Čínská diplomacie: styl válčícího vlka, nebo kung-fu pandy?

Čínská diplomacie: styl válčícího vlka, nebo kung-fu pandy?
19 / 8 / 2020 Vít Vojta

Změna stylu komunikace čínských diplomatů mohla v poslední době překvapit. Desítky let spíše uzavření a zdrženlivě přátelští úředníci se najednou chovají konfliktně a jdou do sporů. Tato změna však vůbec nepřišla najednou, ani bezdůvodně.

V osmdesátých letech byla Čína chudou rozvojovou zemí, závislou na získávání investorů a vývozních trhů, trpně naslouchající cizím radám o nutnosti rozvoje „západní cestou“. Na přelomu tisíciletí už velikostí ekonomiky dohnala země G7 (např. Itálii), což však stále nebylo dost. Tehdejší technokratická vláda se v prostředí mezinárodních organizací a vztahů teprve adaptovala (např. vstup do WTO v r. 2001).

 

Stále ale měla dost domácích problémů a sama poukazovala na sto milionů obyvatel pod hranicí chudoby. Častým sociálním konfliktům z nerovnoměrné dělby společenského bohatství čelila vizí „harmonické společnosti“, směřující k vytvoření funkční střední třídy. Před přílišným optimismem varovaly i finanční krize, asijská v roce 1998 a světová o deset let později. 

 

Dobře odvyprávět čínský příběh

Po nástupu páté generace čínského kolektivního vedení v roce 2013 se situace změnila. Střední třída narůstající po sta milionech je hlavním adresátem komunikace čínské vlády. Dobře jí „odvyprávět čínský příběh“ se vládě daří i proto, že kontroluje média a sociální sítě a za státotvornou považuje i důslednou cenzuru v gesci Ústředního úřadu pro zpravodajství, vydavatelství, rozhlas, film a televizi (Guojia xinwen chuban guangbo dianying dianshi zongju 国家新闻出版广播电影电视总局).

 

Veřejnou komunikaci pak řídí Oddělení propagace KS Číny, regulující mediální výstupy a vydávající médiím pokyny o sděleních závažného nebo citlivého obsahu, které mohou ovlivnit bezpečnost nebo stabilitu státu. Doporučuje, které příběhy zdůraznit a ohlásit, nebo jaké mít procento negativních zpráv. 

 

Státní propagace je legitimní

Čínský výraz „süan-čchuan“ (xuanchuan 宣传) znamená propagace. Není to negativní výraz „propaganda“, který teprve od poloviny 20. století vnímáme jako „ovlivňování zavádějícími a zkreslenými informacemi“. Veřejná diplomacie se v Číně bere i jako dlouhodobá komunikační strategie (tzv. „vnější propagace“ waj-süan 外宣) s cílem být příznivě vnímán zahraniční veřejností.

 

Potud je čínská státní propagace zcela legitimní nástroj k mezinárodní koexistenci, stejně jako propagace kterékoliv jiné země. Není pak důvod mít dvojí ideologický metr a bez důkazů ji odsuzovat jako dezinformační kampaň, komunistickou propagandu či podobně. I zde platí presumpce poctivosti, dokud nebyl prokázán opak.

 

Za zmínku tu stojí fakt, že největší čeští bojovníci proti čínské (nebo jakékoliv jiné) propagandě běžně upírají ostatním právo na projev jiného názoru, protože stejně jako jimi kritizovaní propagandisté i oni dopředu nejlépe ví „co je dobré a co ne“. Ale vyhodnocení korektnosti aktérů této debaty ani čínské státní propagace není předmětem tohoto článku.

 

Dva překvapivé přístupy

Čínská diplomacie ale velmi překvapuje tím, že pozitivní představy o Číně chce i u zahraničního publika vytvářet téměř shodnou komunikací jako s vlastními občany, tolerujícími kontrolu médií a zaujatost. Hlavní motiv, „čínský sen“, obdoba toho amerického, je v režii ministerstva zahraničí prezentován světu vybranými čínskými příběhy a úspěchy. Asi z přesvědčení, že je jejich postup správný, vypráví své „čínské příběhy“ v každé zemi skoro stejně, tedy celkem bez respektování kulturních odlišností oslovovaných zemí. Na významnou část zahraničního publika to pak nefunguje a příběhy působí naivně, povrchně nebo i nedůvěryhodně.

 

Tuto překvapivou přímočarost ještě korunuje nový trend čínských diplomatů – konfliktní bojovnost, snaha hned si vše vyříkat a oplatit. I českou veřejnost před časem zaskočil čínský ambasador, jdoucí do slovní přestřelky i s předsedou vlády Andrejem Babišem. Podobných reakcí čínských diplomatů bylo v posledních letech zaznamenáno mnoho. Nejvíce zajiskřil spor twitterového hrdiny Čao Li-ťiena (současný mluvčí MZV Zhao Lijian 赵立坚) a Susan Rice (někdejší poradkyně prezidenta Obamy), ve kterém čínský diplomat tvrdě a bez váhání oplácel slova o rasismu a ignoranci (15.7.2019).

 

Čínská vláda demonstruje, že vedle přímé komunikace se naučila i technikám mezinárodního styku. Ilustrující byl jarní komentář k čínskému antidumpingovému řízení proti Austrálii: „Není to nic politického, vždyť proti nám jsou taková řízení vedena obden“. 

 

Pro silový a agresivní projev dostala nová vlna čínských diplomatů přídomek „válčící vlci“, podle čínského 3D rambo-filmu Čan lang/Wolf Warriors (Zhan lang 战狼). Ale i „čínský Google“ Paj-tu (Baidu 百度) už občany varuje před „syndromem válčících vlků“ (zhan lang bing 战狼病) a poukazuje na zmatený vlastenecký patos, se kterým třeba čínští turisté emotivně odzpívali státní hymnu, aby tak řešili spor na letištích v Japonsku nebo v Iránu.

 

Trefně to vystihl velvyslanec v Itálii Li Ťün-chua (Li Junhua 李俊华) pro deník Corriere della Serra, že vhodnější než „válčící vlk“ je pro Čínu „kung-fu panda“. Jakkoliv to zní autorsky a humorně, zkušený diplomat nevařil z vody, ale citoval vyjádření politologa Wang Pchenga (Wang Peng 王鹏) z China Daily (24.10.2017) o kung-fu pandovi, který nikoho neohrožuje.

 

Pro budování vztahů dvou odlišných kultur je kung-fu panda určitě mnohem přijatelnější, a především srozumitelnější než aktuální vlčí výpady.

 

Vít Vojta, sinolog

 

Text byl ve zkrácené verzi publikován 17.8.2020 jako komentář v deníku Mladá fronta DNES