2020: Evropsko-čínská odysea

Evropská unie v roce 2019 připravila zásadní strategické kroky pro „narovnávání“ svých vztahů s Čínou, kterou vlivná Federace německého průmyslu již v lednu 2019 označila za „systémového konkurenta“. Dokument „EU-China - A strategic outlook“ z března 2019, připravený ještě bývalým předsedou Evropské komise, s účasti lídrů Francie a Německa, tak zmiňoval, že Čína je „partner, se kterým EU potřebuje najít rovnováhu v zájmech, ekonomický konkurent ve snaze o technologické vedení a systémový rival, podporující alternativní modely řízení“.

 

Ze strategického dokumentu je znát netrpělivost zemí EU s otálením Číny v důsledném otevření klíčových odvětví jejího trhu, jako jsou telekomunikace, informační a komunikační technologie, zdravotnictví nebo finanční služby. EU v dokumentu zároveň požaduje, aby Čína zastavila vynucené převody technologií, odstranila diskriminující schvalovací procedury, zvýšila transparentnost, ukončila dotace do státních podniků a také, aby dodržovala mezinárodní pracovní a ekologické konvence v celém rozsahu. Tento postup EU je částečně spojen i s dalším velkým tématem: reformou fungování Světové obchodní organizace (WTO).

 

Hned po publikaci strategického dokumentu EU se 25. března 2019 čínský prezident Xi Jinping setkal s Junckerem, Merkelovou a Macronem v Paříži. Macron signalizoval spojení klíčových zemí EU do této snahy o vyvážení vztahů s Čínou. Na druhé straně zase bodovala Čína, když na jaře loňského roku „získala“ Itálii jako první zemi G7 do čínského programu Pásu a cesty (BRI).

 

V dubnu 2019 připravila EU právní regulaci screeningu zahraničních investic, dohlížející i na čínské přímé investice do evropské kritické infrastruktury, technologií a aktiv. Na summitu EU s čínským premiérem Li Keqiangem se také povedlo, byť na poslední chvíli, dosáhnout společného prohlášení (což se například v letech 2016-17 nepodařilo).

 

A do třetice ještě v dubnu 2019, na summitu 16+1 v Dubrovníku, k platformě jako plný člen přistoupilo i Řecko. Odtud dnešní 17+1.

 

Rok 2019 tak byl nabitý euro-čínskými událostmi. Zajímavá byla návštěva prezidenta Macrona v Shanghaji v listopadu, u příležitosti 2. ročníku Importního expa. Macron, volající v Evropě po „konci naivity“ s Čínou, vystoupil na hlavním fóru se sáhodlouhým projevem, delším, než měl hostitel Xi Jinping, což není v souladu s protokolem. Ale umožnilo mu to mluvit hodně i o Evropě. A díky své pracovní cestě na tomto expu jsem mohl vnímat slova francouzského lídra doslova z první ruky.

 

Nám, Čechům a Slovákům, Macron v kuloárech charismaticky zopakoval jeho pohled, že totiž žádná země, s výjimkou USA, není soupeřem Číny „ve stejné váhové kategorii“. Můžeme takovou těžkou vahou být, ale pouze jen jako Evropská unie. Ta potřebuje jen snížit vlastní byrokracii a půjde to!  

 

V prosinci pak v Bruselu prohlásil ministr zahraničí Wang Yi, že jednání o evropsko-čínské investiční dohodě je Číně velkou prioritou a dodal, že očekává, že EU vytvoří hrací plochu pro čínské podniky s 5G. Zhang Ming, čínský velvyslanec v EU, přidal jisté varování, že pokud EU omezí regulací čínské investice, může to vést k jejich odlivu. Vrcholní představitelé EU však zůstávají skeptičtí, protože v tomto prosincovém kolu jednání připravila Čína pouze skromný návrh otevření trhu, založený na seznamu omezených odvětví, aktuálně účinných v čínské legislativě.

 

Proto je rok 2020 tak rozhodující pro novou úpravu vztahů EU s Čínou, pro kterou byly naplánovány dva veledůležité summity zrušené ze zjevných důvodů epidemie COVID-19. Na 30.-31. března byl do Pekingu plánován pravidelný summit EU-Čína, mělo to být hlavně jednání čínského premiéra Li Keqianga s lídry nové Evropské komise a Evropské rady, Ursulou von der Leyen a Charlesem Michelem. Vzhledem k pandemii Čína zrušila všechna mezinárodní setkání a veletrhy až do června 2020 a zatím nenaplánovala náhradní termíny, když je doba skončení pandemie nejasná.

 

Už v polovině března byl v tichosti odvolán i pekingský summit 17+1 plánovaný na 15.-16. dubna.

 

V českých think tancích zazněla otázka, zda by si země Sedmnáctky neměly nejdříve zorganizovat summit 17+0, kde by se bez účasti Číny nejprve samy připravily. Každý, kdo však blíže zná agendu předešlých ročníků 17+1 a aktuální situaci těchto zemí střední a východní Evropy, celkem rychle uzná, že tuto Sedmnáctku nelze efektivně organizovat a nejspíše ani koordinovat. Autoritu a prostředky k tomu může mít zase a jen Evropská unie.     

 

Zářijový summit EU27 - Čína v Lipsku, kterému se v našich médiích zatím nevěnuje prakticky žádná pozornost, je tak ještě stále realizovatelným vrcholem letošní euro-čínské agendy, ze které se zmiňují zejména dohoda o investicích, kooperace ve třetích zemích (např. v Africe) a otázka klimatických změn. Berlín tu má záměr ukázat, že země střední a východní Evropy mohou z Číny těžit více prostřednictvím EU než přes pasivní regionální spolupráci a také umožnit 27 lídrům EU společně a najednou čínského prezidenta oslovit. Ostatně ani Čína si nemůže dovolit ignorovat jednotný hlas svého největšího obchodního partnera, kterým je dnes právě EU.

 

Od navázání diplomatických vztahů EU – ČLR v roce 1975 a od založení Strategického partnerství v roce 2003 by to mohl být další milník. Evropský komisař pro obchod Phil Hogan však prohlásil, že má-li být dohoda o investicích podepsána v září v Lipsku, musí být připravena do července. Takže čas se nepříjemně krátí.

 

V České republice je mnoho občanů vůči EU velmi kritických. Je určitě nedokonalá, ale pro vyrovnané globální vztahy nemáme nic lepšího než tuto naši Unii. A nakonec je jen na nás, jak rychle se bude její chod optimalizovat.

 

Vít Vojta, Sinoskop – Institut pro současnou Čínu

 

Článek vyšel ve zkrácené podobě jako komentář pro deník Mladá fronta DNES dne 20. dubna 2020