Asijská tajemství Jaroslava Haška, génia smutného smíchu

Hašek je českým velikánem, který je jako inspirace Bertolda Brechta a Hlavy XXII Josepha Hellera ceněn možná víc v zahraničí než doma. Přední haškolog, nedávno zesnulý Radko Pytlík, dementoval hlavní mýtus o Haškovi, hospodském povaleči, následovně: „velký rozsah jeho díla, včetně asi 1500 povídek a článků svědčí o Haškově silné autorské disciplíně“.

 

Nevítaně nadčasový

Mluveným a psaným slovem uměl Hašek vyhmátnout slabiny každého systému a dováděl je do absurdna. Jeho založení Strany mírného pokroku v mezích zákona (1911) je i po sto letech dokonalou alegorií lepení českých „politických turistů a živnostníků“ do stran a straniček.

 

V boji se společenským klišé Hašek neustále inovoval, třeba psaním ohlasů na vlastní články veřejně polemizoval sám se sebou. Zdůrazňováním „pravdivého přístupu“ parodoval pokrytectví politiků. Dobový žargon stavěl na hlavu, dnes by si určitě pohrál s obraty „napříč politickým spektrem…“, „dovedu si představit…“, „pravda je, že…“.

 

Na výzvu zmocněnce současné vlády k „nahlašování dezinformátorů“ by nepochybně reagoval jeho slavnou „kynologickou“ přednáškou o výcviku „policejních špiclů“. Nátlaku „všech správných Čechů“, aby vrátil jeho medaili, Jiřský kříž 4. stupně od Zborova za statečnost, by se určitě vysmál způsobem, hraničícím s trestněprávním deliktem.

 

Ve Velké válce

Na jaře 1915 Hašek narukoval k 91. pěšímu pluku na východní frontu, ale už v září skončil u ukrajinského Dubna v zajetí. Možná přeběhl dobrovolně, ještě před odchodem o tom totiž mluvil. V Rusku tehdy pracovalo mnoho Čechů, měl se tam na koho obrátit, byli tam i bratři jeho manželky Jarmily.

 

Pod zajateckým číslem 294217 byl Hašek držen nejdřív v Kyjevě a pak v zajateckém táboře Tockově až v Povolží, v Samarské gubernii.

 

Rusko v roce 1917 zadržovalo asi 2,4 miliony vojáků Osy. Přes 2 miliony zajatců byly z Rakouska-Uherska, polovina slovanská (Poláci, Rusíni, Češi, Slováci, Srbové, Chorvati, Slovinci), čtvrtinu tvořili Němci a Rakušané a další čtvrtinu Maďaři. Zbytek Italové, Rumuni a menší etnika, Pruští Poláci, Šlesvičtí Dánové, Alsasané (168.000), Turci a Bulhaři (50.000).

 

Internování zajatců do „lepší“ – evropské – části Ruska, větší svoboda a kvalitnější ubytování vedly k jasnému cíli, k získávání zběhů. Dařilo se hlavně u Slovanů, na straně Ruska tak válčily silné Československé legie a Srbský dobrovolnický sbor.

 

Hašek legionářem

Po vstupu do legií se Hašek v červnu 1916 stal písařem 1. dobrovolnického pluku Jana Husa a dopisovatelem novin Čechoslovan, vycházejících v Kyjevě. Zpočátku nadšený panslavista na počátku ruské revoluce ještě psal, že by československé legie měly pod vedením otce Masaryka revoluci pomoci.

 

Hašek ale neválčil jen na papíře, v bitvě u Zborova (2.7.1917) sloužil u kulometné roty a za odvahu dostal zmíněný čestný Jiřský kříž 4. stupně. Znovu tam viděl tragický obraz proti sobě bojujících Čechů. Kdyby žil déle, mohl napsat povídku „Jak by šly dějiny, kdybych u Zborova zastřelil Klementa Gottwalda“, protože podle legendy tam proti Haškovi na rakouské straně budoucí komunistický prezident bojoval. 

 

Rudým agitátorem

V únoru 1918 prohlásil T.G. Masaryk legionáře v Rusku za součást československého vojska ve Francii a vydal příkaz, aby se železnicí přepravili do Vladivostoku a následně dopluli po moři do Francie, bojovat na západní frontu proti stále silnému Německu.

 

Ovšem separátní rusko-německý mír z 3. března 1918, potvrzující vítězství ústředních mocností na východní frontě, zavazoval Sověty, aby na svém území nestrpěli žádné ozbrojené vojáky Dohody. I proto část legionářů s dlouhou cestou přes Vladivostok na jatka západní fronty nesouhlasila. Proti byl i Hašek, a tak opustil legie a odjel do Moskvy. Seznámil se tam s vůdci revoluce Sverdlovem a hlavně se Lvem Trockým, se kterým se pak údajně přátelil a setkával i později.

 

Hned v dubnu 1918 se Hašek vrátil do samarské oblasti a přesvědčoval legionáře, aby se přes Vladivostok na západní frontu nevraceli, ale přidali se k „revolučním legionářům“. „Rudí“ tehdy nebyli jednotní a eseři a menševici mívali leckde nad bolševiky navrch. Chudobný původ směřoval Haška víc k levici, je však velmi sporné, zda byl příznivcem bolševiků. Literární vědec a haškolog Pavel Gan to odmítá. I když se pak zařadil do bolševické mašinérie, bolševikem nebyl a označování za komunistu je vrcholem nepochopení Haška a jeho doby. Tento mýtus vytvořily komunistické režimy až dlouho po jeho smrti. 

 

Uprchlíkem

Nedlouho po obsazení Samary Československými legiemi v červnu 1918 byl Hašek odsouzen legionářským vojenským soudem. Ze Samary uprchl a celé léto se skrýval v okolí, hlavně v nedaleké mordvinské vesnici Kamenka. Aby na sebe neupozornil cizím přízvukem v ruštině, vydával se za retardovaného syna německého kolonisty z Turkestánu a před projíždějícími legionářskými hlídkami hrál idiota, trousícího zrní z neseného pytle.

 

V tehdejším chaosu si legionáři s rudogvardějci opláceli krutosti a u transsibiřské magistrály se páchala zvěrstva, kdy se nepřátelé vařili v kotli lokomotivy nebo stahovali z kůže. Českoslovenští legionáři zajaté „rudé“ obvykle propouštěli, pokud to byli Rusové a domácí etnika. Němce a Maďary, zpočátku důležitou část rudých jednotek, a zejména rudé československé legionáře bez milosti stříleli. Hašek unikl podobné smrti jen o vlásek.

 

Proti Kolčakovi a legiím

Teprve v září 1918 se Hašek dostal v Simbirsku (později Uljanovsku) k rudým. Od října 1918 vykonával politickou a administrativní práci u 5. armády Východního frontu, válčícího proti Kolčakovým bílým, 5. září 1919 se za dobré výsledky stal náčelníkem Internacionálního politického oddílu. V rozporu s českou pijáckou pověstí byl Hašek u rudogvardějců abstinentem. Alkoholu se vyhýbal proto, že rudí za opilství důstojníky stříleli, možná nepil i pro odlišnou kulturu ruského zpíjení.

 

V říjnu 1919 přešel ze Simbirska jako důstojník do tatarského města Bugulmy, což zúročil v povídce „Velitelem města Bugulmy“. Napsal ji s lehkostí a humorem, v závěru však opět problesknul smutek nad vším, čeho jsou lidé schopni. Není jasné, zda v Bugulmě skutečně veliteloval, určitě tam jako důstojník ale byl.

 

Specialista interkulturní komunikace

Pro jazykové a komunikační schopnosti byla Haškovi přidělována práce s asijskými národy, nepochybně jej i bavila. V Povolží vedl rudé Čuvaše (Bulgary), potkával Čeremise – Marijce, pěstující vedle pravoslaví i animismus Kuga sorta - Bílé svíce, s rituály v obětních hájích. Skrýval se u ugrofinských Mordvínů, jejichž nejslavnějším rodákem byl odvážný plukovník Čapajev, zabitý uralskými kozáky v den Haškova povýšení 5. září 1919. Hašek zmiňuje i setkání s mullou, vůdcem místní muslimské obce. Přes obvyklé zlehčování náboženských projevů je znát, že bezprostředním lidem stepí rozuměl.

 

Spoluvytvářel řadu revolučních novin, jako byl Naš puť (Naše cesta). V tiskárně v Ufě, kterou spravoval, poznal jeho druhou ženu Alexandru Lvovou, zvanou Šura. Byla tiskařskou dělnicí z nedaleké vsi, ale mystifikátor Hašek ji později do československých úředních listin nechal zanést jako kněžnu. V Ufě se učil baškirštinu a vydával v ní noviny. V zauralském Čeljabinsku vedl rusko-německo-maďarské revoluční noviny Útok, v sibiřském Krasnojarsku vydával troje noviny: Sovět (Rada), Vlasť truda (Síla práce) a Sibirjak (Sibiřan).

 

Tajemný Irkutsk

Nedlouho po československých legionářích, jen několik měsíců po Antonínu a Otakaru Čílových, o jejichž svědectvích z popravy Kolčaka (7.2.1920) a z předávání carského pokladu rudým (1.3.1920) jsme zde již psali, dorazil do Irkutska s rudými i Hašek.

 

Irkutsk je v Haškově cestě na východ zastávkou poslední a nejtajemnější. Byl tu na něj spáchán atentát, ale proslýchalo se, že měl v létě 1920 zájem se tam trvale usadit. Byl přijat na Irkutskou státní univerzitu ke studiu japonštiny a čínštiny. S čínským přítelem „Váňou Čangem“, vydával několik měsíců čínsky noviny Komuna Východu (Tung-fang kung-še 東方公社) a do svých projevů pak odvážně vkládal čínská slova. Také se tu učil burjatštině, jazyku blízkému mongolštině a údajně, když vedl burjatský časopis Ör (či Uur, Úsvit), vytvořil pro burjatštinu, předtím zapisovanou staromongolštinou, z ruské cyrilice nové písmo. Haškova pozdější obliba v Rusku ještě prohloubila tento jeho „burjatský mýtus“.

 

Nicméně ani jeho čínské, ani burjatské noviny se nedochovaly, nejspíše měly jen charakter denně vydávaných revolučních letáků, jejichž periodicita však vydržela maximálně několik měsíců.

 

Neklidný Dálný východ

Po konci První světové války v Evropě pokračovaly boje na Dálném východě. Země Dohody se pokusily Sibiřskou intervencí (1918-1922) zastavit ruskou revoluci. Přestože spojenci oficiálně přicházeli Československým legiím na pomoc, bývaly vzájemné vztahy napjaté. Legionáři neměli o spojeneckých vojácích dobré mínění, šlo většinou jen o jednotky „druhého sledu“, nevraživost byla navíc vzájemná. Japonští vojáci byli sice vycvičení, ale také nejagresivnější, měli jinou motivaci a velmocenské způsoby, na které si na Sibiři stěžovali všichni, legionáři, Britové, Francouzi, Američané, Kanaďané a nejvíc pochopitelně Rusové.

 

V oblasti Irkutska a východní Sibiře, kde se potkávalo rudé a bílé Rusko, Japonsko, Čína, Mongolsko, celá Dohoda a nejrůznější bandité, to tehdy vřelo. Rudá Moskva založila Dálněvýchodní republiku (1920-1922), nárazníkový stát podél řeky Selengy k Mongolsku, bílí proti ní (později hlavně s podporou Japonska) postavili Prozatímní vládu Přiamuří (1921-1923). Vnější Mongolsko okupovala severočínská Pej-jangská armáda (1919-1921), ale v roce 1920 se v rozdělené Číně rozhořely boje mezi klikami Severních militaristů a většina čínských vojáků (generála Sü Šu-čenga 徐樹錚 z Anchuejské kliky) byla stažena. Do toho přijíždí do Irkutsku k rudým a ke komisaři Haškovi dvojice mongolských revolucionářů, Süchbátar (zvaný „mongolský Lenin“, 1893-1923) a Čojbalsan („mongolský Stalin“, 1895-1952) s žádostí o pomoc.

 

Svědectví literáta Gana

Pavel Gan, literární kritik žijící v Německu, se Haškovi věnoval desítky let. V roce 1991 vykonal zajímavou cestu po Haškových stopách Ruskem a Mongolskem a v lokálních archivech hledal nepublikované zdroje. Po návratu do polistopadového Československa byl Gan trochu zklamán, že haškovská diskuse tu probíhá, ostatně jako všechno, na uzavřeném hřišti skupiny zavedených jmen, v čele s Radko Pytlíkem. Pavel Gan sice do problematiky přinesl nové vhledy, ale jeho konečný cíl, beletristické zpracování Haškova příběhu, nerozlišuje meze vědeckého výzkumu a literární fantazie.

 

Haškovu mongolskou misi za čínským generálem však Gan podává jako reálnou událost, s množstvím detailů. Místo, čas a většina okolností tomu nasvědčuje. Hašek byl v Irkutsku významným politickým důstojníkem a expertem na „národnostní problematiku“. Ganovo líčení tehdejšího irkutského dění „místo, aby bez odkladů zaútočilo na Číňany okupující Mongolsko, přinutilo ústředí Kominterny mongolské revolucionáře, aby nejprve prodiskutovali nový stranický program“, se každému pamětníkovi reálného socialismu zdá úsměvně věrohodné.

 

Krvavý baron v Mongolsku

Do mongolské Urgy (Chüré, dnešního Ulanbátaru) se tak namísto revolucionářů vydala démonická postava Krvavého, Šíleného barona Ungern von Sternberga, monarchisty, snícího o suverénní Mongolské říši, vedené potomky dynastie Čching. Ungern měl japonský patronát, stejně jako jeho dřívější velitel ataman Semjonov a nepatřil tak k bílému Kolčakovi, který se spolupráce s Japonci obával.

 

V říjnu 1920 Ungernova jízdní divize, v počtu jen asi 800 mužů, nečekaně vpadla do Vnějšího Mongolska a osvobodila teokratického vládce Mongolska Bogdgegéna z čínského zajetí a postupně, s podporou místních, vytlačili čínská vojska z celého Vnějšího Mongolska.

 

Ungern byl ovšem sadistický psychopat. Přestože se hlásil k buddhismu, spustil pogromy na Číňany, Židy a každého podezřelého. Kůží umučených bolševiků si dokonce nechal potáhnout sedlo. Necelý rok jeho vlády byl pro Mongolsko ničivý. V březnu 1921 odrazil Ungern čínský útok, ale mongolsko-ruská vojska pod vedením Süchbátara jej v červenci 1921 vytlačila z Mongolska. Ungern byl nakonec 20. srpna 1921 zajat sovětskými vojáky a popraven. Mongolsko však pod vedením stalinistického Čojbalsana čekal jen o málo lepší osud.

Krvavý baron Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg

 

Malé mongolské nedorozumění

Haškova povídka „Malé nedorozumění“ o výpravě rudého komisaře Haška do Mongolska líčí, jak se přátelská výprava za čínským generálem Sun Fu může nešťastně zvrtnout. V kratičkém textu postihl Hašek výbušné napětí tehdejšího Dálného východu, emotivní místní obyvatelstvo, všudypřítomné jízdní ozbrojence, vzájemnou nedůvěru zúčastněných velmocí a impulzivní řešení situací, které stálo za množstvím tehdejších hrůz. Síla povídky čtenáři často dojde až po chvíli zamyšlení, ale pak je to síla.

Nechtěný návrat?

Uprostřed vodopádu událostí roku 1920 odjel nakonec Hašek se Šurou 24. října z Irkutska do Moskvy, 4. prosince 1920 projeli z Ruska do Estonska, 12. prosince dosáhli karanténního tábora v Pardubicích a 19. prosince byli v Praze.

 

Řada pramenů uvádí, že byl Hašek vyslán do Československa Kominternou, aby pomohl komunistickému povstání na Kladensku a také na pomoc republikám rad v Alsasku, Bavorsku a na Slovensku, ale jako spousta událostí Haškova života to není úplně jisté.

 

Pavel Gan zmiňuje, že Šura tehdy na podzim zaznamenala Haška smutného, jako by se ze Sibiře do Čech ani vrátit nechtěl. Gan pokládá otázku, zda Haškův návrat z jeho asijské anabáze nemohl spíš než s novým úkolem Kominterny souviset s tehdejším neúspěchem irkutského politického vedení a s celkově se měnící atmosférou rudého Ruska.

 

Po návratu do Prahy byl Hašek jeho známými a českou veřejností poměrně nenávistně osočován z nejrůznějších provinění. Hašek na to reagoval většinou stejně, souhlasně přitakal a svou „vinu“ ještě zveličil. Ale fakt, že tehdy tiše přijel do Prahy a úplně odstřihnutý od rudých revolucionářů se zařadil do běžného života, Haškovu roli „agenta Kominterny“ spíše zpochybňuje.

 

Velkému spisovateli, humanistovi a mystifikátorovi zbývaly v prosinci 1920 na všechno, včetně napsání Dobrého vojáka Švejka, jen pouhé dva roky života.

 

Vít Vojta, sinolog a etnolog

 

Úvodní foto: historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý