stovky mých pracovních pobytů v Číně.
Nejdříve tedy krátké ohlédnutí do „havlovských“ 90. let. Z euforie nad rozpadem sovětského bloku, po desetiletích studené války, tehdy nadšené Spojené státy financovaly řadu českých institucí a jednotlivců a velmi pomohly našemu novému státu k rychlejšímu přerodu. Měnili jsme se k americkému obrazu, protože tato cesta se tehdy zdála jediná správná a americký symbol svobody dával Čechům naději po půl století, prožitém v německé a sovětské okupaci. Nejhlubším českým zájmem byla i nová bezpečnostní politika, založená na transatlantickém partnerství v NATO a na integraci do Evropské unie.
Vztahy k politicky a geograficky vzdálenějším světům, jako je ten čínský, se tehdy řešily hodně ideologicky. Komunismus u nás skončil bez odplaty, v sametových rukavičkách, proto leckdo cítil dodatečnou potřebu se vymezit. Říci nahlas komunistickému světu, že už jsme jinde a že už jsme lepší než oni.
Sametová revoluce udělala z Václava Havla legendu, Američany nadšeně sdílenou, ale řada českých vykročení do světa nebyla vždy povedená. Tehdy začal i nebezpečný „český sen“ či spíše sebeprojekce o povinnosti být morálním majákem, svítícím do temnot asijských států, co ještě neporozuměly euro-americké demokracii a svobodě.
S výjimkou Američany totálně poraženého a okupovaného Japonského císařství, včetně tehdejších japonských kolonií Koreje a Tchaj-wanu, se však západnímu pojetí demokracie dodnes neblíží jediná asijská země. A upřímně, není důvod čekat, že tomu bude jinak.
Nejen v Afghánistánu jsme se snad už všichni poučili, že koncept roubování našich „západních“ hodnot na odlišné kulturní rámce má přinejmenším sporné výsledky, nelze-li to označit za debakl celé západní zahraniční politiky posledních desetiletí. Naopak, nastává silná asijská hospodářská integrace, která bude stárnoucí Západ a jeho hodnoty nemilosrdně odsouvat na vedlejší kolej.
České zájmy vs. mediální show
Pro smysluplnou zahraniční politiku je tedy namístě vyhodnotit a zohlednit české zájmy, spojené nejvíce s Německem a Evropskou unií, které by měly být východiskem praktické diplomacie. K ochraně univerzálních hodnot a lidských práv máme platformy v Ženevě, Bruselu či Praze, které by bylo dobře využívat a více medializovat.
Diplomacie je nástroj politiky, který slouží k porozumění mezi jednotlivými státy. A tak se diplomacie často přirozeně řeší za zavřenými dveřmi, citlivě a pomalu. Problém naší země ovšem spočívá v permanentní volební kampani, kdy se čeští politici nutně stávají herci veliké show pro média a pro voliče. Tato politická reality show nebere ohled na možné poškození zahraničních vztahů.
Tento nestátnický, pouze stranický nebo spíše jen egoistický přístup se bohužel pomalu stává normou tuzemské politiky. Pro úmyslné porušení jednotné zahraniční politiky naší země veřejní činitelé neodstupují. Naopak, prezentují se jako hrdinové. A je zcela jedno, jestli zrovna sedí na Hradě, nebo v podhradí.
Stáváme se nezajímavými
V našem státním modelu má zahraniční politiku určovat vláda. Prezident má být spíše jejím formálním reprezentantem a společně s dalšími ústavními činiteli ji má udržovat v jednotě.
Nicméně už prezident T. G. Masaryk a jeho koncept silného „Hradu“ přinesl do české výkonné moci kus císařské mocenské tradice, ve které pokračovali i naši poslední tři prezidenti. Přímá volba prezidenta tento dualismus moci ještě posílila. Také zahraniční výbory Parlamentu i předseda Senátu se nejspíše začali považovat za nezávislá „libera“ české zahraniční politiky.
To vše zcela jednoznačně snižuje mezinárodní prestiž České republiky, jako zcela nečitelného partnera, mluvícího různými hlasy. Aniž by si to někdo z politiků vážně uvědomoval, nebo aby to snad někoho dokonce trápilo, stáváme se nezajímavými.
Pro dobrý pocit
Přitom dávno podepsaná Vídeňská úmluva zavazuje diplomaty a veřejné činitele všech zemí budovat porozumění a přátelství mezi národy, což je jediná cesta k odvrácení válečných hrozeb. K jejímu naplnění směřovaly i poslední telefonické rozhovory prezidentů USA a Číny v září a v listopadu, kdy se obě strany shodly, že „spolu musí více mluvit“. Americká média se pak sama zamýšlela nad evidentně neexistující „čínskou strategií“ Bidenovy vlády.
Kdy jindy než teď je na čase se konečně odpoutat a přestat hrát roli satelitu cizí zahraniční politiky? Konkrétně ve vztazích k Číně nastává potřeba mnohem více analyzovat a prosazovat strategické cíle naší republiky a Evropské unie. Vždyť vzhledem k čínské velikosti, efektivitě a rostoucí evropské účasti už nemá smysl ji dál zkoušet ani vylučovat, ani vyučovat. Návrat k „havlovské zahraniční politice“ je návratem do úplně jiného světa 90. let. Ale tleskat snaze nás vracet o dvacet let zpátky bychom neměli.
Bude to možná efektní podívaná, možná se část politiků bude moci v médiích prsit svou odvahou postavit se na dálku nejlidnatější zemi světa. Ale otázkou je, kam to povede a co z toho jako země reálně budeme mít. Snad dobrý pocit?
Vít Vojta, sinolog
Text vyšel ve zkrácené podobě jako komentář v deníku Mladá fronta DNES 17.12.2021