Analýza: Co (ne)přinesl sjezd čínských komunistů?

Analýza: Co (ne)přinesl sjezd čínských komunistů?
30 / 10 / 2022 Vít Vojta

Výroční 20. sjezd čínské komunistické strany, ukončený v sobotu 22. října, završila tradiční nedělní tisková konference a defilé sedmičky nových členů Stálé komise politbyra. Začal tak jedenáctý rok „nové éry“ prezidenta Si Ťin-pchinga, s obměněným vrcholným vedením strany, ze kterého na jaře vznikne nová vláda na dalších pět let. Výsledky sjezdu se očekávaly, a tak za pozornost stály také reakce českých médií.

Překvapivý titulek „Expanze čínského socialismu“ hned po úvodním dnu týdenního sjezdu naznačil, kudy se zpravodajství bude ubírat. Místo věcných analýz čínského modelu, objasňujících českým politikům, podnikatelům a veřejnosti pojmosloví, přístupy a strukturu vládnoucí strany, přišlo opět pohodlné papouškování. V naší zemi, s vlastní negativní historickou zkušeností s komunismem, se na Čínu stále díváme jako na novodobou obdobu Sovětského svazu. Ačkoliv toto porovnání je na hony vzdálené realitě, v rámci obvyklého mediálního zjednodušování jsou tyto „brýle“ nejpohodlnější.

 

I přes nastávající recesi zůstává Čína prosperující zemí, expandující nikoliv socialismem, ale korporacemi, technologiemi a zbožím, které potkáváme v reálném životě stále častěji. Doufat v čínský neúspěch a strašit „čínskou hrozbou“ je strkáním hlavy do písku. Po Číně totiž nastupují i další asijské země. Podle Světové banky rostl v poslední dekádě nejrychleji – o více než 5 % – jih Asie, zejména Indie, Vietnam a Filipíny.

 

Fakt, že Si Ťin-pching bude generálním tajemníkem a následně prezidentem i potřetí, je víceméně jasný už od roku 2018 a víc nad ním asi není třeba spínat ruce. V politice obvyklé je i prosazování jeho osvědčených spolupracovníků, ať už se jim říká podle někdejšího působiště „Nová armáda z Če-ťiangu“, či jakkoliv jinak.

 

U sedmičky stálých členů politbyra se asi nejvíc diskutovalo o Li Čchiangovi (1959), který si nese kaňku za dlouhou, a ne právě úspěšnou jarní karanténu v Šanghaji. Do sedmičky se dostal, ale horší zprávou je, že „velký šéf“ tentokrát, namísto omlazování, velmi diskutabilně sáhl po starších ročnících. Dva členové jsou dokonce ve věku odcházejícího premiéra (1955) a pouze jediný splňuje hranici do šedesáti let (Ting Süe-siang, 1962). To znamená, že nová vládnoucí skupina je pravděpodobně postavena jen na 5 let, do 21. sjezdu, nikoliv na celou dekádu jako dříve.

 

Do omílaných spekulací, zda bude prezident Si držet funkci doživotně a zda bude „druhým Maem“, to vnáší jistou pravděpodobnost, že pokud nadcházejících pět náročných let nebude zdařilých, bude sedmička vyměněna i s jejím současným šéfem. Ale jak bude nové vedení dál nuceno své stávající přístupy měnit, to neví dnes nikdo ani na Západě, a podle mého soudu ani v Pekingu.

 

Rozhodně však není potřeba v každém zpravodajství vykreslovat čínského prezidenta jen v temných barvách, to by bylo nepochopením setrvačnosti čínského modelu. Čína nikdy neměla jinou vládu než jediného suveréna v čele hodnostářů, odpovědného za světský blahobyt i duchovní rituály k prosperitě země.

 

Autokracie s úřednickou oligarchií je běžná v celé Asii dodnes. Demokratické volby západního střihu naroubovala až britská a americká okupace do pár porobených zemí, zejména do Indie a Japonska, s jeho někdejšími koloniemi Koreou a Tchaj-wanem. V dalším kulturně-politickém fungování však tyto země zůstávají odlišné a dost „nezápadní“. Myslet si, že postavení člověka je automaticky lepší třeba v Indii než v Číně, protože tam výkonná moc vzešla ze svobodných voleb, je přinejmenším naivní.

 

Místní tradici odpovídá i to, že prezident Si a delegáti sjezdu mluvili v podstatě jen o úspěších. Pozitivní motivace, podobná sugesci sportovního trenéra, je tu doma, zatímco otevírání citlivých problémů a praní špinavého prádla patří za zavřené dveře, ne do médií. Lidem se na veřejnosti „dává tvář“ a vládce má být laskavý, ale současně pevně držet řád.

 

Velké zobecňování bez sestupů do detailu, včetně zvláštních heslovitých sloganů, je zase tradičním komunikačním prostředkem o strategických východiscích a cílech tak, aby jim rozuměly všechny vrstvy společnosti.

 

Sebepochvalné vystupování prezidenta Si a hlavních řečníků dávalo dojem, že zatím nemíní měnit stávající přístupy. Cílem však bylo spíš neprozradit žádnou z nehotových, diskutovaných změn moc dopředu. Ani v tom nejočekávanějším, totiž v tlumení politiky nulové tolerance vůči Covidu nic nového nezaznělo. Naopak chvála „ochrany zdraví občanů“ vyvolala obavy, že se obtížná a nákladná protiopatření potáhnou opravdu až do června 2023, jak to vláda připustila letos v létě.

 

Zahraniční pozorovatelé zase s napětím zaznamenali, že má Čína ukázat „bojového ducha“ vůči nátlakům zvenčí, což budí obavy z pokračování smutně proslulé „diplomacie válčících vlků“, známé u nás kohoutími zápasy dosluhujícího pražského primátora s bývalým čínským velvyslancem.

 

Zneklidňující byly některé zmínky o Hongkongu a hlavně Tchaj-wanu. Během sjezdu na ně v úterý reagoval americký ministr zahraničí Blinken, varující před narušováním status quo kolem Tchaj-wanu. Ovšem tchajwanské status quo svorně nahlodávají oba rivalové, nejen Čína. Jeden byznysmen z jihočínského Sia-menu mi příznačně vyprávěl, jak se „při srpnové provokaci paní Pelosiové bál, že už to začalo, když nočním městem rachotila obrněná vojenská vozidla až k Tchajwanskému průlivu“.

 

Podle Si Ťin-pchinga je strana vždy na prvním místě. V úvodním projevu kritizoval její stav před deseti lety, kdy se ujal vlády: slabé stranické vedení, pomýlené vzorce myšlení, včetně uctívání peněz, hédonismu a nihilismu. Místo těchto nešvarů razí „společnou prosperitu", podle některých výkladů pokus o větší rovnostářství v čínském ekonomickém životě a zvyšování účasti strany v celém fungování společnosti.

 

Nečitelnost čínského vnitropolitického boje, o kterém se neví skoro nic, zahraniční média přirozeně dráždí. Vítanou malou senzací tak bylo možná nedobrovolné vyprovázení bývalého prezidenta Chu Ťin-tchaa z čestného místa vedle současného prezidenta, aniž bychom tušili, zda šlo o politický spor či jen dezorientaci starého muže, kterému bude v prosinci 80 let. Kdo sledoval zahájení sjezdu, tomu ale neušlo, že už když prezident Si přednesl úvodní projev a vrátil se na své místo, otočil se na něj prezident Chu s krátkou poznámku, na kterou však Si vůbec nereagoval, dokonce ani očním kontaktem. 

 

Jen pro doplnění, málomluvný prezident Chu vedl Čínu v době, kdy právě překonávala ekonomiky zemí G7. Byl považován za technokrata, ale ani na něm, někdejším šéfovi správy Tibetu, nenechali svého času aktivisté niť suchou.

 

Do politické penze za ním brzy zamíří premiér Li Kche-čchiang, bystrý, věcný muž, v neoficiálních setkáních přecházející do výborné angličtiny a skvěle vyslovující slovo „Temelín“. Na řadě bude i bodrý předseda parlamentu Li Čan-šu (1950), nikdy nezapomínající vyjádřit „českým přátelům“ vděčnost za pomoc z let jeho dětství, včetně daru zemědělských strojů a technické podpory.

 

Že by nostalgie? Ne, na tu se v politice ani ekonomice nehraje. Tady platí jen vize, dovednosti a… adaptace.

 

Vít Vojta, sinolog

 

Úvodní foto: Unsplash.com, wu yi