Cesta nového pořádku v Indonésii prošlapaná krví

Cesta nového pořádku v Indonésii prošlapaná krví
2 / 10 / 2020 Pavel Zvolánek

Lubang Buaya je klidné místo na jihovýchodním okraji indonéské metropole Jakarty. Až příliš klidné na to, jak dramatické události se v jeho kulisách odehrály. Na jejich konci se politický kompas země za cenu obřích masakrů zcela otočil a indonéští komunisté definitivně zmizeli ze scény. Přesto ani po pětapadesáti letech není zcela jasné, k čemu v tomto místě v noci ze 30. září na 1. října 1965 došlo a jaké bylo pozadí událostí, které se rozsáhlým souostrovím přehnaly s razancí tropické bouře.

Dlouholetý oficiální výklad mi poskytuje museum stojící na konci dlouhé ztichlé aleje a také sousední monumentální památník se sochami generálů, kterým kryje záda obří bronzová Garuda. Prostřední ze soch, patřící generálu Ahmadu Yanimu, ukazuje směrem k nedaleké jámě, která v celém dramatu sehrála ústřední roli.

 

V polovině šedesátých let minulého století politický teploměr v Indonésii nezadržitelně šplhal k závratným výškám. Země zažívala rozsáhlé demonstrace, namířené proti nejrůznějším zahraničním nepřátelům, kolovaly pověsti o blížícím se převratu, inflace dosahovala enormních rozměrů, pozornost od domácích problémů neodvrátila ani konfrontace se sousední Malajsií a churavějící president Sukarno, otec nezávislé Indonésie, již stěží dokázal udržet rovnováhu mezi levicovými a pravicovými frakcemi soupeřícími ve společnosti i v armádě.

 

Na konci května 1965 Sukarno vyzval k vytvoření páté síly, složené z farmářů a dělníků, která měla doplnit policii a tři již existující složky armády. Místem, kde tyto milice zahájily svůj výcvik, se stala Lubang Buaya. Kdysi tu žili krokodýli, odtud pocházel název znamenající Krokodýlí jáma, nyní se zde na blížící střetnutí připravovala levicová mládež.

 

Natlakovaný indonéský kotel vybuchl v noci 30. září 1965. Následující den v sedm hodin ráno zazněla z rozhlasu zpráva, oznamující vznik Hnutí 30. září, které předešlo údajnému puči a za svůj cíl si stanovilo porazit pravicovou Radu generálů. Do čela hnutí se postavil velitel praporu prezidentovy osobní stráže podplukovník Untung, na seznamu jeho členů se nacházela jména více než čtyř desítek dalších lidí, mezi nimi i generála Omara Dhaniho, známého i z předchozí návštěvy Československa, kde jednal o výcviku indonéských pilotů. Není jasné, zda všichni z údajných podporovatelů celé akce o ní vůbec byli informováni a souhlasili s ní, ale podezření ze spojení s hnutím a s Komunistickou stranou Indonésie (PKI) z nich později již nikdo nesejme.

 

Během noci se Hnutí 30. září zmocnilo šesti generálů, tři z nich zahynuli při přestřelce doprovázející pokus o jejich zatčení a jejich těla byla společně se třemi živými generály převezena do hlavního štábu převratu v Lubang Buaya. Nejcennější cíl však scházel. Generálu Nasutionovi se ve zmatku, který ve čtyři hodiny ráno nastal v jeho domě, podařilo přeskočit zeď a ukrýt se v rezidenci iráckého velvyslance. Namísto hledaného Nasutiona kulky zasáhly jeho pětiletou dceru Ade Irmu, která později zemřela v nemocnici. To, co se následně údajně odehrávalo v Lubang Buaya, se indonéští čtenáři měli možnost v příštích dnech dozvídat v drastických detailech. Převrat měl jepičí život a vyhasl dříve, než se jeho plamen mohl rozhořet naplno, a tak monopol na přísun veřejných informací připadl těm, které chtěli pučisté odstranit.

 

Propaganda, která v následujících dnech ovládla indonéský tisk, přisoudila hlavní roli komunistům a s nimi spojenému Hnutí indonéských žen (Gerwani). Jeho mladé členky měly již údajně před osudovou nocí využívat svých půvabů ke svádění členů jiných stran a podlamování jejich morálky, ale teprve v Lubang Buaya měly rozpoutat orgie, při kterých by i nejzvrhlejší římští císařové rudli studem. Čtenářům se dostávalo popisu, jak členky Gerwani zneuctily genitálie zajatých generálů a poté je odřízly malým nožem nebo břitvou. Agentura Antara přinesla zprávy o obscénním představení zvaném „tarian bunga harum“, tanec vonných květin, během kterého prý nahé dívky tančily pro své mužské spolubojovníky, které poté hromadně obšťastňovaly.

 

Generálové měli být podrobeni mučení, proměnit se v živé terče a měly jim být vydloubnuty oči. Pramálo záleželo na tom, že k ničemu podobnému nedošlo, jak potvrdily závěry pitvy, která však byla zveřejněna v zahraničí až po dvaadvaceti letech. Podobné historky připravovaly scénu pro nadcházející závěrečné účtování.

 

Nemravné Gerwani, konající v naprostém rozporu s ideálem mravnosti, hrozba vítězství bezbožného ateismu i pocit akutního ohrožení vytvářely předpoklady k tomu, aby se do nadcházejícího honu na komunisty a jejich skutečné či domnělé sympatizanty, kromě armády, zapojili i obyčejní civilisté.

 

V nejasné chaotické situaci prvního říjnového dne se nejlépe zorientoval ten, který na seznamu cílů Hnutí 30. září ani nebyl, generál Suharto. Velitel strategických záloh nejrychleji pochopil, že chvíle pro otevřený střet s komunisty nastala, obsadil leteckou základnu Halim a potlačil zbytkový odpor Untungových stoupenců. Již 2. října měl Suharto pod svojí kontrolou hlavní město. O den později Lubang Buaya vydala svůj hrůzný obsah. Před zraky filmových kamer byla z dvanáct metrů hluboké nepoužívané studny vytažena těla zavražděných generálů. O viníku nebylo pochyb, komunisté zradili národ, revoluci a chystají se zničit i samotnou Indonésii. Teď přišel čas tomuto za každou cenu zabránit.

 

Po úvodních pogromech na Jávě se vraždění přelilo na Bali, kde nabylo až mystický charakter, Sumatru a v menší míře i na další ostrovy. Oficiálně v Indonésii zahynulo asi osmdesát tisíc lidí, realističtější odhady však přinášejí čísla mnohem vyšší, sahající od 500 000 až po tři miliony obětí. Přední komunisté byli postaveni před zvláštní vojenský soud. Pokud nebyli popraveni, jako jejich vůdce Dipa Nusantara Aidit, putovali do vězení, více než milion lidí skončil v internačních táborech a na vzdálených ostrovech, někteří z nich i na více než deset let. Po návratu zůstali trvale nespolehlivými občany se záznamem v občanském průkaze EKS-TAPOL – bývalý politický vězeň. Velitel letectva Omar Dhani se dočkal milosti až třicet let po neúspěšném převratu.

 

Ještě na začátku roku 1965 byla indonéská komunistická strana se svými třemi miliony členů třetí nejpočetnější na světě, o dvanáct měsíců později ležela v troskách. Dne 11. března 1966 Sukarno předal prezidentské pravomoci generálu Suhartovi a Indonésie vykročila na cestu Orde Baru, nového pořádku.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii