Čína si na Tchaj-wan počká, má jinou strategii než USA či Rusko
Americký vpád do Venezuely a vznášení nároků na Grónsko či Kanadu po nedávné ruské invazi na Ukrajinu otevírají debatu o zhrublé geopolitice, vracející nás div ne do 19. století. Bude sociálně-darwinistická zdivočelost USA a Ruska přizváním Číny do ligy dravců, když nedávno předvedla spektakulární vojenské manévry v doposud nejtěsnější blízkosti Tchaj-wanu?
Analogie jsou působivé, avšak v bližším pohledu klamou. Rizika anexe Tchaj-wanu Čínou mají jiný, velmi specifický kontext. Za prvé: Čína má odlišné způsoby používání vojenské síly než Západ, srovnejme historii vojenských konfliktů světa za posledních dvě stě let.
Za druhé: Tchaj-wan už od dynastických časů bezpochyby je kulturně, historicky a etnicky součástí Číny. Problém odcizení provincie od pevninské Číny leží v americkém bezpečnostním patronátu.
Sama Tchaj-pej se až do 90. let nechtěla vzdát nároku na celé území Číny, což utvrzuje konzistenci paradigmatu jednoty pevninské Číny s periferním Tchaj-wanem. Ten kritéria státní suverenity splňuje aspoň z hlediska vlastní vlády, politického systému; z hlediska etnicity, kulturní identity a historie výrazně méně. USA a většina světa ho jako suverénní stát oficiálně neuznávají. Ale proč Peking ještě Tchaj-wan vojensky neobsadil?
Vojenskou kapacitou na to už má, počítaje prvotřídní letectvo, námořnictvo včetně tří letadlových lodí a řádově tisíců balistických raket. Má i prostředky pro pozemní invazi. Evidentní převaha musí čínské jestřáby lákat. Jenže Si Ťin-pchingův „absolutismus“ stoji na civilní kontrole armády, jak mimo jiné dokládají opakované vyhazovy ministrů obrany.
Vyvolat válku s USA je pod úroveň čínské strategické kultury, pálit mosty na Západ se nevyplácí. Ani USA nikdy nechtěly vojenskou konfrontaci s Čínou. Během vietnamské války neprovedly pozemní invazi v severním Vietnamu v obavě, že Čína učiní totéž, a zůstaly u neefektivního bombardování Indočíny až do potupného konce.
Snahu Čankajška o dobytí Číny v 50. letech USA nepodpořily. Raději se s Pekingem nakonec za Kissingera a Nixona dohodly, maoistickou vládu uznaly a pustily Čínskou lidovou republiku do OSN. Všimněme si, že reálpolitiku k Číně vždy nejvíc poznamenali republikáni, k nelibosti Tchaj-peje.
Obyvatelé Tchaj-wanu si za ta desetiletí na vojenské výhrůžky zvykli asi jako na podzimní tajfuny. Dle průzkumů veřejného mínění jich dlouhodobě okolo 90 procent preferuje zachování statusu quo. Tedy ani sjednocení, ani nezávislost.
Čínská prosincová demonstrace síly u tchajwanských břehů se jeví přednostně jako odpověď na poslední americký balíček zbrojních dodávek Tchaj-peji za jedenáct miliard dolarů.
Čínské motivy nátlaku ale leží i v nechuti k politickému vedení v Tchaj-peji, kde vládne Demokratická progresivní strana (DPP). Parlamentní většina v čele s Kuomintangem (KMT) blokuje vládní agendu, kde může, a letos se pokusí odvolat presidenta Laj Čching-teho.
K tomu jim chybí hlasy, ale k vyslovení nedůvěry alespoň premiérovi mohou stačit. Nevalné vyhlídky DPP pravděpodobně ještě zhorší letošní obecní volby, již nyní má opozice trojnásobnou převahu. Politický střet se vede o navýšení výdajů na obranu a změny ve financování místních správ, kde trvá politický pat.
Politické kontakty ČLR s tchajwanskou opozicí oficiálně trvají, stejně jako výměna na úrovni provincií, měst a obcí a situace vůbec nepřipomíná stav před začátkem války.
Šéfka KMT je přijímána v Pekingu, kde otevřeně kritizuje prezidenta Laje a propaguje smířlivější agendu, na kterou regiony a byznysové lobby slyší. V každodenním životě jsou kontakty mezi pevninou a ostrovem běžné a aktivní, jako by tam ideologické tlampače nedolehly a jako by Tchaj-wan skoro nebyl cizí zemí.
Zatím se čeká, s čím novým přijde Donald Trump, kterého otázka Tchaj-wanu doposud evidentně nezajímala. Letos v dubnu se chystá jeho napjatě očekávaný summit s presidentem Sim, kde půjde hlavně o ekonomické spory a dohody o sférách vlivu ve světě. Nečeká se, že Peking půjde pro Venezuelu do krajnosti.
Na přidušení separatistické DPP si opozice i Peking rádi počkají. Strašení nekončí, ale k přímé vojenské akci zase není dost důvodů. Vojenské manévry nejsou války, jak zjišťujeme už 75 let. Tchaj-wan Číně nemá kam utéct.
Rudolf Fürst, politolog a sinolog
Článek byl původně publikován jako komentář pro iDnes.cz (10. ledna 2026)
Úvodní obrázek: Midjourney.com