Koronavirus Číňany nakonec posílí, říká sinolog Vojta

Koronavirus Číňany nakonec posílí, říká sinolog Vojta
2 / 3 / 2020 Sinoskop

„Číňané to [nákazu koronaviru] berou jako zkoušku, zda obstojí, což už několikrát v podobných krizích dokázali. A i tato je nakonec posílí, byť má neblahý vliv na jejich ekonomiku, což může způsobit i další globální krizi,“ říká sinolog Vít Vojta v rozhovoru pro týdeník TÉMA. V Číně byl zhruba sto padesátkrát, překládal prezidentu Václavu Havlovi i jeho následovníkům. V čem jsou hlavní kulturní rozdíly mezi Čechy a Číňany? V čem je jiný jejich humor? Proč v Číně přibylo tolik miliardářů? A je tam podle něj diktatura?

Čínské pivo je slabší a sladší než to naše. Chutná Číňanům i to české?

Chutná, zejména ta slabší piva. A dobrý ohlas mívá prohlášení, že Plzeňské je hořké a zásadité, takže potlačuje vnitřní oheň. Z něho mají Číňané velké obavy, neboť to znamená přehřátí organismu. Proto čínská životospráva stále tlumí vnitřní oheň převařenou vodou, nízkokalorickou a nesolenou dušenou stravou a mdlými polévkami. Zatímco smažené, slané, kořeněné pokrmy v kombinaci se spěchem a horkem ještě do vnitřního ohně přilévají olej.

Z čeho ještě mají strach?

Čínská medicína říká, že největším nebezpečím pro člověka není chladno a mráz, ale vítr, který se dostává do těla štěrbinami u velkých kloubů. A že čím je člověk starší, tím jsou štěrbiny větší, protože mu ubývá chrupavka, a je proto zranitelnější. Řada nemocí se v čínštině jmenuje podle větru. Můj mistr tchaj-ťi (tradiční čínské bojové umění, v češtině někdy špatně přepisované jako taj-či, je dnes spíš soubor cvičení, pozn. red.) mi vyprávěl, jak do čtyřiceti cvičil bez kazajky, až mu póry modraly zimou. Pak začal nosit dlouhé spodní prádlo. Už si na vítr také dávám pozor. Chráním si hlavně šíji a krk, což jsou partie nejvíc namáhané z auta, letadla či z práce na počítači. Podle čínské medicíny je člověk kromě velkých kloubů velmi zranitelný ještě na čele a spáncích. To vše by měl mít v teple. Tradiční čínskou medicínu beru vážně.

Říká se, že její „rozkvět“ nastal nuceně poté, co se Mao Ce-tung, bývalý čínský vládce a tvůrce „kulturní revoluce“, zbavil v rámci čistek lékařů.

To je trendové zkreslení. Čínská medicína je hluboký systém s řadou léčebných možností. Její počátky sahají až před náš letopočet, vychází z celostního pojetí světa, z kosmologického toku životní energie. Souvisí s tradičním čínským myšlením i s vírou v animální (živočišné, zvířecí, pozn. red.) síly. Na to se napojuje čínský náboženský synkretismus, což znamená, že v lidovém pojetí se spojují všechny duchovní systémy dohromady. Proto se paradoxně i Mao Ce-tung v Číně dostal do nečekané pozice jednoho z ochranných bůžků. V 80. letech se v Pekingu stal patronem taxikářů, věšeli si jeho vyobrazení v autě, aby nenabourali. A v rodné provincii Chu-nan hlídá jeho mosazná soška spoustu kanceláří.

Jak na sobě čínskou medicínu praktikujete? Věříte jí víc než západní medicíně?

Kloubím to dohromady. „Servisovat“ se chodím čínskou medicínou, je výborná třeba na léčbu bolesti. Západní medicína je dál v potlačování infekčních nemocí, ve vakcinaci, ve vědečtějším přístupu.

Proč Číňané pořád pijí teplou vodu? Vždyť to má přece projímavé účinky.

Jsou na to zvyklí. V Číně trvá relativní přelidnění přes dva tisíce let. Voda se tam pila a pije z různých a často ne zrovna příhodných zdrojů, takže se zásadně převařuje. Tím v ní zničíte mikroorganismy. Číňané navíc věří, že čím více organismus převařenou vodou proplachujete, tím víc se čistí. Ledových nápojů se bojí, zvlášť v létě, protože můžou snadno způsobit nachlazení. Naopak vlažná voda je bezpečná, a navíc lépe zažene žízeň.

Drobné faux pas Miloše Zemana v Číně se pro změnu týkalo čaje…

Při jedné návštěvě poznamenal, že mu ten čaj nechutná, a požádal o cukr. Diplomaticky jsem to přeložil větou, že je ten čaj zvláštní. Překladatel druhé strany se na mě vědoucně usmál. Pochopil, že jsem to trochu zjemnil. Ale podle mě to je povinnost tlumočníka, když to jen trochu jde, aby uhladil případné hrany vzniklé odlišností obou kultur, ze které pramení různá nedorozumění. Protože v tomto případě nebyl záměr Miloše Zemana urazit hostitele. Byla to poznámka vyčerpaného člověka, který měl právě za sebou dvacetihodinovou cestu a bojoval s časovým posunem. Jednalo se o červený čaj, jednou fermentovaný, který známe od Britů jako „Black Tea“. Pro pana prezidenta byl moc silný, pije jemnější, který si lehce přisladí a zjemní mlékem.

Kdy ještě jste byl diplomatický?

Denně. A když třeba státní představitel poznamená, že potřebuje na malou, pomůžu si běžným čínským eufemismem: „Potřebuji si umýt ruce.“ Ale ten užívá třeba i angličtina.

Jaké jsou největší kulturní rozdíly v běžných projevech mezi oběma národy?

Naše smrkání versus jejich popotahování. Orientální pravidlo zní: Nesmrkat nahlas. Je to projev vylučování a nepatří na veřejnost. Místo toho se popotahuje anebo odplivuje. Prostě moc nesmrkají. Oba projevy jsou pro tu druhou stranu nechutné, takže je třeba dělat to stranou nebo na toaletě. Papírové kapesníčky se sice prodávají všude, ale používají je spíše jen na otření nosu.

Kdy jste se nejvíc zapotil při tlumočení českých prezidentů? Spolupracoval jste už s Václavem Havlem…

To bylo velmi radostné tlumočení.

U něj přece hrozily nepříjemné otázky na dodržování lidských práv v Číně, ne?

Probírala se vesměs kulturní témata, což bavilo obě strany. Otázky na lidská práva zaznívají samozřejmě často, tehdy na to čínská strana odpovídala, že je důležité, aby lidé v její zemi dosáhli nasycení a tepla. Zmiňovalo se, kolik lidí je ještě bez elektrického proudu. A že tento úkol má větší prioritu než lidská práva, která jsou jakási nadstavba. Dnešní pátá generace kolektivních vládců má trošku jinou rétoriku. Třeba připomenou, že v Číně je svobodné podnikání i pohyb lidí. A to je jejich důkaz, že Čína zcela totalitní není. Otázky na lidská práva jsou samozřejmě legitimní. To téma se dá ale otevřít i způsobem, který je pro čínskou stranu přijatelný. Vzpomínám si třeba na jednoho aktivistu z města Kanton, který hájil práva námezdních dělníků z venkova. Leckdy je zaměstnavatelé berou na hůl, dávají jim jen krátké brigádnické smlouvy nebo vůbec žádné. Šlápl na kuří oko celé řadě místních bossů, kteří se spojili s vedením tamní policie, něco na něho našli a on skončil ve vazbě. Všimli si toho lidé z mezinárodních organizací zabývajících se ochranou lidských práv. To bylo zahraničními politiky třeba hezky komunikované. Řekli, že té situaci úplně nerozumí, ale že to mají od poměrně spolehlivého zdroje, a co s tím bude Čína dělat? Reakce čínské strany byla vstřícná, že to prověří.

Takže odpověď ve stylu „slibem nezarmoutíš“…

Přesně tak. (směje se) Ale věřím, že se tím zabývali, protože tady se nejednalo o politické vměšování, nýbrž o ochranu nejchudší vrstvy, což má čínská komunistická strana koneckonců v programu. Jinak Čína má víc než deset let novelizovaný zákoník práce, který chrání zaměstnance. Dost se podobá našemu. Mají také minimální mzdu, osmihodinovou pracovní dobu, zkušební lhůta je maximálně dva měsíce. Mají i odbory, ale politická moc je silnější. Mají silné pracovní úřady, za deset dvacet jüanů (1 jüan je zhruba 3,27 Kč, pozn. red.) je tam možné podat stížnost na zaměstnavatele k arbitrovi. Zaměstnavatel je pak často předvolán a musí vysvětlovat.

Opravdu tam zaměstnanci pracují jen osm hodin denně? Jak jsou pak třeba schopni postavit za necelé dva týdny dvě velké nemocnice, jako teď ve městě Wu-chan, ohnisku nákazy koronavirem?

Při krizových situacích se to nedodržuje. A i obecně se dá říct, že se tam pracuje podle potřeby firmy. Zaměstnanci jsou zvyklí více se podřizovat kolektivu. Zaměstnavatel občas na zaměstnance vykonává nátlak tím, že zdůrazní, jak ho firma v tento výjimečný moment potřebuje a jak je nutné být výkonný. Byl jsem třeba u projektů vývoje dieselových motorů – tam byli lidé, kteří rok neměli skoro žádný volný víkend.

Dvě obří nemocnice s celkovou kapacitou 2 600 lůžek postavili za pouhých 10 dní. Tyto rekordy jsou tam celkem časté. Je za tím obrovské množství lidí, které na takové úkoly nasadí? Nebo je to tím, že lidé nereptají a dělají do úmoru?

Čínské vražedné tempo opravdu v některých oblastech funguje. Spolu s rostoucím know-how. Nemocnice postavili díky obrovskému nasazení lidí a techniky. Kdysi se jim povedlo vybudovat v rekordně krátké době plynovod z Turkestánu přes velehory. Tím pádem obešli ruské dodavatele.

Mluvil jste o tom, že je třeba nepříjemné otázky, hlavně týkající se lidských práv, vhodně formulovat. Zažil jste třeba někdy, že se politik obrátil na čínskou stranu s otázkou „Proč okupujete Tibet?“?

Při řešení ideologicko-politických otázek je třeba komunikovat to téma přijatelnou formou. Když někomu řeknete, že je špatný, nebude vás dál poslouchat. Když použijete slovo „okupace“, už jste rozhodl, kdo je viník. Jako skoro všechno je i otázka Tibetu mnohem složitější. Tibet v dávné historii Čína dlouhá léta ovládala. Své současné hranice řešila až po vzniku ČLR v roce 1949 a trvalo to desítky let. Celistvost Číny je dnes pro Číňany nedotknutelná. Rozpad Sovětského svazu je pro ně varováním, že když se to moc pustí z opratí, říše se rozsype. Česká zahraniční politika neuznává tibetskou vládu v exilu, stejně jako OSN uznává jednu Čínu. Řeší se spíš jen míra autonomie Tibetu. Takže otázka, jak jste ji formuloval, oficiálně na vysoké úrovni nemůže zaznít. Každopádně před tlumočením se snažím nastudovat si českou i čínskou stranu, pročtu si jejich projevy, abych věděl, jaké mají názory. Věnuju tomu i několik týdnů příprav. Ale ptal jste se na rozdíly – Čína ctí velmi úzkostlivě hierarchii. Jedničky obou delegací sedí proti sobě. Jednička má za každé situace hlavní slovo. Kdyby snad dvojka nebo trojka jedničce skočila do řeči, byli by zmatení. U nich jasně víte, kdo je dvojka, trojka, čtyřka, pětka. U nás se to tak neřeší.

Skončilo někdy jednání tím, že jedna strana bouchla do stolu a odešla?

Na vrcholných setkáních státníků se to nestává. Citlivá témata se řeší diplomatickým jazykem. Ale v byznysu občas někdo vybuchne.

Rozčilují se Číňané jinak než Češi?

Čím vyšší je postavení Číňana, tím méně by se měl nechat strhnout malichernostmi. Ředitel by neměl na veřejnosti dělat scény. Zažil jsem samozřejmě i na čínské straně choleriky, ale takové výstupy se nehodnotí kladně. Snaží se emoce víc kontrolovat. Je slušnost na předloženou nabídku neříkat jasné ne. Čech klidně napřímo řekne: „Vůbec mě to nezaujalo.“ Číňan si vás pozorně vyslechne, pozve vás i na oběd. A pak třeba řekne, že si to musí rozmyslet a v případě zájmu se ozve. Snaží se nebýt za žádnou cenu negativní. Dříve se tam vůbec nepoužíval černý humor, a i teď s ním Češi dost často narazí. Naše ironie nebo pochybovačnost je tam nevhodná. Někdy čeští podnikatelé popisují, jak firmu převzali v konkurzu, totálně zničenou. V Číně je ale lepší mluvit o novém začátku. Místo výrazů „bankrot“ nebo „konkurz“ použít slovo „transformace“. Tyto znalosti a techniky školím v rámci interkulturního poradenství více než pětadvacet let, to je má hlavní práce. Tlumočení je spíš takový doplněk.

Poznáte z náznaků, jestli má čínská strana o spolupráci zájem?

Strana, která to víc potřebuje, zavolá jako první. Studoval jsem čínskou strategii a taktiku při obchodním jednání. Jedno z překvapivých pravidel třeba zní: „Kdo se jako první v byznysu jasně vyjádří, obvykle prohraje.“ Ideální strategie se někdy popisuje jako „cvičit s tím druhým tchaj-ťi“ – vodit si ho ze strany na stranu, jít k němu a od něj, aby nevěděl, na čem je. Je to jako blufování při pokeru. Když Čínu neznáte, netušíte, jestli je to opravdový, nebo formální zájem. Číňané jsou hůře čitelní, na veřejnosti se víc kontrolují, a navíc tolik nepoužívají mimické svaly. Nejvíc hýbou očima. Jejich vyvalení ale může znamenat radost, hněv, strach i údiv. Musíte znát jazyk a kontext, abyste porozuměl. V Číně se proto vyplatí dělat dlouhodobé projekty. Ti, kdo tam uspěli, na tom pracují deset let. Jde to ztuha, je tam spousta slepých uliček. Mnohé by mohli vyprávět ve Škodovce nebo v PPF. To jsou dvě naše největší firmy v Číně. Mají za sebou patnáct a víc let spolupráce. Díky tomu teď v Číně jezdí víc než milion škodovek.

V čem je specifický čínský humor? V čem mu nerozumíme?

Jejich humor je buď zenový (meditační, velmi často založený na paradoxu, zen = odnož buddhismu, pozn. red.), anebo pro nás až infantilní. Ironii nebo škarohlídský pohled moc nepoužívají. Na otázku „Jak se máte?“ obvykle odpovídají: „Velmi dobře.“ Často se zdraví i frází: „Už jste jedl?“, je to konverzační obrat jako v angličtině „How are you?“ (Jak se vede?). Z toho je patrné, jak je jídlo pro Číňany důležité. Když nestihnou oběd, jsou nervózní. Co na podobnou otázku odpoví Češi? Třeba: „Ani se neptejte!“ A mladí, kteří chtějí být ironicky vtipní, řeknou třeba: „Kdyby to bylo ještě lepší, nedalo by se to už ani vydržet.“ Číňan tohle nechápe.

Řídí se Číňané v byznysu víc intuicí než třeba Češi?

Ano. Čechům přijdou Číňané příliš ezoteričtí a pověrčiví. Čínská nemluvňata dostávají na venkově dodnes odpudivá jména, aby rodina odradila zlé síly. Výjimkou není ani jméno „Hovínko“, má zmást démony. Až když je člověk dospělý, dostane hezké jméno.

Věřící komunisté…

Přestože 80–90 % Číňanů tvrdí, že jsou ateisté, duchovní prvky v jejich myšlení jsou jasně patrné. Když přijde krize, nevyléčitelná nemoc nebo smrt v rodině, velmi často se obracejí k buddhismu. Do ezoterické výbavy Číňanů patří i numerologie. Nová nemocnice ve Wu-chanu, která funguje jako izolace pro lidi infikované koronavirem, musela být hotová do 4. února, kdy nastává jaro, čímž podle tradice teprve začíná nový lunární rok (čínský Nový rok byl sice 25. ledna, ovšem až 4. února nastal první den měsíce Tygra, tedy první den jara, pozn. red.). Pak to byl dobrý signál, že se boj s infekcí zdaří. To je rovina myšlení, kterou známe z pohádek, pověstí anebo z Harryho Pottera. Zažil jsem mnoho podnikatelů, jak v obleku od Huga Bosse chodili do taoistického chrámu, dali řadu milodarů, drželi půst. Měsíce se duchovně připravovali na nějaký projekt. I komunistická vláda třeba pečlivě analyzovala taoistické přivolávání deště, protože Čína stále trpí suchem.

Proč tolik epidemií v historii pochází z Číny? Třeba i mor „Černá smrt“, na jehož následky ve 14. století pomřela více než třetina lidí v Evropě, má původ ve stejné oblasti jako nynější koronavir.

Nejvíc za to může asi přelidnění. Historicky vznikaly epidemie v povodí velkých řek, kde jsou zavodňovací kanály a husté osídlení. Po přírodních pohromách, suchu, povodních, kobylkách nebo zemětřesení, následovaly často děsivé infekce podporované rozkladem těl lidí a zvířat. Roli hraje vodní pěstování a chov, člověk sdílející v jedné vodě s buvolem parazity, zejména motolice (ty způsobují schistosomózu, parazitické onemocnění ohrožující stamiliony lidí v Africe a Asii, pozn. red.). Tisíce let se hnojilo lidskými fekáliemi. Tento řetězec s sebou nese řadu rizik.

Proč zrovna oblast Wu-chanu? Vždyť přelidněná je celá Čína…

Wu-chan leží uprostřed Číny na historicky nejdůležitější dopravní cestě, na Jang-c'-ťiang, tedy Dlouhé řece. Zdravotně rizikové jsou teplé a vlhké oblasti na jih od Dlouhé řeky a dál na pomezí severního Vietnamu a jižní Číny. Wu-chanu, kde žije hodně přes 10 milionů lidí, se říká také „čínské Chicago“, čtvrtina jeho území je tvořena vodou, která nemrzne, takže se méně čistí od mikroorganismů.

Je důvodem i nedostatečná hygiena?

Určitě. Zvlášť na velkých tržištích. Zažil jsem tam nádherná tržiště, kde je radost nakupovat zeleninu. Někde je zcela oddělená od stánků s masem nebo s živými zvířaty. Někde je to bohužel promíchané. A narazíte i na tržiště, kde nejsou záchody a lidé tam občas močí, skrytí, jak jen to jde. Ale většina tržišť někde toalety má.

Jak vlastně Číňané vnímají koronavir?

Číňané mají v kultuře obraz morových démonů – proti němu stojí bohové ohně a blesku. Démony není možné zničit, ale je možné je vyprovodit. To sloveso proto použil i čínský prezident ve svém projevu k národu, když se vyjadřoval ke koronaviru. Řekl: „Musíme co nejdříve ty morové démony vyprovodit.“ První nemocnice ve Wu-chanu, postavená v rekordním čase, se jmenuje Hora boha ohně. Berou to jako zkoušku, zda obstojí, což už několikrát v podobných krizích dokázali. A i tato je posílí. Číňané se dokážou semknout díky patriotismu. Američanům také začíná studijní den zpěvem hymny s rukou na srdci. To je syndrom velké říše. V lidech to má zakořenit, že všichni musejí držet pohromadě. Čína zabírá obrovské území, tvoří ji 56 národů a dalších pár nezapočítaných.

Čínská populace je přirovnávána k včelímu úlu nebo mraveništi. Všichni se obětují pro celek, tedy svoji zemi, jedinec vlastně nic neznamená. Mají to v genech?

Kolektivní výchova začíná v Číně už od jesliček. Společenská odpovědnost je dnes už velké téma i na Západě, ale Číňani to mají historicky v krvi, nedělá jim takový problém, když se musejí podřídit. Stát je umí donutit odměnami a tresty.

Dokážete si představit, že by třeba v Česku všichni tak poslušně respektovali restriktivní opatření? Že se zavře celé město a nikam se nemůže?

Češi by samozřejmě taková opatření zpochybňovali, nejspíše by i v nedodržování pravidel nacházeli inovace. V totalitní zemi se taková situace zvládá mnohem lépe. Lidé tam navíc mají s přírodními katastrofami a epidemiemi mnohem větší zkušenosti. My se v severním mírném pásu střední Evropy máme jako v bavlnce.

Vysvětlují si nějak Číňané, proč zrovna oni teď bojují s touto nemocí? Věří v konspirační teorie jako my na Západě?

Těch je tam celá řada. Když tam byl prasečí mor, slyšel jsem, že v tom mají prsty nepřátelští sousedi, co jej asi „poslali přes Vietnam“. To byl pro Čínu, kde se konzumuje převážně vepřové, veliký problém. V případě koronaviru jsem slyšel teorie o uměle vypěstovaném viru, o roli cizích záškodníků, ale i o místních vojenských laboratořích. To šlo dohledat na internetu. Jenže v Číně funguje cenzura, takže se všechny takové projevy z veřejného prostoru rychle mažou. V krizi, jako je i tato, je třeba stupňovat propagandu. Dnes je v Číně u moci generace z 50. let, která v mládí zažila silnou komunistickou ideologii, a tak ji teď sama používá. Ale brzy nastoupí další generace – kdysi zažila chudobu, takže je pracovitá a skromná, navíc má moderní vzdělání, mohla studovat i na zahraničních univerzitách. Díky ní bude Čína zase úplně jiná. Neříkám, že lepší, ale jiná určitě.

Bude svobodnější? Bude tam jedinec znamenat víc než dnes?

Je to možné. Na druhou stranu dnes žije na naší planetě 7,7 miliardy lidí. Za třicet let to bude 9,7 miliardy. Množství plastů v mořích pomalu přesahuje množství ryb. Země má celou řadu problémů. Migrace obyvatel, oteplování, nedostatek vody. Osobní svobody se tak asi budou oklešťovat všude, ve jménu udržitelnosti planety a bezpečnosti. I na Západě už to začalo. Ty rozdíly mezi čínským kolektivismem a západním individualismem se možná budou pomalu stírat…

Vysvětlují si Číňané existenci koronaviru třeba i jako možnou reakci přírody na naši zpupnost? Není to přirozená regulace přelidnění?

Našel jsem i taková tvrzení… Kvůli koronaviru začíná Čína přehodnocovat, co konzumovat i jak se chovat ke zvířatům. Jak obchod s divokými zvířaty, tak i chov netradičních zvířat se bude omezovat. Krátkodobě je zákaz prodeje divokých zvířat na tržištích, protože tam je riziko nákazy značné. Bizarní a divoká zvířata, zejména někteří plazi a savci, netopýři nebo kaloni (větší příbuzní netopýrů, pozn. red.), snad z nabídky zmizí. Otazník visí i nad některými chovy, třeba kajmana. Budou se doufejme dodržovat přísnější hygienické normy. Snad už nikoho nenapadne poslat prase na bungee jumping jako letos v lednu. Pořadatel, který si to vymyslel, z toho má velké problémy.

Před dvěma roky jsem dělal rozhovor s čínským spisovatelem Liou Čen-jünem. Tvrdil mi, že největším současným problém Číny je smog.

To Číňané vnímají velmi silně. Na letišti jsem zažil scénku, kdy jedna dobře situovaná čínská dáma pravila: „Smog v Pekingu, smog v Šanghaji. Musíme se už opravdu vystěhovat někam do ciziny.“ V Číně mohou být lidé běžně ve smogu až 200 dní v roce.

Překladatelka z čínštiny Zuzana Li, která byla vdaná za Číňana a v Číně několik let žila, zase říkala, že tamní lidé se cítí svobodní. Pokud nedělají opoziční politiku, režim je nechává v klidu. Souhlasíte?

Tvrdí se, že totalitou režimu je zasaženo 1 až 1,5 % čínské populace. Političtí odpůrci režimu, silně nábožensky orientovaní lidé a etnika bojující o větší autonomii. Vláda potlačuje cokoliv, co považuje za destruktivní tendence. Opozice tam musí být „konstruktivní“. A co je konstruktivní, to samozřejmě určuje vládnoucí strana.

Ona tvrdí, že běžný Číňan je v současnosti svobodnější než běžný Rus. Co vy na to?

Totalitní vláda je v Rusku také. Ale na druhou stranu buďme rádi za relativní stabilitu, která tam teď je. Kdyby se ta obrovská země rozsypala, byla by to katastrofa. A zda je svobodnější Rus, nebo Číňan? Běžní Číňané se mají určitě lépe z hlediska ekonomického růstu. (Podle webu Chinadaily.com.cn byla vloni průměrná mzda ve 37 největších čínských městech v přepočtu 27 640 Kč, nejvíc pak v Pekingu 36 640 Kč. Celonárodní průměrný čistý plat, tedy po zdanění, které je tam u průměrných mezd poloviční než u nás, činil v roce 2018 v přepočtu 22 470 Kč, tedy jen o několik stovek méně než tehdy v Česku. Průměrný plat Číňana se zvedl od roku 1980 o téměř 900 %, pozn. red.)

Z rozhovoru se zmiňovaným čínským spisovatelem jsem pochopil, že tam mají silnou nedůvěru k systému západní demokracie. Říkal: „Ze svobodných voleb nemusí nutně vzejít nejlepší lídři, kteří svět posunou k lepšímu. Podívejte se na současného amerického prezidenta. Nebo na brexit – to je také výsledek svobodné vůle Británie. A je to pro jejich zemi ta nejlepší volba?“

Současný čínský režim zpochybňuje efektivitu více soupeřících politických stran. Bere to tak, že čím víc stran, tím větší část spektra může hrát destruktivní roli. Vedoucí komunistická strana má dnes asi 93 milionů členů (je největší politickou stranou na světě, pozn. red.). V parlamentu je ještě sedm dalších malých, spíše bezvýznamných stran. Pokud ekonomický růst funguje, současný mandát je jasný a nezpochybnitelný.

Jak je to v Číně s nezávislostí soudů?

V rovině ideologických kauz jsou soudy zpolitizované. V rovině pracovněprávní, v rovině obchodního práva i ochrany průmyslových práv se čínský systém velmi zlepšil.

Co cenzura?

Ta je v Číně důsledná. Devadesátá léta byla celkem svobodná. Poslední roky se to zase zpřísnilo. Třeba ministerstvo kultury má na starosti kontrolu knih a kulturních nosičů z ciziny. Vulgarismy nebo zmínky o drogách nebo sexu se ze zahraničních písní vymazávají.

V Číně se údajně potírá prostituce, ale zároveň je to výnosný byznys, který se odehrává třeba v masážních, kosmetických a kadeřnických salonech. Vpředu se masíruje či stříhá a vzadu se provozuje nejstarší řemeslo.

Je to projev patriarchálního světa – muži, dřívější živitelé, jsou velmi často 150 až 200 dní v roce na služební cestě. A potřebují „relaxovat“. Poslední kauza byla loni v jižní Číně – v jednom městě se odhalilo, že je to úplně všude. A starosta šel na kobereček… Když načapou pohlavára v nevěstinci, je z toho průšvih. Jeden tajemník velkého města se kdysi hájil slavnou větou: „Jak jsem mohl vědět, že jí ještě nebylo patnáct?“ Když jsou v nevěstinci přistiženi cizinci, často dostanou do pasu razítko „nežádoucí“.

Když jste do Číny přijel poprvé, co pro vás bylo největším překvapením?

Živost. Měl jsem z toho pocit obrovského mraveniště docela optimistických mravenců. Pořád někdo někam běhal. Zatímco u nás hlavně v těch 80. letech byla Praha šedá. Zvlášť pro kluka, který do ní jako já přivandroval z Beskyd. Když jsem v zimě procházel čtvrtí Nusle, všude opadané omítky, mlha, smog, lidi smutní, v jednobarevném šedém oblečení. Kdežto v Číně to už hýřilo barvami, oni se nebojí vzít si na sebe červenou, žlutou, zelenou, modrou. Různě je kombinují. Hned první den jsem byl svědkem menší dopravní nehody – srazili se dva cyklisté. Otírali si kolena a lokty. Čekal jsem řev a nadávky, nebo dokonce potyčku, ale oni se na sebe usmáli a mlčky odjeli. Přišlo mi to naprosto skvělé, až po letech jsem pochopil, že se Číňané a obecně Asijci usmívají, když jsou v rozpacích a nevědí, co mají dělat.

A další rozdíly?

Mnohem větší pohostinnost. Hostitel má povinnost hosta nasytit. Když někoho pozvete na návštěvu v době oběda, automaticky se počítá s tím, že připravíte jídlo. Číňané jedí pomalu, uždibují a komunikují u toho. Obědvají minimálně hodinu. Asi také kvůli častým návštěvám v Číně jsem přibral. Začínal jsem jako vytáhlý štíhlý sinolog a teď jsem lehce rozložitý. (směje se) Ale možná za to může i bojové umění tchaj-ťi, které cvičím. Jeho vedlejším účinkem je nejspíše ta permanentní chuť k jídlu.

Co alkohol? Údajně se v Číně pořád „panákuje“.

Pije se, aby se prolomily zábrany a každý se „projevil v pravdě“. To je dobré i v byznysu. Nevýhodou je čínský zvyk pít do dna, lámat do sebe sklenky v záklonu. Opilost se nebere jako slabost, ale jako projev sounáležitosti, upřímného přátelství. Kdo hodně vydrží, získává sympatie. Číňané milují tvrdý alkohol z několika druhů obilí, populární je třeba čirok. Bohužel chuť po obilí nevoní lidem ze Západu, kteří v ní nacházejí vůni silážní věže nebo zubní pastu Tutti Frutti, někomu to dokonce připomíná Okenu. Číňané se posledních třicet let vrhli i na francouzskou technologii pěstování a výroby vína. Vsadili na červené odrůdy, nejvíce na Cabernet Sauvignon.

Jak moc ovlivní koronavir čínskou ekonomiku?

Každý rok ji na týden zpomalil Nový rok. Výrobci si volno prodloužili na dva až tři týdny. Teď teprve se země pomalu rozbíhá. Dá se ale očekávat, že ještě celý únor bude utlumený. Logistika bude v březnu přetížená, celnice nebudou stíhat. Otázka je, jak to bude s pohybem lidí a zboží z Číny. Dodávky na jarní světový trh z Číny budou každopádně dost zpožděné. V roce 2017 byl růst HDP v Číně 7 %, o rok později 6,6 %. Loni zhruba 6 %. Předpověď říkala, že se Čína ještě minimálně jednu dekádu udrží kolem pěti procent růstu. Ale lidé stále nechodí ven a neutrácejí. Spousta hoteliérů, majitelů restaurací či prodejců je na tom tragicky. Může to způsobit další významnou recesi na mezinárodní scéně, možná i další globální krizi po té z roku 2008.

Čína už předhonila USA co do velikosti ekonomiky, a podle švýcarské banky Credit Suisse loni poprvé i co do počtu bohatých lidí. Mezi 10 procent nejmajetnějších lidí světa patří 100 milionů Číňanů (a „jen“ 99 milionů Američanů), každý z nich má přitom „čistý“ osobní majetek (po odečtení dluhů) nejméně 110 000 dolarů, tedy 2,5 milionu korun. Loňský žebříček amerického časopisu Forbes tvrdí, že na světě je 2 153 dolarových miliardářů, nejvíc je jich z USA (607) a na druhém místě jsou Číňané (324). A 3,5 milionu Číňanů je v kolonce „dolarový milionář“, což znamená majetek ve výši aspoň 23 milionů korun (Čechů je tam 28 000). Čím to je, že je v Číně tolik bohatých lidí? Je to počtem lidí, nebo mají Číňané nějaký speciální gen pro obchod?

Velký domácí trh poskytuje řadu příležitostí. Číňané velmi čerpali z amerických zkušeností. Spousta těch největších miliardářů byla na stáži v USA. Aplikovali systém na čínské podmínky, dostali ho do tamních právních mezí. A někteří uspěli. I když mnohem víc jich neuspělo. Číňané jsou velmi podnikaví a hraví. Kdyby byl v Číně povolený hazard, byla by tam spousta gamblerů. Jen město Macao, což je bývalá portugalská kolonie, která se v roce 1999 vrátila Číně, má výjimku. Tam jsou kasina a herny. To je čínské Las Vegas.

Mluvil jste o tom, že Číňané můžou svobodně cestovat. Týká se to jen těch spolehlivých, tedy straníků, nebo všech?

Většina občanů Číny, pokud nejsou samozřejmě nepřátelé systému, může volně cestovat po světě. V roce 1996 jich vycestovalo asi 8 milionů. Loni už to bylo 150 milionů „člověkovýjezdů“. Přes 80 % směřovalo do jihovýchodní Asie, jen menšina do Evropy, Severní Ameriky a dalších končin.

Mohli by tedy emigrovat na Západ…

Spousta zemí jako Španělsko, Portugalsko, Řecko prodává občanství. Za investici, která přesáhne nějakou částku, nejprve cizincům udělí trvalý pobyt a pak jim dají i pas. Celá řada Číňanů toho využila. Ale vracejí se do Číny, protože život tam jim vyhovuje mnohem víc. A byznys nebo nemovitosti v cizině mají jako zadní vrátka.

 

 

Rozhovor původně vyšel 21. 2. 2020 v týdeníku TÉMA a 25. 2. 2020 na serveru iDNES Premium