"Božský" José Rizal stále žije v myslích Filipínců, spřízněnou duši měl i v Čechách
Dne 19. června 1861 se narodil filipínský národní hrdina José Rizal. Jeho život vyhasnul před popravčí četou v Manile o pětatřicet let později. Členové rizalistického náboženského hnutí však věří, že jejich idol nikdy neodešel.
Historické záznamy mají ve sledu událostí jasno. Před svou popravou napsal Rizal v pevnosti Santiago báseň Poslední sbohem, kterou se rozloučil s rodnou zemí. Napsal také dva dopisy, přičemž jeden věnoval své matce, druhý byl určen jeho vzdálenému příteli, litoměřickému profesoru Ferdinandu Blumentrittovi, kterému adresoval slova: „Zítra v sedm budu zastřelen; ale jsem nevinný ze zločinu vzpoury. Zemřu s klidným svědomím.” Vytoužené svobody se Rizal již neměl dočkat. Španělé ho podezřívali ze spojení s tajnou organizací Katipunan, která na Filipínách rozpoutala boj za nezávislost. Přestože Rizal s povstáním nesouhlasil a upřednostňoval postupné nenásilné metody, byl obviněn z podněcování rebelie a postaven před soud, který nad ním vynesl trest smrti.
Za krásného dne, 30. prosince roku 1896, byl Rizal vyveden před popravčí četu, složenou z osmi filipínských vojáků ve španělských službách. Za ně se seřadila stejně početná španělská jednotka, pro případ, že by domácí střelci odmítli splnit rozkaz. Rizal kráčel vzpřímeně, bez jakýchkoliv emocí. „Vyzařovalo to celou jeho odvážnou povahu. Chápal jsem, proč se nesklonil ani před tyranií, ani před smrtí,” napsal jeden ze svědků popravy. Rizalovu přání, aby se mohl postavit čelem k hlavním, nebylo vyhověno. Tři minuty po sedmé hodině ranní filipínský národní hrdina se slovy: „dokonáno jest”, vydechnul naposled. Jeho tělo bylo pohřbeno bez rakve a v neoznačeném hrobě na hřbitově Paco. Utajené místo se však podařilo objevit jeho sestře, která hrob označila písmeny RPJ, obrácenými iniciálami jména svého bratra. O osm měsíců později výstřely z Manily dolehly i do Evropy, když v odvetě za Rizalovu smrt italský anarchista ve veřejných lázních v Móndragonu zastřelil španělského ministerského předsedu Canovase del Castilla.
Tolik historické anály, ale tak, jak tomu bývá v případě velkých osobností, i tady se najdou lidé, kteří tvrdí, že vše se odehrálo zcela jinak. Pro část Filipínců José Rizal nikdy nezemřel a přisuzují mu božský status. Tito rizalisté se hlásí ke kultu, který sahá daleko za úctu poskytovanou muži, který se postavil španělským kolonizátorům a v zápase za nezávislost země položil vlastní život.
„José Rizal nezemřel, místo něj stál před popravčí silou jeho dvojník,” říká mi jeden z rizalistů, Antonio Zabala z komunity sídlící na kopci Lecheria, jen pár set metrů od Rizalova rodného domku ve městě Calamba. Právě Lecheria patří k nejvýznamnějším centrům rizalistického hnutí. Tady měl Rizal strávit své mládí, šířit své učení a konat zázraky podobné těm, které jsou připisovány Ježíši Kristovi, léčit nemocné a nasytit davy z pouhého košíku jídla. Výčet těchto skutků by byl natolik dlouhý, že je nelze v úplnosti zaznamenat. Pro záměnu osob, vyvedených na smrt, mají rizalisté vysvětlení, spočívající v nadpřirozených schopnostech, které Rizalovi umožnily opustit vězeňskou kobku a zanechat v ní svého náhradníka.
Podle tohoto výkladu Rizal zůstává i ve svých 160 letech stále na světě a žije hluboko v lese na hoře Makiling. Tvář mu již pokrývají vrásky a vlasy mu dávno zešedly, ale stále nosí stejný dvouřadý kabát, v pravé ruce drží dvě knihy a čas od času se ukáže svým příznivcům, aby je ujistil, že je naživu. „Pro mne Rizal představuje duchovního rádce, pro mnohé lidi tady je však Bohem,” vysvětluje mi pan Zabala v malé svatyni, kterou na první pohled od běžné katolické kaple odlišuje socha zaujímající prominentní místo na oltáři. Diskuse o tom, zda Rizal je Bůh, nebo jen duchovní vůdce, vedly k rozkolu celého hnutí, založeného v roce 1936. Jenom samotná Lecheria vykazuje čtyři různé frakce, po celých Filipínách pak působí asi dvě stovky rizalistických skupin.
Rizalisté nemají žádnou svatou knihu, ve které by byla uložena jejich dogmata, kombinují náboženství s patriotismem a láskou k Bohu, lidem a společnosti. Někteří za protějšek bible považují Rizalovy slavné romány Noli Me Tangere (Nedotýkej se mne) a El Filibusterismo (Podvratnictví).
Pro některé z rizalistů filipínský národní hrdina představuje Boha, pro jiné je reinkarnací Krista nebo Panny Marie. Stopy svého idolu nacházejí již v biblických textech, které mají předpovídat Rizalův příchod na svět, s cílem zachránit Filipíny. Tento příběh se vyskytuje hned v několika verzích. Podle jedné z nich Rizal sestoupil z nebe, kde pobýval v sousedství Svaté Trojice, aby vysvobodil Filipíny ze španělského útlaku. Cesta mu měla trvat pětasedmdesát let, než se konečně narodil jako člověk. V jiné verzi Rizal přišel na svět jako květina poslaná Bohem, ale když 19. června 1861 dorazil do Calamby, proměnil se v dítě.
Pro své následovníky Rizal stále žije a jednou je zbaví útlaku a přinese jim svobodu. Tak, jako to učinil „skutečný” José Rizal. Ten se sice naplnění svého snu nedočkal, ale dva roky po jeho smrti Filipíny vyhlásily nezávislost na Španělsku.
Pavel Zvolánek, novinář, cestovatel a průvodce žijící v Indonésii