Čína „čistí" buddhismus. A nejspíše přitom řeší globální problém

Na jaře 2026 čínské úřady dál zpřísňují dohled nad buddhistickými chrámy. Boj proti „drahému buddhismu" – vysokému vstupnému, přehnaně placeným rituálům či chrámům proměněným v hybrid poutního místa a zábavního parku – má ale širší kontext. Vedení komunistické strany se snaží víc propojit náboženství se státem, s jeho ideologií i národní jednotou. Čína tak řeší problém, který není výlučně čínský. Usiluje o méně Disneylandu a více disciplíny.

 

Mnich jako manažer? Už ne

Čínské úřady se zaměřily na fenomén takzvaných „CEO mnichů". Tedy duchovních, kteří zvládají meditaci i účetnictví – to druhé někdy až příliš dobře. Symbolem je slavný klášter Shaolin – turista si tu mohl dát kung-fu show mnichů, přidat „VIP požehnání" a navrch si ještě koupit suvenýr. Duchovno all inclusive.

 

Nová pravidla tomu mají udělat přítrž. Omezují se chrámové prodejny, drahé obřady i „duchovní služby na objednávku". Na snídani v byznysovém hotelu by vás už neměl, ještě připitomělé nevyspáním z časového rozdílu, překvapit mnich – psycholog, loudící tučný milodar. Náboženství má být skromnější a hlavně předvídatelnější.

 

Cílem je „očistit" náboženství od byznysu, ale současně jej více ukotvit v systému státní kontroly. Rámec určuje politika „sinizace náboženství", prosazovaná prezidentem Xi Jinpingem. Požaduje, aby náboženství podporovalo státní cíle, loajalitu a kulturní identitu.

 

Evropa: méně regulace, více improvizace

Evropa se na první pohled tváří jinak. Stát náboženství neřídí. Jenže to neznamená, že by tu nebyly problémy. Například česká a slovenská Pravoslavná církev prošla v posledním desetiletí vážnou krizí kolem odvolání arcibiskupa Kryštofa a sporů o vedení a majetek. Nakonec se dokonce řešilo, kdo má právo vstoupit do katedrály a kontrolovat její finance – místo víry spor o klíče a podpisová práva.

 

Podobně katolická církev opakovaně řeší hospodaření a finanční skandály – od problémů vatikánské banky až po české restituční kauzy. V některých obcích se vedly vášnivé debaty, zda se kostel opraví, pronajme nebo prodá. Duchovní dědictví narazilo na rozpočtovou realitu. A ta bývá, jak známo, méně mystická.

 

I ekumenické hnutí, které mělo původně církve sbližovat, stále naráží na rozdílné zájmy, identity i ekonomické modely. Nakonec i evropské státy upravují postavení církví odlišně. Český právní systém dává církvím jako zvláštním právnickým osobám velkou autonomii. Německo je dokonce zapojuje do veřejného systému s právem vybírat církevní daň. Francie naopak v duchu striktní laicity drží církve přísně stranou veřejného prostoru. Každý model má své výhody i slepá místa.

 

Asie: když víra roste s HDP

V Asii je propojení víry a peněz ještě viditelnější. V Jižní Koreji existují megacírkve, které kombinují náboženství, podnikání a mediální vliv a mají víc sledujících než přední globální influencer. V Thajsku nebo na Srí Lance jsou buddhistické chrámy zároveň ekonomickými centry.

 

A pak je tu Čína, která si řekla, že tohle všechno zkusí řídit. Ne potlačit, ale usměrnit. Je tak spíše extrémním příkladem jednoho řešení: místo tolerance excesů volí jejich administrativní omezení.

 

Stát jako hlavní kazatel

Rozdíl mezi Evropou a Čínou je jednoduchý. Evropa nechává církve, ať si poradí samy – i za cenu občasného skandálu. Čína věří, že bez dozoru to nepůjde – a raději zasáhne dřív, než se problém rozroste. Výsledek? Evropa řeší kauzy v novinách, zatímco Čína v předpisech. 

 

Nová čínská politika navíc spojuje náboženství s národní jednotou. To je vidět hlavně v Tibetu, kde víra není jen otázkou spirituality, ale i identity a loajality.

Zatímco v Evropě může náboženství společnost rozdělovat, v Číně má být nástrojem, který drží společnost a stát pohromadě.

 

Celý příběh ukazuje, že problém není ani tak čínský, jako spíš lidský. Jak zabránit tomu, aby se víra změnila v byznys? A kdo má právo říct, kde končí chrám a začíná pokladna?

 

Čína dnes svůj buddhismus „čistí" od komerce. Evropa zatím nechává skoro všechna náboženství, i ta kterých se bojí, žít vlastním životem a mít „poslední slovo". Ani jedna cesta není bez problémů.

 

Ale tou zásadní otázkou určitě není vyvážená podoba vztahu státu a církve, jako nositele organizované víry. Je to mnohem prostší: kolik reality unese naše duchovno, než se zvrhne do syrového podnikání?

 

Čína tu volí cestu státní regulace a Evropa institucionální autonomie. Žádná zatím nepřinesla ideální rovnováhu.

 

Vít Vojta, sinolog, etnolog a právník

 

Foto: Unsplash.com/Nick Fewings