Bangkok slaví 240 let: trochu jiný pohled na město s nejdelším jménem na světě
Thajský Bangkok, věčné město hinduistických bohů s nejdelším jménem na světě, si připomíná 240. výročí svého založení jako hlavního města země, ke kterému došlo 21. dubna 1782. Pojďme se podívat na tuto oblíbenou destinaci českých turistů trochu jinak.
Z ochozů chrámu Wat Arun vyhlíží řeka Chao Phraya (Čao – Praja) jako vlnící se had. Někde hluboko dole se na její hladině míhají šípovité lodě, přivážející další turisty, a mnohem pomaleji se táhnoucí přívozy, přepravující místní obyvatele mezi oběma břehy. Z rovinaté metropole se zvedají střechy královského paláce, ještě dál za nimi se blýská pagoda chrámu Saket a horizont lemují siluety mrakodrapů finančního centra. V turisty jednom z nejoblíbenějších měst na světě se sbíhají tepny života celé země. Tady se Východ potkává se Západem a vytváří neodolatelnou směs, ve které si každý najde svoji vlastní přichuť. Ale jak již věděl anglický spisovatel William Somerset Maugham, toto město pro každého představuje úplně něco jiného a nikdo nemůže říct, jaké skutečně je.
Město devíti drahokamů
Evropští obchodníci mu říkali Bangkok, v překladu vesnice, kde rostou plané švestky. Thajci však svoji metropoli ve zkráceném znění nazývají Krung Thep. V plné verzi jde o město s nejdelším názvem na světě: Krung Thep Maha Nakhom Amorn Rattanakosindra Mahindrayutthaya Mahadilokpop Noparattana Radchhani Burirom Udom Rachnivet Mahastan Amorn Pimarn Avatarn Sakit Sakattutiya Vishnukam Prasit (český přepis názvu: Krung Thép Mahá Nakhon Amon Rattanakosint Mahinthrájuthajá Mahádilokphop Nopharat Ráčatháný Bůrýrom Udom Ráčanivét Mahásathán Amon Phimán Avatán Satit Sakathat Tija Višnukám Prasit.) Pokud bychom si tento název měli přeložit, zjistíme, že se jedná o Město andělů, velké město, věčné a nádherné sídlo hinduistického boha Indry, vznešené město, kde je uloženo devět skvostných drahých kamenů, královské město s mnoha velkolepými paláci a stavbami, věčné město, kde sídlí bohové a má svůj domov hinduistický bůh Krišna, město stvořené bohem Višnou. Devíti kameny je myšlen diamant, rubín, smaragd, žlutý safír, granát, modrý safír, měsíční kámen, zirkon a kočičí oko.
Potápějící se Benátky Východu
Thajské hlavní město leží asi pětadvacet kilometrů severně od Thajského zálivu. Rovinaté bažinaté oblasti delty Chao Phrayi (Čao – Praji) byly v průběhu šestnáctého až devatenáctého století postupně odvodněny a daly tak vzniknout vlásečnicové síti kanálů, které Bangkoku přinesly jeho literární přízvisko Benátky Východu. Po staletí tvořila tato pavučina hlavní dopravní tepnu, než byla z velké části zasypána a nahrazena ulicemi modernizující se metropole. Měkká jílovitá půda však netvoří pevné podlaží a město se tak každé tři roky propadá až o jeden centimetr, některé části se již nacházejí pod hladinou moře. Situaci ještě zhoršují opakující se záplavy.
Bangkok zůstává těsně spojený s thajskou historií, v jeho ulicích se odehrávalo vše podstatné, co ovlivnilo moderní dějiny této země. Jako obří magnet neodolatelně přitahuje lidi ze všech koutů Thajska. Tři čtvrtiny thajských vysokoškoláků vystudovaly na některé z místních univerzit. Lákadla a pohodlí života ve městě a pracovní příležitosti sem přivádějí zejména lidi z nejméně rozvinutého severovýchodního koutu země.
Tradiční thajské osídlení tvořilo centrum obklopené podřízenými městy a vesnicemi, na něž navazovala území kontrolovaná vazalskými vládci. Moderní Bangkok své postavení odvozuje z ekonomické převahy, jejíž základy byly položeny již v polovině 19. století. Statistiky o počtu jeho obyvatel se různí v závislosti na datech, z jakých vycházejí a zda započítají i předměstí. Konečná čísla se tak pohybují od 5 do 14 milionů lidí, ale i nižší z údajů potvrzuje ohromný demografický náskok Bangkoku vůči ostatním thajským městům, z nichž žádné nepřesahuje ani 400 000 obyvatel. Ve světovém měřítku jde o unikát.
Nezávislé thajské království Ajutthaja
Bangkok je poslední z řady thajských metropolí. První skutečně nezávislé thajské království vzniklo v roce 1238 v Sukhothaji. Ta se ve druhé polovině 14. století stala vazalským státem Ayutthaye (Ajutthaje), která na čtyři sta let převzala v regionu dominantní roli. Na konci 17. století v ní žil milion obyvatel, nacházelo se zde 550 hlavních budov a více než 2 000 soch zlatých Buddhů. Vody tří řek, obklopující ostrov o rozloze deseti čtverečních kilometrů, poskytovaly strategickou obranu a zároveň se staly čilou dopravní tepnou. Úrodné pláně povodí Chao Phrayi (Čao – Praji) produkovaly dostatek rýže, aby království mohlo prosperovat. Rozmach ukončil až barmský vpád. 8. dubna 1767 po více než rok trvajícím obležení byla Ayutthaya (Ajutthaja) dobyta a vyvrácena.
Buddhova socha nacházející se v jednom z místních chrámů prý měla oči plné slz, když viděla, jakému plenění nájezdníci vystavili ve své době nejmocnější říši jihovýchodní Asie.
Současná dynastie Čakrí s krály Ramy
O vznik nové metropole se zasloužil generál Taksin, který se těsně před pádem Ayutthaye (Ajutthaje) stáhl se svými 500 muži z města. Později se mu sice podařilo dobýt ztracená území zpět, ale srdce království již leželo v rozvalinách. Novým hlavním městem se tak stalo Thonburi, formálně připojené k Bangkoku až v roce 1972. Taksinův nástupce se stal zakladatelem nové dynastie Chakri (Čakrí), která v Thajsku vládne dodnes. Jako Rama I. byl korunován 6. dubna 1782 a své sídlo přestěhoval na levý břeh Chao Phrayi (Čao – Praji), kde vyrostl královský palác. Aristokracie obývala honosné domy, ostatní obyvatelé si museli vystačit s plovoucími domy nebo obydlím stavěným na kůlech, které je mělo chránit před záplavami. Panovníci vládnoucí dynastie Chakri (Čakrí) vědomě navazovali na dřívější slávu zničené Ayutthayi (Ajutthaji), odkud do nového sídla převáželi cihly a stavební materiál.
Číňané a Američané u zrodu asijské metropole
Zatímco první vládcové se projevovali převážně konzervativně, o opravdové reformy, které proměnily i podobu města, se zasloužil v polovině devatenáctého století vpravdě revoluční král Rama V. Okolo roku 1860 do Bangkoku dorazila největší vlna čínských přistěhovalců, kteří na začátku 20. století tvořili již polovinu obyvatel a ovládli zejména obchod. Mezi prvními přistěhovalci převládali muži, a tak se čínská čtvrť zaplnila hráčskými doupaty, prodejnými ženami i opiem. Podzemní aktivity, které se zde odehrávaly, však zároveň napomáhaly rozvoj města. Na prostituci byla uvalena zvláštní daň nazvaná „taxa na zlepšení komunikací/silnic“, první komunikace mimo královský palác byla postavena až v roce 1862, ale o patnáct let později se Bangkok mohl pochlubit již 120 ulicemi.
Jestliže Číňané přispívali k jeho růstu v 19. století, skutečný krok k dnešnímu rozmachu byl učiněn na konci 50. let minulého století. V letech studené války Thajsko vydělalo na svém americkém spojenectví. V době, kdy hrozilo, že se jihovýchodní Asie ocitne v komunistickém orbitu, nabyla země významu bašty, která má zastavit postupně se hroutící kostky domina „svobodného světa“. S přílivem zahraničních investic docházelo k vnějším i vnitřním proměnám. Dosud řídce osídlený Bangkok se plnil lidmi a musel se vyrovnávat s odlišnými morálními hodnotami, které sem přinášeli cizinci. Za dobu své existence prošla thajská metropole bouřlivými proměnami. Vyrostla do výšky, nabobtnala počtem svých obyvatel a stala se orientálním babylónem s moderní fasádou, směřujícím k budoucnosti v tempu 21. století.
Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel žijící v Indonésii