Bitva o Biak: Začátek japonské taktiky zón smrti
Biak je nejznámějším z bývalých Schoutenových ostrovů. Dnes turisty do tohoto kouta na východním konci Indonésie přivádí tropická idylka, umocněná blízkostí rajských ostrůvků Padaido. V takovýchto kulisách vás napadne, proč právě tady museli před sedmasedmdesáti lety tisíce mladých mužů nasazovat své životy v bitvě, která podle jednoho z jejích účastníků děsivě nahlédla do duše člověka.
„Neexistuje způsob, jak popsat, co se dělo na ostrově Biak,” napsal další z tehdejších vojáků. Strategická poloha rozlohou nepatrného Biaku z něj učinila místo, které chtěly ovládnout obě válčící strany.
Rezivějící válečný šrot poblíž vstupu do japonské jeskyně je již jen mlčenlivou ozvěnou urputnosti, s jakou se na Biaku do sebe obě armády zakously. Srovnány v řadách zde odpočívají relikty bojů, ve kterých se rozhodovalo o osudu války v Pacifiku.
Setřeme z čela pot tropického poledne a po schodech sestupujeme do nitra obří jeskyně, která se stala jedním z center japonské obrany. Světlo se jen těžko prodírá přes stromy, zakrývající otvor vysoko nad námi a otevírá prostor, kam se vešly tři tisícovky mužů. Tady v roce 1944 našli svůj domov i hrob. Na tvrdě hájené pozice svrhla americká letadla barely s benzínem a následným bombardováním je odpálila. Vojákům, kteří do takto zasažených jeskyní dorazili, se potom naskytly apokalyptické výjevy, popsané jedním z nich slovy: „Po celé podlaze ležely kusy mužských těl s vyhřezlými břichy, roztrhanými výbuchem. Z uší, nosů a úst mrtvých Japonců tekla krev. Bylo to strašné.”
Biak je korálový ostrov o rozloze o něco větší než 1746 čtverečních kilometrů. Na rozdíl od jiných atolů není plochý, ale jeho povrch tvoří i kopce a vysoké útesy, protkané jeskyněmi. Tento labyrint poskytl neobyčejně příznivé přírodní podmínky pro vybudování důmyslné obranné linie, kterou na Biaku vytvořil japonský velitel Kuzume Naoyuki. Na Biaku se vylodil v říjnu 1943 a společně se svými muži se pustil do budování tří letišť, nacházejících se na jediném vhodném místě, na jižním pobřeží ostrova, ale také do splétání pavučiny chodeb s palebnými stanovišti. Z jeskyní měli Japonci přistávací pláže jako na dlani, odtud se mohli vynořovat a zase mizet jako stíny. Většina z obránců nepatřila mezi vojáky první linie, ale přírodní podmínky jim dávaly značnou výhodu. V některých místech se usadili pouze jednotlivci, jinde jeskyně poskytly zázemí stovkám Japonců. Jejich úkryty dokázaly odolávat bombardování a jenom obtížně se daly umlčet za použití konvenčních zbraní.
S využitím letišť na Biaku Japonci počítali při předpokládané bitvě ve středním Pacifiku, kde letadla startující z ostrova měla tvořit jednu z částí vzdušné podpory operujícímu loďstvu. Ranveje na Biaku však mimořádně zajímaly i americké velení. Dne 22. dubna 1944 Američané obsadili Hollandii (dnešní indonéská Jayapura) na severním pobřeží ostrova Nová Guinea. Tamější podmínky však nevyhovovaly startům těžkých bombardérů, které měly zamířit na Filipíny. Vhodné místo se nacházelo nedaleko, na 500 kilometrů vzdáleném Biaku. Podle amerického odhadu byla na ochranu ostrova vyčleněna síla dvou až čtyř tisíců Japonců. Podle předpokladů nemělo trvat dobytí Biaku déle než týden. Ve skutečnosti invazní vojska očekávalo 11 400 odhodlaných mužů, připravených zemřít za císaře.
Pak se, 27. května 1944, patnáct minut po sedmé hodině ranní, na Biaku začalo vyloďovat 12 tisíc amerických vojáků s technikou, včetně dvanácti tanků Sherman. „Jediné, co jsem věděl o Biaku, bylo, že leží jeden stupeň pod rovníkem,” svěřil se později účastník invaze plukovník Harold Riegelman.
Silné proudy donutily vedení ke změně přistávacího místa, takže invazní vojska se poprvé dotkla pevniny nedaleko původně plánovaného města Bosnik. Japonský odpor byl tak slabý, že se někteří velitelé domnívali, že nepřítel ostrov opustil. Teprve v následujících dnech se ukázalo, že protivník se nehodlá vzdát a bez vyřešení otázky Japonců, ukrytých v jeskyních, nepůjdou obsadit ani letiště. Prvotní optimismus o rychlém vítězství se začal vytrácet v realitě bojů, vedených v úmorném vedru tropické džungle. Dne 28. května vydal generál Douglas MacArthur komuniké oznamující ukončení operace, ale zbraně na Biaku umlkly až koncem srpna. Postupující jednotky se snažily čistit opevněné jeskyně za pomoci plamenometů, ale ani ty nebyly schopné obsáhnout větší prostory. V některých místech se boj proměnil v zápas muže proti muži.
„Pochodovali jsme v horkém dusnu několik hodin, aniž bychom narazili na odpor, když na nás náhle vyrazila skupinka Japonců. Přímo na mě se řítil japonský poručík, vysoko nad hlavou držel krvavý samurajský meč a křičel Tenno Banzai! Reflexivně jsem uskočil doprava, ale k mému překvapení jsem narazil na pevnou zeď z bambusových stromů, od které jsem se odrazil jako na trampolíně a přistál jsem přímo před Japoncem. Ve chvíli, kdy obrátil svůj meč dolů, podařilo se mi namířit svoji pušku a během zlomku sekundy jsem do něj napumpoval půl tuctu nábojů. Jeho meč byl pokrytý krví, takže ho nedávno použil. Na opasku měl kožené pouzdro s automatickou pistolí, ale myslím, že kvůli svému kodexu válečníka si vybral meč,“ popsal boje na Biaku jeden z amerických vojáků.
Přes sebevražedné odhodlání však Japonci nedokázali americký postup zastavit. V beznadějné situaci nechal plukovník Kuzume Naoyuki spálit zástavy svých jednotek a podle nepsaného pravidla tak převzal odpovědnost za porážku s jediným řešením – spácháním sebevraždy. Dne 2. července japonský velitel shromáždil své důstojníky a sdělil jim, že s nimi setká ve svatyni Jasukuni, zasvěcené vojákům padlým pro japonského císaře. Poté si umyl ruce vodou a mečem si pořezal tepny na krku, z posledních sil pak ještě vytáhnul pojistku granátu, který držel v ruce.
Až 20. srpna 1944 byl Biak prohlášen za osvobozený. Během invaze zahynulo 474 Američanů, 2428 jich bylo zraněno, 3500 vojáků bylo vyřazeno z bojů v důsledku různých nemocí, zejména tyfu a horeček. Japonské ztráty činily 6100 mužů, 450 vojáků padlo do zajetí. Tvrdé boje o jeskyně na Biaku Američanům ukázaly, s čím mohou počítat při dobývání dalších ostrovů v Pacifiku.
Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii