Čína, Rusko, Írán – „černyševská“ otázka?

Čína, Rusko, Írán – „černyševská“ otázka?
27 / 2 / 2020 Ondřej Krátký

Zatímco my máme Jana Nerudu a jeho „kam s ním“, má ruská literatura Nikolaje Gavriloviče Černyševského a s ním i jeho dílo příznačně nazvané „Co dělat?“. Což by teoreticky šlo přeložit i jako „Co teď?“. Právě otázka tohoto typu přitom zřejmě nejlépe vystihuje náladu, která momentálně panuje v myslích představitelů všech třech velmocí uvedených v názvu tohoto článku.

Nápadů byla a asi je pořád spousta – začít platit jüanem, rublem, zlatem, vyměňovat si barterem, v obranné rovině montovat strategické výrobky „churchillovskou metodou“ (tj. tak, že se různé části strategických zařízení vyrobí na různých místech, aniž by tamní dělníci věděli, na čem vlastně pracují, a smontují se až následně na místě dalším) či se na „velké osamostatnění“ (tedy globální soběstačnost a nezávislost na politickém Západu) připravovat jinak. Vždyť takové uvažování je také na místě – pokud jsou Číně, Rusku nebo Íránu přisuzovány jakékoli asymetrické, hybridní či jiné strategie s cílem bránit se či získat světovou nadvládu, pak sankce ze strany Západu nejsou jen přisuzované, ale reálné. A ač je Západ sám za válečnou metodu nevydává, jejich dopady mohou mít v dlouhém horizontu podobně destruktivní následky jako jakýkoli jiný druh deprivace, jejímž cílem je odříznutí dodávek, vyhladovění, demoralizace a ve finále pak i následující nutná kapitulace či jiný druh podvolení se.

 

Lze tedy pochopit, pokud si všichni tři tito hlavní „rebelové“ mohou myslet, že je na místě se na takové nebezpečí připravit. Nejlépe samozřejmě spoluprací, ideálně koordinovanou a víceúrovňovou. A takovou, jejímž výstupem bude ekonomicky, energeticky, obranně i logisticky dostatečně fungující celek, který bude vzájemnou komplementaritou nezávislý na čemkoli z vnějšku. Chybějící provázanost by pro takový celek či jeho část mohla být fatální.

 

Není s podivem, že v rámci Eurasie se do pilířů takového celku vyprofilovaly tyto tři země. Každá z nich má vlastní důvod domnívat se, že spoléhání se na sebe (resp. na „prověřené“ známé) je momentálně ta nejlepší cesta vpřed. Z čistě ekonomického hlediska má Írán dost svých zkušeností se sankcemi prakticky od Íránské revoluce (možná jen s krátkou nevýznamnou pauzou v letech 2016-18). Rusko je na černé listině Západu permanentně od nástupu Putina, především proto, že si – na rozdíl od Jelcina – do věcí už nechce nechat mluvit. Čína, která na obchodní spolupráci s USA postavila na počátku 80. let minulého století svůj ekonomický růst (což fungovalo oboustranně), je momentálně se Státy ve stavu obchodní války, která sama na sankcích či neúměrně vysokých clech svou podstatou tkví.

 

Všechny tři země se zároveň cítí ohroženy vojensky. Rusko permanentní obavou prolomení svých fortifikačních valů (směrem z Pobaltí, v Bělorusku, na Ukrajině i v „měkkém podbřišku“ Střední Asie). Čína je samozřejmě ostražitá, pokud jde o námořní hranice a soubor relativně nepřehledných souvisejících hranic, ostrovů, kondominií apod., asi i s ohledem na vnitřního salafistického nepřítele v podobě Ujgurů, případně destabilizace kulturního rázu přicházející s tematikou Tibetu. Jde-li o Írán, ten se stěžejním způsobem obává jak vnějších hrozeb (Západ v čele s USA a Izraelem, dále především Saúdská Arábie a další státy Zálivu), tak vnitřních faktorů možné destabilizace (část populace nespokojená s ekonomickou situací, restrikcemi stran chování a celkovou frustrací ze směřování země pod vlajkou revolučního kléru, podzemní frakce typu Modžáhedín-e chalq, ahvázští Arabové či latentní separatistická hnuti jako západoíránští Ázerové či – především – s nimi sousedící Kurdové).

 

Sankce či různá omezení přicházející zvenku totiž především dopadají na běžné spotřebitele, tj. nejvíc působí zevnitř daných teritorií. I tak je efekt většinou nejednoznačný – například v Íránu prokazatelně existuje poměrně silná vrstva obyvatelstva, která je proti klerikálnímu vedení země, a tím i proti exportu revoluce, který je hlavním důvodem sankcí a poklesu životní úrovně obyvatel, ale na druhé straně pak v té samé zemi přijdou na pohřeb Qásema Solejmáního (jednoho z hlavních „exportérů“) miliony lidí. Rusko, z ne zcela jasných příčin, není stále schopno nastartovat vlastní ekonomický růst, pořádně vybírat daně, efektivně využít zdroje a lidi, případně opravdu začít vyrábět špičkové technologie (jiné než kosmické, vojenské či high-end řešení ve vybraných oblastech – což samozřejmě není málo) tak, aby z nich měli užitek i obyčejní spotřebitelé. V Číně je to zase jinak – pořádek, v kombinaci s asijským výrobním způsobem, tu funguje prakticky totálně, nicméně pak zafouká „větříček“ v podobě koronaviru, který v podstatě z týdne na týden odhalí křehkost celého systému. Respektive se najednou zdá, že země chrlící jedno tisícileté moudro win-win přístupu za druhým sama jako by stála na hliněných nohách.

 

To všechno však může být důsledek sankcí, protože jejich historie je delší a hloubkové příčiny také jiné – jde totiž stále především o poruchu komunikace. Tedy alespoň vnějšího světa právě s těmito třemi pilíři eurasijské opozice. Případně, chceme-li využít slovník íránských revolučních kleriků, rezistence. A jako ekonomika rezistence také nutně musí tamní hospodářství nejednou vypadat – leccos je šito horkou jehlou, na nic není dost času, nic se nedělá „v pohodě“, protože se permanentně očekává, že se „něco stane“ a je třeba být připraveni. Svým způsobem tu jsme stále u dědictví války (Rusko), případně (neo)kolonialismu (Čína), včetně kolonizace pomocí koncesí a postupného zaháčkovávání si země nevýhodnými smlouvami, zejména na těžbu nerostných surovin a jejich zpracování (Írán).

 

Podíváme-li se na věc pohledem těchto tří států, hned pochopíme lépe jejich kroky za posledních několik desetiletí...

 

Írán se po Islámské revoluci roku 1979 v podstatě dobrovolně stal globálním psancem, a to tím, že se vymezil proti Malému (Izrael) i Velkému (USA) Satanovi coby hlavním reprezentantům neoimperialismu a současně sám začal praktikovat vlastní „malý“ imperialismus v podobě exportu revoluce, tj. podpory ideologicky podobně naladěným (většinou nestátním, většinou šíitským) regionálním entitám. Dlouhodobá nutnost spoléhat jen na sebe tak zemi dovedla ke dvěma logickým závěrům: 1) je nutné naučit se téměř vše vyrábět sami a 2) je zapotřebí nastavit dostatečně strategické vazby se silným (popř. tím nejsilnějším) partnerem ze „spřátelené“ části světa. Technologické soběstačnosti se Íránu během let „vědomých“ snah více méně podařilo dosáhnout (latentně již od 1979, fakticky od skončení irácko-íránské války 1989, s největší intenzitou kulminující mj. jaderným programem i naprostou nezávislostí např. energetických technologií jakýchkoli rozměrů a náročnosti). Země však stále naráží na nedostatky v jiných disciplínách – na poli finančním (neexistuje reálný substitut dolaru, kterého se nedostává) či logisticko-geopolitickém (o spolupráci s Ruskem se nedá na běžné úrovni hovořit, obě země jsou spíš historickými nepřáteli či nanejvýš ostražitými účelovými partnery, a jde-li o Čínu, je potenciál vzájemné spolupráce zatím stále podstatně větší, než jaká je v reálu). I tak lze ale říci, že je-li zde někdo, kdo Íránu v případě potřeby vytrhává trn z paty, pak to může být Moskva (půjde-li o kritická hlasování v Radě bezpečnosti apod.), zejména ale právě Peking (který, přestože má na víc, alespoň kupuje íránskou naftu, nějakým způsobem facilituje peněžní transakce a snaží se podporovat Teherán diplomaticky, logisticky, ale i symbolickými vojenskými gesty, v rámci nichž si přirozeně přihřívá i svou geopolitickou polévku).

 

Jde-li o Rusko, to se postupně dostávalo pod tlak tím, jak se ho post-jelcinovská garnitura snažila od roku 2000 stabilizovat poté, co jej do stavu, který vnímala jako úpadek až ohrožení samotné ruské suverenity, svou otevřenou a liberální politikou dostal právě prezident Jelcin. Řečeno o něco cyničtěji: Putin si „naběhl“, neboť si dovolil upřednostnit zájmy oligarchů lokálních (ruských) před oligarchy globálními (rekrutujícími se z tzv. „mezinárodního společenství“) a s ním souznícími, přičemž se nedá říci západními, protože mnoho oligarchů Západu s Putinovým „polostátním kapitalismem“ sympatizuje. Tlak „mezinárodního společenství“ na putinovské Rusko nastoupil téměř okamžitě – možná ještě dřív, než se Vladimír Vladimírovič a jeho nejbližší stačili základním způsobem zorientovat v kocovině, která po jelcinovské „večerince“ zbyla. Do Putinova premiérského intermezza (2008-12) mezi jeho prezidentskými obdobími to ještě vypadalo, že zůstane pouze u slov. Gradace nabrala na tempu poté, co si „demokratický svět“ uvědomil, že Putin bude prezidentem opět a že „to myslí vážně“. Zhruba v tomto období tak byla nastoupena cesta k další úspěšné deterioraci vzájemných vztahů Ruska s (politickým) Západem, jejímž přímým důsledkem byl právě obrat Moskvy nejen k partnerům v Asii, ale i tendence stále víc se spoléhat sama na sebe.

 

Zatímco se tak na geopolitickém (vnějším) plánu začínají objevovat milníky typu „Krym“, „Ukrajina“, „Sýrie“ či „fake news“, na vnitřní scéně hrají stále větší roli ideologicko-ekonomické produkty lokálních guru typu Aleksandra Dugina (historik a jeden z hlavních kremelských stínových ideologů posledních let) či Vladimira Betelina (jeden z čelných teoretiků programu ruské technologické soběstačnosti). Rusko jistě zná své limity, a protože není schopno v některých oblastech jednoduše dosáhnout takové efektivity jako například firmy čínské, dochází k další synergii, která jen podtrhuje dříve pojatý strategický záměr. Tedy k dalšímu posílení spolupráce v rusko-asijském prostoru, hledání vzájemných komplementarit tam, kde jsou obě strany schopny se efektivně doplnit (jemná elektronika, pracovní síla, těžké strojírenství apod.) a k rozvoji hlavních vlastních průmyslových a technologických domén. Ve finále tak Rusko pokračuje směrem ke stále větší samostatnosti, zároveň ale buduje v rámci rusko-asijského prostoru renomé silné a svým způsobem vedoucí složky, pokud jde o strategicky důležité oblasti (zejm. obranu, odstrašení). Paralelně k tomu v rámci své zahraniční politiky uskutečňuje (příkladnou) multivektorovou politiku (Izrael, Sýrie, Saúdská Arábie, Irán, Egypt, Libye, Indie, Čína atd.), kombinovanou s ekonomicko-strategickým aspektem (prodej špičkové vojenské techniky). Není s podivem, že jedním z vrcholů demonstrace jednoty tria „bratrů ve zbrani“ byly vojenské námořní manévry v Perském zálivu na samém sklonku minulého roku.

 

Čína do první ligy globálních velmocenských her přišla v zásadě nevinně, dalo by se říci až naivně, s dobrým úmyslem či aspoň nenápadně. Jakmile se totiž vypořádala se svou ideologickou (maoistickou) érou, vplula – ostatně ne nepodobně Sovětskému svazu a do určité míry i jeho satelitům – do ryze pragmatické éry socialistického (neo)liberalismu, jakéhosi předvoje budoucího, od 90. let plně vypuknuvšího post-socialistického kapitalismu. Duchovním otcem tohoto hospodářského zázraku v čínském podání byl od konce 70. let a následně hlavně po léta 80. reformátor a faktický vůdce země Deng Xiaoping (Teng Siao-pching). Zatímco symbolickou tečkou za obdobím maoismu byl notoricky známý proces s „gangem čtyř“ (1976), bylo leitmotivem prakticky hned poté nastoupivších Dengových změn „čtvero modernizací“ – stimulace pokroku v domácím zemědělství, průmyslu, vědeckých oborech včetně technologií a v obraně. S ohledem na společenské dispozice byly tyto reformy postaveny na maximální racionalizaci výrobního procesu, což s sebou neslo i určitou hierarchizaci společnosti, z nemalé části pochopitelně rezultující v odsouzení nejnižších vrstev k výrobní roli.

 

Podstatou daného zázraku tak byla nejen Dengova schopnost nadchnout, ale hlavně i efektivně motivovat miliardu lidí k racionální (a na globálních, tedy vysoce konkurenčních trzích objektivně uplatnitelné) činnosti. Bohužel podobně jako kdekoli jinde, kde k podobné transformaci došlo, byl nevyhnutelným vedlejším produktem vznik sociálních rozdílů, kdy úspěch jedněch (schopných či privilegovaných) je podmíněn pomalejším sociálním postupem ostatních. Daný formát (tj. čínská varianta babišovského „řízení země jako podniku“) se postupně institucionalizoval, a jako takový přešel do správy současné Komunistické strany Číny. Mimochodem, i zde jsou paralely s ČR (i Evropou). Po podnikatelsky sytých „devadesátkách“ se stát jednak stále víc snaží na tržním sektoru přiživovat, paralelně se také stává bezpečným přístavem pro všechny, kdo se v soukromém sektoru neuchytí nebo po tom ani netouží. Čínská komunistická strana je nicméně aspoň tak inteligentní, že (na rozdíl od českých vládních garnitur) podnikatelům vyloženě nehází klacky pod nohy, ale naopak – ostatně v duchu všudypřítomné win-win strategie – nad soukromým segmentem v podstatě převzala patronaci a praktikuje tak jakousi vzájemně výhodnou koexistenci.

 

Fungující státní kapitalismus ovšem není stav, který by se všem planetárním hráčům zamlouval. Čím víc tak (z pohledu globálních čínských konkurentů, tj. zejména USA a Západu) hrozil chanský strom růst až do nebe, začali z nablýskané vitríny čínských úspěchů padat (zdánliví) kostlivci a projevovat se slabosti, které ani stranicky pokerová tvář vrcholného soudruha Xi nedovede přejít bez hnutí brvy. Zhruba už kolem roku 2015 tu tak je celkem jasně vyprofilovaná silně kontrastivní konfigurace. Na jedné straně ambiciózní projekt OBOR se vším, co měl obnášet, na straně druhé celá řádka „tlačítek“, na které těm, kdo Číně nepřejí, stačí, když ne zmačknout, upozornit, aby bylo Pekingu dáno najevo, že se o jeho ambicích ví a existuje vůči nim protiváha. Namátkou můžeme jmenovat Jihočínské moře, Tibet či Ujgury, podobně jako s prezidentem Trumpem naplno do hry zatažená celní opatření, jejichž aplikace nabírá (alespoň dle médií) rysy ekonomické války.

 

Nejčerstvějším („božím“) zásahem je pak koronavirus, který momentálně překazil v zásadě všechny bezprostřední krátko- i střednědobé plány. Bůh je nicméně milostivý, protože aktuálně nestagnuje jenom Čína, případně Rusko či Írán – ospalý, a tak nějak zpomalený je jakoby stále víc celý svět. Otázkou na místě (a nejen pro Peking, Moskvu a Teherán) tak může opravdu být: Jak za (či ze) současné situace dál?

 

Zdá se tedy, že nejen pro Čínu bude všestranná karanténa tím nejlepším, co momentálně půjde dělat. Karanténa samozřejmě ve smyslu opaku jakékoli činnosti, která je tak rafinovaná, až ve finále vyzraje sama na sebe. Někdy je totiž skutečně nejlepší počkat a nedělat vůbec nic. V konkrétním čínském případě prostě na čas přepnout z „win-win“ spíš na „wu wei“.

 

Čili – s trochou odstupu a básnické licence – dát si „oraz“ (od zběsilých projektů, podnikatelského shonu a potřeby na všechno vyzrát), případně se „hodit do pohody“ a všem svým protivníkům ukázat tu asi nejtradičnější – tedy řádně stoickou – tvář.

 

Ono na jedné straně opravdu není kam spěchat, na straně druhé je na některé věci tím nejlepším lékem – kromě morální síly, tisícileté civilizační moudrosti a tradiční rozvahy – i čas. Však i díky němu se hned poté zase vyčasí.

 

 

Ondřej Krátký, orientalista, etnolog, externí konzultant na Blízkém Východě a zakladatel serveru Rebuildsyria.cz