Čínský boj proti radikálnímu islámu ve stínu strážní věže
Je tomu deset let od rozsáhlých násilných střetů v hlavním městě Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang, kdy přišlo o život nejméně dvě stě lidí. Proč to připomínat? Už proto, že ujgurská otázka je největším lidskoprávním problémem současné Číny. Podobně, jako se před lety diskutovalo o osudu Tibeťanů...
Prakticky všichni zahraniční pozorovatelé se shodují, že čínské řešení násilné převýchovy ujgurské menšiny v Číně je daleko za přijatelnou hranicí. I generální tajemník OSN Antonio Guterres, jinak Číně velmi nakloněný, připomněl během dubnové návštěvy Pekingu, že „lidská práva musí být respektována, i když se bojuje proti terorismu“.
Zahraniční, ale i česká média pak referují o detenčních táborech a o enormním počtu zadržovaných. Od sta tisíc až po málem dva miliony. Čínská média mají svůj výklad nezbytného převýchovného programu extrémních muslimů v detenčních táborech, u nás se ale často mluví o koncentračních táborech.
Pohledy se ale liší. Ti jednodušší tradičně razí černobílé vidění světa, zlých čínských komunistů a dobrých ujgurských bojovníků za národní sebeurčení. Jenomže, jak tomu bývá i v řadě dalších otázek, čím hlouběji se do problému ponoříme, tím bývá paleta barev složitější. Pojďme tedy trochu nahlédnout do historie.
Ujguři jsou turkickým národem, který vznikl kolem Hedvábné cesty, kulturně a etnicky je blízký národům Střední Asie. Donedávna žili ve velmi tradiční společnosti. Již na počátku 13. století byli včleněni do Mongolské říše, stejně jako o něco později Čína. Jako kulturní národ se podíleli na vzniku staromongolského písma. Dnes jsou většinou sunitskými muslimy.
Ve staré Číně nebývala územní příslušnost jasně vymezena. Ve vzdálených oblastech ponechávali imperátoři tamní vládce. Stačilo jim, když uznali nadvládu císaře, zaplatili tribut, pomohli vojskem a nepodřídili se jiné říši. Nejméně od poslední císařské dynastie Qing (1644-1911) je Ujgursko skutečnou součástí Číny. Několikeré odtržení a vyhlášení samostatnosti pro tzv. Východní Turkestán mělo pokaždé jepičí život. Umožnily jej jednak oslabení Čínské říše, jednak intenzivní politická hra impérií, zejména Ruska (Sovětského svazu), ale i Turecka a Británie. Vytváření loutkových států na hranicích územní kontroly Číny je tradiční taktikou, kterou v moderních dějinách užívalo i Japonské císařství.
Po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 se komunistické budování i s jeho dramatickými experimenty postupně dostalo i do Xinjiangu. Ten začal být ve druhé polovině 20. století intenzivně osidlován etnickými Číňany (Han). Na obrovském území o velikosti asi šestiny Číny nyní žije jen 24 a půl milionů lidí, v mixu asi padesáti etnik. Nejpočetnější jsou Ujgurové (asi 45 %), ale i etničtí Číňané mají přes 40 %, Kazaši 6,7 %, čínští muslimové Hui 4,5 %, etnické složení se však oblastně výrazně liší.
Xinjiang má velmi dlouhou hranici s osmi nelehkými sousedy. Mezi ně patří i Afganistán, Pákistán, Uzbekistán a Tádžikistán. A zde se dostáváme k jádru problému.
Separatistické nálady v Ujgursku jsou patrné již desítky let. Od konce 90. let pak začalo být i na Západě viditelné široké teroristické hnutí, které dnes nálepkujeme jako islámský terorismus. I v relativně velmi bezpečné Číně začalo přibývat teroristických útoků. První velmi nápadný bombový útok zabil v roce 1997 „jen“ dva lidi v pekingském autobusu. Nicméně světová veřejnost zaznamenala, že se něco děje, asi až s příchodem událostí z 11. září 2001.
Ujgurská autonomní oblast přímo sousedí se základnami terorismu. Při útocích nožem, střelnými zbraněmi a bombami zahynuly během posledních dvaceti let v Číně tisíce lidí. Největším incidentem pak byly právě nepokoje v hlavním městě Urumqi, kde v červenci 2009 zahynulo kolem dvou set lidí, převážně etnických Číňanů.
Další incidentem byl v červenci 2014 útok na policejní stanici a vládní budovu, při kterém zahynulo 96 lidí. Tomu předcházela ještě událost z října 2013, kdy terorista najel autem do zástupu lidí na náměstí Nebeského klidu.
Systematický čínský boj proti terorismu prostřednictvím radikální převýchovy zaskočil všechny. Organizátorům se možná zdá být efektivní, ale je v rozporu s celou koncepcí lidských práv. Zejména zlověstné „převýchovné – koncentrační“ tábory obehnané zdí s ostnatým drátem a strážními věžemi, jsou pro Evropany něčím naprosto odporným.
Na vlnu kritiky, zejména Vysoké komisařky OSN pro lidská práva Michelle Bachelet, odpověděl letos v březnu náměstek ministra zahraničních věcí Číny Le Yucheng, že s pokrokem v protiteroristických opatřeních bude rozsah převýchovných programů postupně snižován, až do jejich skončení.
Xinjiang je kus nádherné země s fantastickými lidmi a docela jistě se dá spravovat jinak, bez takových extrémních řešení. Ovšem Čína je obrovsky složitá země, která si k tomuto poznání teprve dojde. Jsem toho názoru, že silný odpor mezinárodního společenství už čínská vláda velmi jasně pocítila.
Vít Vojta, sinolog a právník
Text vyšel jako komentář ve vydání Lidových novin dne 4. července 2019