České zájmy nad luskounem

Hlavní město Praha vypovědělo partnerskou smlouvu s čínským Pekingem. Plánuje ji nahradit sesterskou smlouvou s tchajwanskou Tchaj-pejí. A předseda Senátu Jaroslav Kubera coby druhý nejvyšší ústavní činitel České republiky se chystá na oficiální návštěvu Tchaj-wanu. Jak silný požár může „Molotovův koktejl“, smíchaný z těchto ingrediencí, zažehnout na česko-čínském diplomatickém poli? Netradičně si můžeme odpovědět na samém začátku textu: požár se již mohutně rozhořel. A je celkem jedno, zda první škrtla sirkou čínská strana, protože někteří aktéři na české straně přiživují oheň mohutným foukáním. A co hůře – velice dobře si to uvědomují.

Ti, kdo dnes tleskají prudkému ochlazení česko-čínských vztahů, jsou bohužel poněkud krátkozrací. Demonstrativní popírání Číny jakožto země, která začíná hrát prim v globální ekonomice, je mimořádně netaktické.

V posledních týdnech jsem měl možnost hovořit s řadou zasvěcených ze státní správy i z podnikatelského prostředí. Žádní hluční političtí hráči nebo miliardáři budící závist, většinou to byli jen lidé z pomyslné „přední linie“. Buď hájí (ekonomické) zájmy našeho státu, nebo se snaží se svými produkty prosadit na čínském trhu.
Tedy různí nositelé naší ekonomické diplomacie a „bojovníci“ za ekonomický úspěch našich firem v zahraničí. A právě oni již několik měsíců na vlastní kůži pociťují, jak se podepisují české politické hrátky na vztazích s Čínou.

Co dříve trvalo několik dní, trvá dnes týdny, ba měsíce. Někteří členové našeho úřednického sboru se musí do Číny pomalu pašovat, protože nedostanou vízum. Ne proto, že by oni sami dělali potíže, tohle jsou reciproční komplikace, nic osobního. Čínská strana dělá tyto malé diplomatické vzkazy a drobné naschvály samozřejmě vědomě. No a za nás pak zase někdo přilije trochu oleje do ohně ostentativním povýšením vztahů s Tchaj-wanem. Tím spíš, že všichni vědí, jak jsou Číňané na otázku územní jednoty citliví a jak je to podráždí. A tak to jde pořád dokola.

Diplomacie ze zoo

Z některých mediálních výstupů by se mohlo zdát, že Tchaj-wan je jakousi výspou demokracie. Jaksi se pomíjí, že v době nepříliš vzdálené, kdy my sami jsme sametově odsouvali totalitní režim, na Tchaj-wanu teprve ukončili historicky nejdelší stanné právo. Bílý teror, vedený čtyřicet let proti původnímu obyvatelstvu a všem odpůrcům tchajwanské diktatury, by si mohl dát za rámeček kdejaký orientální tyran. Stovky tisíc uvězněných a tisíce popravených nebo nezvěstných z řad intelektuálů mluví jasně.

Tchaj-wan je krásný ostrov s velmi dobrým podnikatelským prostředím. Ale ani tento fakt, ani argumentace současnými investicemi Tchaj-wanu nemohou opomíjet, že dosud jsme podle principů naší oficiální zahraniční politiky měli korektní vztah s oběma aktéry. Není tedy vůbec nutné třistakrát větší komunistickou Čínu zatracovat, a ještě si přitom lhát do kapsy, jak je ten Tchaj-wan proti ní důležitý a že to tak bude navždy.

Jak vyplývá z tchajwanského tisku, příznačně i smlouvu Prahy s Tchaj-pejí připravoval někdo bez základních znalostí zahraniční politiky a také bez zájmu o historii Tchaj-wanu. Nevěděl totiž, jak území, s jehož hlavním městem chce Praha podepsat sesterskou smlouvu, pojmenovat. Právě nad tím se pozastavovali sami radní z Tchaj-peje. Stejně necitlivé je spouštění vyzývavých mediálních slibů těsně před lednovými volbami na Tchaj-wanu, namísto umírněné rozvahy. I bez českého zasahování mají volby potenciál rozkolísat křehkou lokální stabilitu.

Stejně tak si nikdo příčetný nemůže myslet, že oficiální cesta druhého nejvyššího ústavního činitele na Tchaj-wan zůstane bez vlivu na česko-čínské vztahy. V ceně nejsou jen osobní zájmy Jaroslava Kubery a Miloše Zemana či jejich osobní přátelství. Jak v podrobné analýze pro projekt Sinoskop uvedl Mikuláš Nozar, vysocí ústavní činitelé jezdí na Tchaj-wan naprosto výjimečně a Kuberova cesta vůbec nezapadá do konceptu české ani evropské zahraniční politiky.

Čína dnes o otevírání se světu spíše jen hovoří, ale dříve nebo později bude komunistické vedení muset více liberalizovat svůj trh a reálně jej otevírat. S naším současným přístupem ovšem do nejvyšších pater asi nepojedeme rychlovýtahem, nýbrž pošlapeme pomalu někde po zadním schodišti.

Ve všem je však třeba hledat souvislosti. Několik let se vztahy naší země s Čínou přehřívaly. Někteří představitelé veřejné správy se řídili bezdůvodným optimismem a byli k Číně nekritičtí. Toto vychýlení kyvadla s sebou pochopitelně přináší i opačnou krajní polohu. Čím vyšší bylo přehřátí, tím větší bude ochlazení. Nyní je tedy na místě hledat novou pozici k Číně, výhodnou pro obě strany.

Když se řešila smlouva mezi Prahou a Pekingem, utkvěla mi v mysli věta vyřčená snad ústy pražského politika Jana Čižinského: „Lidská práva jsou víc než panda.“ Pokud jsem správně četl, sesterská smlouva Prahy s Tchaj-pejí mimo jiné zakotvuje dohodu o zapůjčení jiného vzácného tvora do pražské zoo – luskouna krátkoocasého. Podle výše zmíněného výroku je však nutné analogicky namítnout, že české ekonomické zájmy jsou rozhodně víc než luskoun.


Vít Vojta, Sinoskop – Institut pro současnou Čínu

Text vyšel jako komentář v Mladé frontě DNES dne 5. 12. 2019.