Bože můj, vždyť je to moje vysněná Jáva…

Konstantin Biebl měl slabost pro exotiku rovnou v genech. Jeho otec, MUDr. Petr Biebl, byl povoláním zubař, ale taky amatérský básník a malíř, ve volném čase tvůrčí „útěkář“ do vzdálených světů, které v prvních letech minulého století představovaly vlastně esenciální „jinakost“. Někdo ji chtěl ovládnout, jiného fascinovala. Bieblův otec patřil jasně k té druhé grupě: v čekárně jeho ordinace vítala pacienty mohutná palma, po domě volně pobíhala opice, na stěnách a policích visely anebo postávaly různé japonerie a chinerie, a zvukovou kulisu dotvářela nepřetržitá řeč papoušků; ty prý Biebl starší jezdil nakupovat do Hamburku.

 

„Přirozené,“ vzpomínal později Biebl mladší, „že i otcovy exotické touhy, jimiž jsem nasákl, vlekly se a jdou stále mým dílem a jsou nejstarší příčinou mých zámořských cest do Afriky a Holandské Indie.“[1] A o kus dál konkrétněji: „Když jsem se narodil, můj křik se smísil s křikem papouška arara; usedl na mé kolébce, zvědav, co se to děje. Nebyl to přelud; byl to skutečný papoušek, filolog, který se drbával za uchem a ztrácel po chodbách peří.“[2]

 

Své pak přidala první válka. Biebl starší narukoval hned 1914, Biebl mladší o dva roky později, rok před maturitou na střední škole. Zatímco Konstantin válčil na haličské frontě, později na Balkáně, kde padl v lednu 1918 do zajetí černohorského protirakouského odboje, byl zraněn, odsouzen k smrti, ale záhy utekl a vykurýroval se v Sarajevu, kde poznal Jaderské moře – jeho otec, s jemnou, delikátní, hypersenzitivní povahou, kterou syn bez milosti zdědil, brutalitu války nesnesl a spáchal v šestnáctém roce na frontě sebevraždu. Než ji vzal za svou i jeho syn, uběhlo ještě moře času. V létě dvaadvacátého se Biebl mladší vydal s partou přátel znovu k Jadranu; zřejmě tam se – spolu s Jiřím Wolkrem – nakazil od jisté Jarmily Mikšové tuberkulózou. Wolker tuhle bitvu prohrál, Biebl nikoli. Studia na pražské medicíně ovšem nedokončil. Začal raději naplno žít a psát: v letech 1921–1924 byl členem Literární skupiny, pak Devětsilu, od roku 1934 Skupiny surrealistů v ČSR. Od roku 1922 měl v kapse taky legitimaci mladé KSČ.

 

Anýz, muškát, vanilka

Zatímco exotismy měl Biebl přirozeně v krvi a holdoval jim jak pro příznivé rodinné konstelace v dětství, tak z pozdějších důvodů eskapistických, ve snaze vymanit se z kruté reality války, otcovy smrti a vlastní nemoci, komunismus bral prvořadě jako salonní stylizaci, jako slovo, které se mluví, a ne tělo, které se žije. V tom byl zajedno s Nezvalem, ale určitě ne s Teigem nebo Seifertem. Biebl začínal s proletářskou poezií, pod vlivem Wolkra a Karla Konráda. Jenže sňatkem s Marií Bulovovou 31. ledna 1931 tuhle svou minulost hravě znevážil a podvedl.

 

Bulovová byla totiž dcerou solidně zajištěného lounského velkoobchodníka, takže do manželství přinesla věno ve výši jednoho milionu korun československých. To byly na tehdejší dobu ohromné peníze, a novomanželům zajistily bezpracnou existenci na dlouhé roky (hned roku 1931 podnikli svatební cestu do Alžírska a Tunisu a v letech 1932 a 1937 znovu navštívil Dalmácii). Hlavně Bieblovi, který na manželce po stránce hmotné parazitoval až do své smrti. Jenže pokud Biebl zradil svou proletářskou minulost, pak tehdejší přítomnost poetistickou, a zejména pozdější surrealistickou naplnil vrchovatě.

 

Od konce října 1926 do začátku února 1927 pobyl na Cejlonu, Sumatře a Jávě. V roce 1941 na pobyt zavzpomínal svým zaníceným, afektovaným hlasem pro zahraniční krajanské vysílání protektorátního rozhlasu. Nejprve připlouvání: „… vyndal jsem z kapsy láhev koňaku a dopil ji. Posluchači, nebojte se, nepřijdou žádné zpustlé scény. Byla to jen malá slavnost, malá slavnost v mém srdci, jeden zdvořilý přípitek bohům a lidem neznámé země, domorodcům a divoké džungli na důkaz, že jsem nepřišel kácet stromy ani dobývat kaučuk, ale že jsem přišel, abych ji miloval, tropickou přírodu, krásnou a silnou…“[3]

 

Potom noční výstup na pevninu, okamžitě kontaminovaný absurdním rozhovorem s „šéfem místní celnice“, který se představil „podivným jménem Jetel“. Biebl lituje, že s ním nejsou na místě jeho kumpáni z Devětsilu, jako Burian nebo Werich: to setkání prý mělo enormní básnický potenciál. Na Biebla se snesl „déšť nesmyslných otázek“ a on se obával, aby „nepraskly všechny pojistky vnitřního smíchu“.[4]

 

Z cesty po Jávě, Sumatře a Cejlonu Biebl vytěžil zaprvé sbírku básní S lodí jež dováží čaj a kávu (1927), která obsahuje dvojverší ikonické nejen pro básníka, ale rovnou pro celou meziválečnou avantgardu: „S lodí jež dováží čaj a kávu / pojedu jednou na dalekou Jávu…“[5] Tady je v kostce veškeré tehdejší poetické snění a fantazírování, tady je na maximum provedena poezie pro pět smyslů, jak ji proponovali ve svých teoretických textech Nezval s Teigem.

 

V jednotlivých motivech pak básník dál probírá „anýz, muškát, vanilku“, palmy, kokosy a opice, „jiný díl světa“, „zelený ostrov“, „starého Javánce“ a „malou Javánku“, „černé bojovníky“, potažmo protinožce. A taky rozvíjí suverénní náboženský synkretismus, když staví do jedné řady Krista, Buddhu a Mohameda. Vůbec Biebl v té sbírce hlavně harmonizuje, slaďuje, obdivuje; ani na okamžik se nepovyšuje, nementoruje, nešikanuje. „Bože můj vždyť je to moje vysněná Jáva.“[6] Sleduje z odstupu, pozoruje, monitoruje okamžik; žádná analýza, natož syntéza, jenom bezprostřední emoce, rozvinutá v bohaté fantazii.

 

Druhým počinem, v němž čerstvě nabytá zkušenost zaoceánské exotiky přímo rezonovala, je cyklus fejetonů, které Biebl publikoval od února do června 1927 na stránkách Lidových novin. Měl záměr sestavit z těch textů knížku, ale nesestavil: přišlo mu, že v publicistické próze schází elán, kterým disponuje ve verších, že je bytostně básníkem, nikoli prozaikem nebo novinářem.

 

Cesta na Jávu vyšla až sedm let po Bieblově smrti péčí editora Z. K. Slabého, podruhé pak v rozšířené verzi v roce 2001. I v těchto fejetonech je Biebl především pozorovatelem, bystrým okem, které „filmově“ natáčí cestu: odjezd vlakem z Wilsonova nádraží v Praze, nalodění v Janově na parník Yorck (kde měl básník kajutu číslo 366), pauza v Port Saidu, průjezd Suezským kanálem, pak Cejlon, pak Singapur a přesedání na parník Plancius – a pak už břehy západní Jávy. A básník nesleduje jenom cestu, sleduje i cíl: zvyky a rituály takzvaných primitivů. Jejich tváře a těla, mimiku, gesta. Jejich každodenní pohyb, v němž je tolik jiného, vzdáleného, nepochopitelného evropským rozumem.

 

Slušně & skromně

Jak si všimla Soňa Tichá,[7] Biebl se básnicky živil exotismy už od své prvotiny Věrný hlas (1924), kde najdeme verše: „Na vlnách trav / do dálky lodička pluje s bílým plachtovím. / O slunce se opírá jako o příznivý vítr. / K červeným květům pluje: // ostrůvkům korálovým. // Na širém moři plout a plout, / v dalekých zemích spočinout / a plout, dál plout!“[8]

 

V knížce jsou dále básně „Japonský dřevoryt“ nebo „Indián“ a zmínky o hoře Fudžijamě, o skořici, pomerančích a fících. V druhotině Zlom (1925) pak básník veršuje: „Vzhůru do Indie / Sbohem Čechy / já jedu na Cejlon.“[9] Následující Zloděj z Bagdadu (1925) má tajemnou dálku už v samotném názvu; ve verších pak „v korunách stromů spí opice a barevní ptáci / pod modrými nebesy“.[10] Sbírkou Zlatými řetězy (1926), kde dává Biebl definitivní sbohem svému stylizovanému proletářskému nadšení (a sociálním expresionismem ovlivněnému výrazu) a bere za svůj všechen kreativní elán poetismu, se míhá různé tropické ovoce, palmy, „horká Afrika“, „rybíz vybízí rty Filipíny“,[11] Guatemala je zelená a Čína „chudá a smutná země / zalidněná kanáry“.[12] Hned v titulní básni pak čteme: „Zlatými řetězy k lampě přikován / můj stín, jak černoch v smutku, / dnes básník svoje srdce dá třeba za banán, / za žlutý banán. Tropickou loutku.“[13]

 

Je zřejmé, že Biebl své „exotické touhy, jimiž […] nasákl“, směřoval od počátku k naplnění; od počátku svého života i svého díla. Chystal si cestu k jejich realizaci. To je sice gesto, které jde povahově proti poetismu i obecněji romantismu, jenž rezonoval v hlubším poetistickém podloží, ale souzní s „terapeuticky“ orientovaným surrealismem. Princip slasti si v Bieblově případě nevylámal zuby o princip reality: sen se stal skutečností, slovo bylo učiněno tělem.

 

Svým zaoceánským výletem na přelomu let 1926 a 1927 Biebl našel jasné těžiště svého díla i života; vše ostatní jsou už jen soustředné kruhy s tu větším, tu menším poloměrem. Například drobná próza Plancius z roku 1931, důležitá mimo jiné proto, že znovu potvrzuje, proč Biebl na Srí Lanku a do Indonésie vyjel: ne proto, aby utužil kolektivně sdílenou kolonialistickou mentalitu dravých Evropanů, ale proto, aby viděl: jak byly věci původně, ve své čisté podobě – a co jsme ztratili jejich vulgární racionalizací, převedením jejich magie na směnnou hodnotu.

 

Biebl byl vlastně básník-antropolog, když psal: „Nesmíte se tu příliš roztahovat se svým západním rozumem, a když, musíte si aspoň uvědomit, že nejste-li hosty mrtvých, jste zajisté hosté džungle, která vás dostatečně přesvědčila o tom, že posud neztratila svou moc nad Batávií a všemi ostatními městy a kampongy o celé Jávě, džungle, věčná a vpravdě tajemná, která nemizí tam, kde se postřílejí tygři a vykácejí pralesy. Ne, stane se jenom ještě tajemnější, ještě o něco záhadnější. Tam, kde kdysi šuměly stromy dammarové, vládne teď mlčení milionů. Milionů Javánců, kteří mlčí o svém právu. Jiné miliony zvedají za ně svůj hlas. Miliony živočichů, obrovská a nezdolná armáda, s níž ničeho nesvede bílý tuan. […] Musíte si uvědomit, že jste hosty samotné přírody. Musíte se napříště chovat slušně a skromně vůči vší její havěti, s níž bude vám stále žíti pod jednou střechou a sdíleti společný stůl, někdy i lože. Nesmíte si to především rozházet s ještěrkou toké, která přináší štěstí.“[14]

 

Po své práci spát

S „ještěrkou toké“ to nakonec Bieblovi rozházel někdo jiný: druhá válka, třetí republika a hlavně únorový převrat v osmačtyřicátém. Nový režim rychle zavedl nové pořádky, v nichž pro prvorepublikovou avantgardu nebylo místo. Popravil Kalandru, uštval k smrti Teiga. Citlivý a jemný Biebl se propadl do hluboké deprese. Měl strach, sžíraly ho úzkosti, stal se z něj paranoik. Navíc onemocněl pankreatidou.

 

Na jaře 1951 vydal sbírku Bez obav, kterou si chtěl u nového režimu zjednat alibi, ale dopadlo to naopak: obav přibylo. Pár týdnů před smrtí poskytl básník rozhovor Československému rozhlasu: připomíná tu své zasloužilé členství v komunistické straně, servilně sděluje, že s kumpány vždycky „bojovali proti kapitalistickému řádu“, rozechvěle obhajuje své dřívější verše, cituje obdivně Stalina, recituje báseň o Fučíkovi.

 

Nepomohlo nic z toho: Když vyšla v Tvorbě po dlouhých třech měsících konečně první recenze na Bieblovu poslední knihu, byla zalomena na stránce s druhou částí studie mladého stalinisty Mojmíra Grygara „Teigovština – trockistická agentura v naší kultuře“, která měla za cíl znovu zavraždit už jednou mrtvého Teiga. Biebl to vzal jako jasný vzkaz. Odjel z rodného Slavětína do svého pražského bytu v ulici Na Výtoni čp. 401/7 a 12. listopadu 1951 vyskočil z okna.

 

U rakve mu o týden později řečnili Taufer s Nezvalem. Ten druhý ho vyprovodil rozsáhlou básní „Rozloučení s Konstantinem Bieblem“, v níž s dokonalostí až hrůzného, obludného formátu propletl jejich společné „tehdy“ a „teď“, avantgardu se stalinismem, včerejší svobodnou poezii s dnešní zotročenou prózou. Ta rozlučka s mrtvým kamarádem je vysvětlením, proč jeden ten šílený dobový teror přežil, a druhý ne. Anebo jinak: Proč jeden o exotismech a fantastických dálkách „jen“ vesele psal, zatímco ten druhý je potřeboval naplno žít.

 

            „Ač nepůjdem už zimní Prahou,

            ač nepoděsí tě už stín

            a nezasníš se s mléčnou dráhou,

            pod níž se choulí Slavětín,

           

            tvé básně, psané pro útěchu,

            tvé básně, psané pro náš boj,

            krásné jak trsy jahod v mechu,

            jak sníh, jak noční ohňostroj

           

            nám zůstanou – a ty, náš milý,

            řeknem, žes odjel na Jávu,

            abychom tolik netruchlili,

            že vedeš velkou výpravu

           

            do krajin, kam jsi jel tou lodí,

            jež dovážela kávu, čaj,

            kde lid se také osvobodí

            a bude slavit první máj,

           

            máj, svátek lásky, svátek práce

            v světě, kde nebude už hlad,

            nebo žes usnul na zahrádce

            a že chceš po své práci spát.“[15]

 

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik

 

^[1] Konstantin Biebl: „O sobě“, Dílo 5, Československý spisovatel, Praha 1954, s. 268.

^[2] Tamtéž, s. 269.

^[3] https://plus.rozhlas.cz/otazniky-kolem-sebevrazdy-konstantina-biebla-aneb-psat-ciste-a-od-srdce-6512187, 08:32–09:06.

^[4] Tamtéž, 09:16–10:07.

^[5] Konstantin Biebl: „S lodí jež dováží čaj a kávu“, Básně, Host, Brno 2014, s. 174.

^[6] Konstantin Biebl: „Na hoře Merbata“, tamtéž, s. 184.

^[7] Soňa Tichá: Bieblova sbírka S lodí jež dováží čaj a kávu v kontextu avantgardního exotismu, Ústav české literatury a komparatistiky, Filozofická fakulty Univerzity Karlovy, Praha 2014.

^[8] Konstantin Biebl: „Motýl“, Básně, Host, Brno 2014, s. 21.

^[9] Konstantin Biebl: „Odjezd“, tamtéž, s. 73.

[10] Konstantin Biebl: „Prales“, tamtéž, s. 113.

[11] Konstantin Biebl: „Akord“, tamtéž, s. 126.

[12] Konstantin Biebl: „Čína“, tamtéž, s. 147.

[13] Konstantin Biebl: „Zlatými řetězy“, tamtéž, s. 123.

[14] Konstantin Biebl: Cesta na Jávu, Labyrint, Praha 2001, s. 61–62.

[15] Vítězslav Nezval: Křídla, Československý spisovatel, Praha 1952, s. 36.