David Uher: Zrušení Konfuciova institutu poškozuje čínská studia v Olomouci

Abych předešel případným výhradám k mé nestrannosti, musím na začátek předeslat, že v letech 2007 až 2012 jsem byl prvním českým ředitelem Konfuciova institutu UP. K tomuto tématu mám tedy osobní vztah. Přesto se pokusím být objektivní.

 

Zmíněný Tomáš Pika se odráží od výroku mluvčího UP Egona Havrlanta z 3. ledna 2023, který pronesl: „Ukončení spolupráce s Konfuciovým institutem je rovněž v souladu se současnou mezinárodní a bezpečnostní politikou státu.“ Zde bych však rád připomněl, že univerzity jsou – tedy alespoň v České republice – samosprávné subjekty, do jejichž svobod nemá stát co zasahovat. Pokud tak činí, nepostupuje v souladu s platnými zákony a měl by za to nést právní odpovědnost. V témže kontextu stojí za to zopakovat slova rektora UP z Olomouckých listů krátce po jeho zvolení: „Já bych rád, aby univerzita zůstala apolitická… Nebudu nikomu v ničem bránit, ale byl bych nerad, kdybychom univerzitu jakýmkoliv způsobem angažovali ve prospěch jakýchkoliv politických stran, a byl bych nerad, aby se politická debata objevovala na půdě univerzity.“ Že i v jeho případě je od slov k činům hodně daleko, dokazují následující řádky.

 

Celou diskusi o možném ukončení kontraktu mezi UP a Vysokou školou cizích jazyků v Pekingu zahájili členové akademického senátu filosofické fakulty UP (ff UP) a celou záležitost pak v univerzitním senátu v průběhu letních prázdnin (sic!) 2020 zviditelnil jeho člen Jan Strojil. UP podle jeho vyjádření „spolupracuje s oficiálním nástrojem propagandy totalitního režimu, který je podle něj jako partner pro univerzitu nepřijatelný“. Pokud byl však Konfuciův institut v Olomouci skutečně takovým nástrojem, je třeba tuto skutečnost na půdě univerzity dokázat fakty, nikoliv dojmy z četby českého denního tisku nebo na základě politické objednávky.

 

Jan Strojil se dále domnívá, že pokud chceme učit čínštinu, jsme jako univerzita schopni to dělat v naší režii a s vyučujícími, které my sami zaměstnáme. Čínštinu na ff UP vyučuji od září 1994 a pamatuji, jak se univerzita v počátcích existence oboru zejména bez pomoci Velvyslanectví ČLR v ČR neobešla. Znamená to, že když už se bez jeho podpory obejdeme, zapomeneme na všechno, co pro nás kdy udělalo? Kromě toho, Konfuciův institut neučí jen čínštinu, což by J. Strojil zjistil pouhým nahlédnutím do publikace 10. výročí Konfuciova institutu Univerzity Palackého v Olomouci. A snad právě proto, že do publikace nenahlédl, mu nyní Konfuciův institut na UP nedává smysl.

 

Ostatně, kde brát kompetentní vyučující, když bude náš obor permanentně perzekuován? Nadto nebudeme nikdy schopni sami učit čínskou medicínu, bojová umění či kulinářství v jeho autentické podobě. „Pěkně“ Konfuciovu institutu v Olomouci vedení UP oplácí i za zisk akademických, respektive studentských mobilit v ČLR, na kterých univerzita vydělává nemalé peníze.

 

Ivana Karásková z Asociace pro mezinárodní otázky se v článku Tomáše Piky vyjádřila slovy: „Těch případů, kdy Konfuciovy instituty zasahovaly do nějaké diskuse, je velké množství. Ať už je to téma Tchaj-wanu, Hongkongu, Tibetu, dalajlámy. Je pak na pováženou, když takový institut funguje v Evropské unii, na půdě univerzity, která zajišťuje právo na svobodu slova, nakolik bychom to měli jako Evropa podporovat.“

 

Doporučuji proto vedení UP, aby upozornilo naše zahraniční partnerské univerzity, které na své půdě hostí Konfuciův institut, na skutečnost, že – patrně nevědomky – spolupracují s nástrojem propagandy totalitního režimu a narušují tak právo na svobodu slova. V případě, že tak činí vědomě, je pak potřeba s nimi spolupráci rovněž rozvázat.

 

I. Karásková zde rovněž opakuje mainstreamová mediální klišé, že UP přeložila Xi Jinpingovy sebrané spisy. Jak ale z tiráže knihy jasně vyplývá, přeložilo je konsorcium překladatelů z olomouckých čínských studií, ale i katedry sinologie z ff UK v Praze, která těsně spolupracuje s projektem Sinopsis.

 

Někdejší studentský zástupce v akademickém senátu UP M. Stratilík v témže článku tvrdí, že na setkání akademické obce filozofické fakulty UP „došlo k dohodě o konci institutu v podobě, jak je aktuálně nastavený“. Ačkoliv jsem byl také přítomen, že bychom se „dohodli“ o ukončení institutu, jsem na rozdíl od pana Stratilíka nezaregistroval. Ostatně, i pokud by se tak stalo, jediná fakulta přece nemůže rozhodovat za zbylých sedm o jednotce zřízené celou univerzitou.

 

Zato jsem tehdy zaregistroval vystoupení těch členů akademické obce, kteří Konfuciovu institutu děkovali za jeho pomoc či podporu a zasazovali se tak o pokračování podle mého soudu plodné spolupráce. Jak vidno, nehodící se názory autor ve svém článku pro jistotu vůbec nezmínil.

 

Podle analytika Tobiáše Lipolda „si už větší část západní akademické obce více uvědomuje rizika spojená obecně s akademickou spoluprací s Čínskou lidovou republikou“. Od těchto institutů se tak prý v posledních letech odvracejí univerzity po celém světě, přesto je jich jen v USA pětaosmdesát (např. Stanford či Columbia Universtity), ve Velké Británii třicet, v Německu devatenáct (např. Freie Universität Berlin nebo Heidelberg), ve Francii osmnáct a v Itálii dvanáct.

 

Jan Žabka na stránkách Hlídacího Psa argumentuje, že olomoucká univerzita „couvá“ od spolupráce s touto institucí i proto, že se jí nelíbí, že se na hodinách čínského jazyka na Konfuciovu institutu v Olomouci nemluví o lidských právech, systému sociálního kreditu, všudypřítomných biometrických kamerách či drancování třetího světa a ničení životního prostředí Čínou. Avšak lidskoprávní problematika, sociální inženýrství, biometrika ani kolonialismus či environmentalismus se neučí ani v začátečnických kursech angličtiny, francouzštiny, španělštiny, portugalštiny, němčiny či nizozemštiny, přestože by tam bezpochyby v tomto vidění světa patřily. Dost těžko si lze představit slovíčka „letadlová loď, zbrojní embargo, úspěchy v dobývání vesmíru“ v jakékoliv rozumné učebnici cizího jazyka pro začátečníky. Kursy pro pokročilé studenty čínštiny pak Konfuciův institut v Olomouci vesměs nepořádá!

 

V rozkošatělé rozpravě o osudu Konfuciova institutu Univerzity Palackého, která se opírá především o český mediální diskurs, jenž je na hony vzdálen skutečně vědecké práci s fakty, se opakovaně ozývají hlasy o činnosti podobných institucí na Západě. V diskusi ale nerezonují fakta o tom, čím konkrétně vlastně Konfuciův institut v Olomouci poškozuje dobré jméno Univerzity Palackého. Není to spíše instituce, která poskytuje zájemcům z řad studentů, odborné i laické veřejnosti zdarma kontakt s lektory čínštiny, což mimo jiné výrazně snižuje celkovou finanční náročnost jazykové výuky?

 

Naznačování rizik ideologického poškození české veřejnosti či špionážních aktivit čínských lektorů nebo studentů v Olomouci nadto považuji, jako znalec obou kultur a mnohaletý člen akademické obce naší univerzity, za zcela absurdní. Zapomíná se také na to, že všechny velké země se v současném globalizovaném světě snaží propagovat vlastní jazyk a kulturu. Akademické instituce by proto tyto aktivity měly přijímat a strategicky zapracovávat do svých dlouhodobých koncepcí, ne je potlačovat.

 

À propos: Konfuciův institut UP v Olomouci skutečně vznikl z podnětu vedení univerzity. Nemohu se proto ubránit úvahám o tom, zda ti, kteří si na to dnes nemohou rozvzpomenout, senilní, nebo to zkrátka zapomněli schválně. Rozhodnutí o ukončení činnosti Konfuciova institutu na UP je podle mě navíc jasným signálem absence obecné strategie rozvoje univerzity, sahající za jedno volební období akademických funkcionářů. Vedení univerzity ale snad svou podstatou představuje kontinuitu vedení předchozího. Nevysílá ale nyní univerzita signál, že čtyři bývalí rektoři byli nekompetentní a společně s nimi i vedení univerzity včetně akademického senátu?

 

Osobně vidím potenciál Konfuciova institutu v tom, že přitáhne větší pozornost čínských studentů samoplátců na střední Moravu. Už třicet let sleduji vývoj českého vysokého školství, kde přísun finančních prostředků, za absence aktivní snahy státu o řešení, setrvale klesá. Proto v těchto studentech vidím pro naši školu jasnou perspektivu.

 

Kritiky, kteří budou upozorňovat na kvalitu těchto uchazečů, předem upozorním, že soutěž o přijetí na dobrou univerzitu v ČLR dalece přesahuje nároky na uchazeče o studium na českých vysokých školách. Vysokému školství je navíc v ČLR přikládán veliký význam, zatímco českým vysokým školám se takové systematické podpory nedostává. V neposlední řadě pochybovače vyzývám k zamyšlení nad skutečností, že největším globálním spotřebitelem luxusního zboží a služeb není už více let Japonsko, ale Čínská lidová republika…

 

Za patnáct let se Konfuciův institut integroval do struktur univerzity. Vypreparovat takový organismus z jejího těla ji nezabije. Poškodí ji ale zcela určitě, když přestanou fungovat mechanismy přispívající k pozitivnímu vnímání univerzity jako místa vzdělanosti, což je jeden ze zásadních důvodů její existence. Také se říká, že ti, kteří se nepoučí z vlastních chyb, jsou odsouzeni k tomu, aby je opakovali. Zrušení sinologických studií v Olomouci, prvních podobných studií v tehdejším Československu, na počátku padesátých let poškodilo nejen náš obor, ale i naši fakultu, univerzitu a českou vědu obecně. Zrušení Konfuciova institutu UP v Olomouci je mu v mnoha rozměrech podobné.

 

Vlastně mě těší jen to, že můžu rozporovat tvrzení T. Piky v tom smyslu, že jeden ze dvou Konfuciových institutů v ČR nekončí, ale zůstává na jedné z fakult Univerzity Palackého. K patnáctému výročí jeho založení, které institut oslaví letos na konci září, bych mu proto rád popřál, aby se ze strany vedení fakulty dočkal lepšího zacházení než ze strany univerzity, aby se mohl přesunout do dostatečně reprezentativních prostor, které by mu zajištovaly utěšený rozvoj a pokračování v činnosti, přínosné pro lepší porozumění mezi národy obou našich zemí.

 

Více kontaktů s Čínou nám totiž dává prostor ukazovat jí příklady ze společenského života naší země, o nichž jsme přesvědčeni, že jsou vhodné napodobování. Na druhou stranu už ale nežijeme v polovině 19. století, kdy Čína musela Evropu poslouchat. Když jí dnes vnucujeme cokoliv, co jí nepřijde praktické přijmout, nepřijme to.

 

David Uher, sinolog, lingvista a vysokoškolský pedagog